NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1245.

Vývoz cenných papírů do ciziny (pokud se týče jich ukládání a poukazování na prospěch cizozemských osob nebo firem). Souhlasem devisové ústředny jest podmíněna pouze realisovatelnost smlouvy ve směrech shora naznačených, nikoliv však platnost smlouvy. Opatřiti si vývozní povolení je věcí cizozemského kupitele.
(Rozh. ze dne 18. října 1921, Rv I 353/21.)
Žalobce (vídeňský bankéř) koupil od tuzemské banky 4 proc. státní půjčku Národní Svobody a domáhal se splnění smlouvy k rukám firmy P. v Praze, aniž by si byl opatřil potřebného vývozního povolení. Žalobu o splnění smlouvy procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Soud shledává důvodnou námitku žalované strany, že i kdyby smlouva žalovanou ohledně dodání půjčky Národní Svobody byla se stala, jednalo by se o obchod nedovolený a tudíž neplatný (§ 879 obč. zák.). Dle § 4 nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. smí oprávněné banky, peněžní ústavy, nakládati pohledávkami a úvěry v cizozemsku, cizozemskými valutami pouze k účelům nákupu a dovozu zboží z cizozemska. Disposice k jiným účelům (splácení starých dluhů, nákup cenných papírů v cizině) jsou dovoleny jen se svolením Bankovního úřadu. Že by úřad ten svolení dal k obchodu, o nějž tu jde, se ani netvrdí. Nařízení to bylo ve sbírce zákonů a nařízení řádně vyhlášeno, takže nikdo nemůže se jeho neznalostí omlouvati. To platí i pro cizozemce (§ 36 obč. zák.). Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Vývodům odvolatelovým je potud přisvědčiti, že nedovolenost a neplatnost obchodu, žalobcem tvrzeného, totiž koupě 4 proc. Čsl. státní půjčky Národní Svobody jmenovité hodnoty 50000 Kč, nelze — jak činí prvý soud — dovozovati z ustanovení § 4 nařízení vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. a to již proto ne, že k obchodu tomu došlo dle tvrzení žalobcova v březnu 1919, zmíněné vládní nařízení nabylo však dle vyhlášky ministerstva financí ze dne 7. dubna 1920, čís. 240 sb. z. a n. účinnosti teprve 26. dubna 1920, tedy o celý rok později a zpětná platnost předpisu toho nebyla vyslovena. Odvolání nemůže však přes to přivoditi změnu napadeného rozsudku. V době, kdy podána byla žaloba a též v době, kdy vynesen byl rozsudek, platil předpis § 16 citovaného vládního nařízení z 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., že vývoz tuzemských i cizozemských cenných papírů bez dovolení ministerstva financí je zakázán. Podle žalobcova tvrzení měly papíry státní půjčky býti dodány jemu (samému) tedy do Vídně a žalobce také dopisy z 2. května, 2., 22. a 30. července 1919 žádal žalovanou, aby papíry jemu dodala. Teprve dopisem z 18. září 1919, — když mezitím žalovaná namítala, že prodeje takových cenných papírů jsou ve Vídni zakázány, - žádal žalobce, aby žalovaná dodala prodané kusy půjčky na jeho účet firmě P. v Praze. Žalobce uvedl také, že půjčku tu prostřednictvím kursovního sensála ve Vídni již prodal. Z tohoto vylíčení žalobce samého a také z celého stavu věci vychází nepochybně, že šlo o koupi papírů, jež měly býti dodány do Vídně, tedy vyvezeny do ciziny, a není rovněž pochybnosti o tom, že žalobce žádal teprve později, aby půjčka dodána byla firmě P. na jeho účet jen proto, aby oklikou a obejitím zmíněného nařízení k papírům těm přišel. Když §em 16. vládního nařízení z 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. byl vývoz cenných papírů z území zdejšího bez dovolení ministerstva financí zakázán a §em 21. dokonce za trestný prohlášen, stalo se žalované bance splnění smlouvy, — i kdyby se byla skutečně stala tak, jak uvádí žalobce, nemožným, když žalobce ani netvrdí, že by si byl svolení k vývozu opatřil a když, jak uvedeno, dodání papírů firmě P. mělo se státi zřejmě jen k obcházení platného předpisu. Již z toho důvodu bylo by žalobu zamítnouti, jelikož nelze dovolávati se pomoci soudní k tomu, aby vymoženo bylo jednání nedovolené a trestné, tudíž právně nemožné. Žalobní nárok je však ještě z dalšího důvodu neoprávněn. V době, kdy dle tvrzení žalobcova obchod onen byl uzavřen, platilo min. nařízení z 18. června 1918, čís. 223 ř. zák. ohledně obmezení obchodu s cizinou, zachované v platnosti nařízením min. financí z 30. ledna 1919, čís. 47 sb. z. a n. s tou jedinou změnou, že úkoly rakouské devisové centrály obstarati má československá devisová ústředna. Podle ustanovení těch mohly cenné papíry býti vyvezeny do cizozemska jen se svolením čsl. devisové ústředny (§ 8 odst. 2) a bylo připuštěno skládati nebo poukazovati cenné papíry ve prospěch cizozemských osob nebo firem jen tehdy a mohly k tomu směřující příkazy býti vykonány jen pak, když čsl. devisní ústředna k tomu své písemné povolení dala. Že žalobce je cizozemcem a bydlí ve Vídni, tedy v cizině, je nesporno. Z uvedených předpisů vychází, že žalobcem tvrzená smlouva o dodání cenných papírů, nechť již k rukám žalobce samého do Vídně nebo na účet jeho firmě P. v Praze, byla by bez svolení čsl. devisové ústředny v Praze odporovala tehdy platným předpisům a byla proto neplatna dle § 879 obč. zák. Z neplatné smlouvy nevzniká však ani právo ani závazek a nelze proto z takové smlouvy žalovati o plnění. Svolení čsl. devisní ústředny k obchodu tomu nebylo prokázáno. Žalobcem nebylo však také ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že by svolení to bylo bývalo uděleno, kdyby o ně bylo žádáno. Jelikož okolnost, jež vadila platnosti tvrzené smlouvy, totiž příslušnost k cizímu státu, byla na straně žalobcově, náleželo jemu, aby si svolení k obchodu tomu opatřil. Také ostatní vývody odvolání spadající do rámce odvolacího důvodu nesprávného posouzení věci po stránce právní jsou liché. Jak §§ 16 a 21 vládního nařízení z 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., tak §§ 8 a) a 9 min. nař. z 18. června 1918, čís. 223 ř. zák. obsahují kategorické předpisy, jimiž byla žalovaná bankovní filiálka každým způsobem vázána bez ohledu na to, zda obchod, tvrzený žalobcem, byl uzavřen v tuzemsku či v cizině a zda obchody toho druhu byly v Rakousku dovoleny čili nic. Z téhož důvodu nezáleží na tom, zda žalobce znal ony tuzemské předpisy či neznal. Také námitka, že žalovaná v oné době provedla více podobných obchodů, jaké nyní prohlašuje za nedovolené, není podstatná, jelikož, i kdyby tomu tak bylo, nevyplývalo by z toho, že je obchod, jenž je předmětem tohoto sporu, dovoleným a platným. Nelze proto v zamítnutí žaloby shledávati nesprávné posouzení věci po stránce právní.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Právním stanoviskem odvolacího soudu jest, jednak že tvrzená dodací smlouva byla od původu neplatnou, jednak že splniti smlouvu stalo se pro žalovanou banku nemožným. Ani v tom, ani v onom směru není odvolací soud při správném výkladu zákona (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) v právu. Není ovšem o tom pochybnosti, že ničí jest smlouva, příčící se zákonné zapovědí, a nelze přisvědčiti dovolateli v tom, že takováto smlouva musela by zvlášť ještě zákonem prohlášena býti za neplatnou. To vysloveno pro všechny případy ustanovením § 879 obč. zák. Právní omyl, v němž ocitl se odvolací soud, neuznávaje tvrzené smlouvy pro domnělou její počáteční neplatnost, spočívá v tom, že nerozlišuje neplatnost smlouvy a zákonné obmezení její realisovatelnosti. Dle min. nař. ze dne 18. června 1918, čís. 223 ř. zák., jež dle min. nař. ze dne 30. ledna 1919, čís. 47 sb. z. a n. a se změnami dle tohoto nařízení platilo v době, kdy, jak se tvrdí, ujednána byla smlouva dodací (v březnu 1919), směly se cenné papíry vyvážeti do ciziny jen s písemným souhlasem Československé devisové ústředny (§ 8 a, odstavec druhý) a téhož písemného souhlasu bylo třeba, měly-li cenné papíry uloženy nebo přikázány býti na prospěch cizozemských osob anebo firem (§ 9, odstavec prvý). Poněvadž vývoz, ukládání a poukazování cenných papírů dle smlouvy a na její splnění přirozeně předpokládá, že tu platná smlouva jest, patrno a vyplývá i z doslovu a účele shora zmíněných předpisů, že na písemném souhlasu devisové ústředny nebyla učiněna závislou platnost smlouvy, nýbrž, že souhlasem podmíněna byla realisovatelnost smlouvy ve směrech shora naznačených. Proto také ustanoveno v § 10 cit. nař., že za účelem dosažení souhlasu po rozumu §§ 8, 8 a) a 9 nutno předložiti devisové ústředně doklady o obchodním poměru tvořícím podklad zamýšleného opatření (to jest vývozu, uložení nebo poukázání cenných papírů) a podati devisové ústředně požadované od ní vysvětlivky o obsahu a účelu obchodu. Tvořil-li však obsah a účel smlouvy podklad pro rozhodnutí devisové ústředny, pak smlouva musela býti věcí již hotovou a musela v prvé řadě o sobě uznávána býti za platnou a dovolenou. Dlužno proto hleděti k věci tak, že smlouva o sobě byla platná a pro obě strany závazná, že však po samém zákonu její splnění záviselo na výmince, že uděleno bude předepsané přivolení devisové ústředny. Než ani o tom nemůže býti řeči, že by, hledíc k § 16 nyní a dosud platného nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., splnění tvrzené smlouvy bylo pro žalovanou banku nemožným. Tímto §em 16 jest ovšem vývoz tuzemských i cizozemských cenných papírů bez dovolení ministerstva financí zakázán. Pravdu má sice odvolací soud v tom, že jde v tomto případě o vývoz cenných papírů do ciziny, a není správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu po této stránce vývody dovolacího spisu nikterak vyvráceno. Pravda dále, že nelze ukládati žalované bance, by, působíc k tomu, by cenné papíry byly bez předepsaného dovolení vyvezeny, uvalila na sebe mimo jiné i zodpovědnost dle důchodkového práva trestního. Než odvolací soud sám a to právem zaujal stanovisko, že náleželo by žalující straně, by vymohla si vývozní povolení. Vždyť ujednání zvláštního splniště pro dodací závazek žalované banky nebylo ani tvrzeno. Jest proto povinna, bude-li k tomu uznána za zavázanou, by dodala ve svém sídle, tudíž v tuzemsku, vývoz cenných papírů do ciziny nebude vycházeti od žalované banky, nýbrž od žalující strany a na této bude, by opatřila si k tomu potřebné dovolení. Tímto dovolením musí se však vykázati žalované bance, by tato zbavena byla veškeré zodpovědnosti. Tomu bude nutno dáti výraz tím, že v rozsudku, bude-li jím žalované bance uložena povinnost, cenné papíry dodati, učiní se tento závazek závislým na tom, že žalující strana vykáže se žalované bance předepsaným dovolením. Za tohoto stavu věci bude nyní nutno, by vešlo se do jednání o oboustranných ostatních přednesech (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).

Citace:

č. 1245. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 699-702.