NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 368.

Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem:
1. Nařízení vl. ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. vydáno bylo v me zích zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. — 2. Význam zamítavého rozhodnutí vydaného o rozkladu proti konečnému vyřízení úřadu správního (ministerstva). — 3. Právní věta stejná jako pod č. 40 a č. 365 ad II.
(Nález ze dne 24. března 1920 č. 2285.)
Prejudikatura: K 2. srovn. usnesení ze dne 1. září 1919 č. 4089, sbírky č. 15.
Věc: Dr. K. M. Hermann, opatrovník svěřenství a potomstva panství Hořovic, a spol. proti ministerstvu zemědělství v Praze stran vnucené správy panství Hořovic s příslušenstvím.
Výrok: Rozhodnutí ze dne 14. července 1919 č. 17926 zrušuje se pro vady řízení.
Stížnost do rozhodnutí ze dne 13. září 1919 č. 21556 odmítá se jako nepřípustná.
Důvody: Rozhodnutím ministerstva zemědělství v Praze ze dne 14. července 1919 č. 17926 byla »za účelem podpory a znovuzřízení hospodářského života a k zamezení hospodářských škod ve smyslu ustanovení zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z.« uvalena na svěřenské panství Hořovice a Jince s Bezdědicemi vnucená správa a vnuceným správcem ustanoven lesní rada v ministerstvu zemědělství inž. J. D.
Dle spisů správních bylo ministerstvu zemědělství oznámeno, že se na panství Hořovickém nemírně kácí dříví a bez kontroly vyváží; mimo to došla žádost městského úřadu v Hořovicích, aby panství to bylo bez náhrady zabráno pro Lidovou universitu. Ministerstvo zemědělství požádalo zemskou správu politickou o vyšetření věci a tato oznámila, že dle zprávy četnictva se na panství Hořovickém kácí lesy normálně jako v letech předešlých a že nemohlo také býti zjištěno, že by se z panství toho dříví vyváželo bez kontroly. Také okresní lesní inspekce na Král. Vinohradech se věcí zabývala a o výsledku jejího šetření podala zemská správa politická ministerstvu zemědělství zprávu v ten rozum, že na svěřenském velkostatku Hořovickém v r. 1918 ani v hlavní těžbě ani v mezitěžbě přípustný plošný a hmotný etat překročen nebyl, naopak že v hlavní těžbě asi o 2/5 co do plochy a asi o 1/3 co do dřevné hmoty, v mezitěžbě o 2/3 dřevné hmoty oproti přípustnému ročnímu etatu bylo méně káceno. Rovněž konstatováno, že v lesích Hořovického panství nenalézají se rozsáhlejší paseky a ani nikde nejsou nakupeny, i doloženo, že za důvod, proč přípustného etatu nebylo docíleno, uvádí správa velkostatku naprostý nedostatek pracovních sil v době války a že jest dle výkazu hlavní těžby v letech 1911—1918 pozorovati klesání vytěžené dřevní hmoty. Závěrek zprávy zní, že udání ve příčině nemírného využitkování lesů jmenovaného velkostatku se jeví bezdůvodným.
Dne 27. července 1919 podali stěžovatelé ke svrchu zmíněnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství »vyjádření«, datované z 26. července 1919, ve kterém poukazují k tomu, že k uvalení vnucené správy nebylo naprosto žádného důvodu, poněvadž hospodářských škod zákonem ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. předpokládaných při panství Hořovickém vzhledem ke zvláštním poměrům na tomto panství vůbec očekávati nelze, nebot panství to je svěřenstvím, veškery dvory jsou propachtovány, lesní správa je povinna hospodařiti v lesích dle hospodářského plánu, schváleného zemským soudem v Praze jako úřadem svěřenským, a opatrovníku fideikomisu a potomstva přísluší stálé dohlédací právo na lesní hospodaření, kteréžto právo také náležitě vykonává. Hospodářství lesní na svěřenství Hořovickém jest tak vzorné, že dosud nebylo třeba zakročení svěřenského úřadu, a není proto také důvodu pro vnucenou správu. Ostatně panství to jest již v soudní správě, neboť vzhledem k odporujícím dědickým přihláškám po smrti posledního majitele svěřenství Jindřicha Hanavského byl dosavadní ředitel panství J. L. výměrem zemského soudu v Praze ze dne 10. října 1917 č. j. F. 73/98/1694 ustanoven za prozatímního soudního správce na tak dlouho, až bude o sporných nárocích dědických pravoplatně rozhodnuto. Přihlášeným dědicům tedy nepřísluší žádný vliv na správu a hospodaření panství Hořovického a veškerá správa náleží výlučně správci L-ovi, který je vázán příkazy a pokyny soudem zemským mu danými, jemuž také odpovídá za své konání a hospodaření. Osoba J. L-a poskytuje dostatečnou záruku za odborné a správné hospodářství, neboť sám zemský soud výslovně uvedl, že ho jmenoval správcem proto, že — jak soudu známo — po léta bezvadným způsobem vedl správu panství. Není proto příčiny zaváděti vnucenou správu politickou, když tu jest již soudní správa, sledující tytéž cíle, totiž řádné a cílevědomé hospodářství. Zavedení politické vnucené správy by přivodilo také stav naprosto neudržitelný a v praxi nemožný pro rozmíšky, které by vzniknouti musily časem mezi oběma správci, takže by se obávati bylo úplného rozvratu ve vedení hospodářství. Také náklady provozovací by dvojí souběžnou správou značně stouply a tím by vzal patrnou újmu výtěžek panství. Závěrečná prosba »vyjádření« zněla v ten rozum, aby ministerstvo zemědělství vyžádavši si předběžně dobrozdání zemského soudu o zbytečnosti zavedené správy politické tuto zrušilo a vnuceného správce úřadu sprostilo; kdyby však vnucenou správu přece jen pokládalo za nutnou, aby za vnuceného správce ustanovilo dosavadního soudního správce J. L-a.
Prve než vydáno bylo vyřízení této žádosti, podali stěžovatelé dne 2. září 1919 k nejvyššímu správnímu soudu stížnost do původního opatření ministerstva zemědělství ze dne 14. července 1919 č. 17926, vytýkajíce mu nedostatek řízení a nezákonnost.
Mezitím ministerstvo zemědělství vyžádalo si o obsahu podání strany ze dne 26. července 1919 vyjádření a odůvodněný návrh ustanoveného vnuceného správce J. D-a, který ve své zprávě poukázal na bezpodstatnost udání o nemírném kácení dřeva na velkostatku Hořovickém, doložil však, že dle jeho dosavadních poznatků byly ve správě panství poměry, které nezaručovaly vždy a v každém směru správné hospodaření. V popředí stojí osoba ředitele J. L-a, který si nepočínal při správě jak by byl měl, zejména co do volby nájemců panských dvorů. Předepsaný etat roční v lesích nebyl sice za války dodržen, ale jen pro nedostatek pracovních sil. Plán hospodářský z r. 1910 vypracoval ředitel L. sám bez součinnosti obou ostatních odborníků panství, při čemž byl etat těžby hlavní stanoven příliš vysoko na 34947 pevn. m. místo asi na 30.000 pev. m. Lze prý tedy jen nedostatku pracovních sil v posledních letech děkovati, že nebylo na úkor normální zásoby také v tomto období překáceno. Bude nutno, aby byl etat mezitěžby čelící k výchově lesa proti hlavní těžbě nepoměrně zvýšen, etat hlavní těžby pak na známou výši redukován. Také prý bylo dosud příliš málo dbáno na přimísení listnáčů, takže stávající všeobecná katastrofa mnišky vzbuzuje největší obavy. Dle názoru vnuceného správce odůvodňují uvalení vnucené správy jak důvody politické, tak i hospodářské.
Na to vydalo ministerstvo zemědělství dne 13. září 1919 č. 21556 výnos, dle něhož nevyhovuje podané žádosti ze dne 26. července 1919 o zrušení vnucené správy, uvalené dekretem tohoto ministerstva ze dne 14. července 1919 č. 17926/19 na panství Hořovice, Jince s Bezdědicemi, pokud se týče žádosti o jmenování dosavadního soudního správce J. L-a vnuceným správcem, ježto uplatňované důvody opatření takové neopodstatňují, a toto svoje rozhodnutí podrobně odůvodňuje, vyvracejíc po řadě jednotlivé námitky výše zmíněné žádosti. Dovolává se při tom též zákona ze dne 15. dubna 1919 č. 215 sb. z. a nař. o zabrání velkého majetku pozemkového, zejm. § 9, odst. 1 a zák. ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. o zřízení úřadu pozemkového, jakož i nařízení vlády ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. Pokud jde o stránku hospodářskou, přidrželo se odůvodnění naříkaného rozhodnutí celkem citovaných vývodů vnuceného správce.
Proti tomuto vyřízení směřuje stížnost podaná k nejvyššímu správnímu soudu dne 6. října 1919 pro nedostatek řízení a nezákonnost.
Nejvyšší správní soud pokládal především za nutno, ujasniti si vzájemný poměr obou naříkaných rozhodnutí. Rozhodnutím prvním bylo vysloveno uvalení vnucené správy na panství Hořovice a Jince s Bezdědicemi. Rozhodnutí ze dne 13. září 1919 č. 21556 pak vydáno bylo na žádost strany, označenou jako »vyjádření« ze dne 26. července 1919, v níž jsou uplatněny skutečnosti, pro které dle mínění strany neměla býti vnucená správa vůbec uvalena, a v níž se proto navrhuje, aby ministerstvo zemědělství vyžádavši si dobrozdání úřadu fideikomisního správu tu zrušilo, po případě aspoň za správce ustanovilo J. L-a.
Žalovaný úřad této žádosti dle rozhodnutí výše zmíněného nevyhověl, ježto — jak praví — »uplatňované důvody opatření takové neopodstatňují«, což podrobněji odůvodňuje.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná pokládá sice rozhodnutí to za pouhý dodatek prvního rozhodnutí, ale v tom jí nelze přisvědčiti, neboť kdyby tomu tak bylo, kdyby totiž ministerstvo zemědělství bylo chtělo své původní rozhodnutí pouze doplniti uvedením důvodů, bylo by to musilo výslovně vyřknouti, aby bylo zřejmo, že straně přísluší právo bráti v odpor ještě i samo uvalení vnucené správy ve lhůtě, pro niž je směrodatným doručení tohoto doplňovacího rozhodnutí. To se však nestalo. Vyjádření ze dne 26. července 1919 neobsahovalo také žádost za takové doplnění a není dle celého obsahu svého ničím jiným, než žádostí, aby žalovaný úřad vzal na vědomí další skutečnosti, které mu při původním rozhodování ušly a nestaly se proto předmětem úvah, a aby na základě tohoto nového materiálu opětně rozhodl. Lze v něm tedy spatřovati buďto rozklad proti prvnímu rozhodnutí nebo žádost za obnovu řízení. Žalovaný úřad podání tomu nevyhověl a setrval na svém původním rozhodnutí. Tím nedoznala nejmenšího přesunu lhůta k podání stížnosti proti tomuto původnímu rozhodnutí na nejvyšší správní soud a nemůže tedy bráno býti v odpor samo uvalení vnucené správy ještě stížností proti druhému rozhodnutí, když lhůta ku stížnosti proti prvému rozhodnutí, uvalení to vyslovujícímu, toho času již byla uplynula.
Právo to nemůže se vyvozovati také ani z té okolnosti, že v druhém rozhodnutí je zavedení vnucené správy podepřeno ještě i důvody politickými, neboť ani tím nebyl založen nějaký nový titul pro rozhodnutí o uvalení vnucené správy a není tu tedy nového výroku v tom směru, nýbrž odvoláním na důvody politické mělo býti jen zdůrazněno, že jsou momentem, pro nějž nutno hospodářskou stránku nařízeného opatření posuzovati tím úzkostlivěji a přísněji.
Souvislost druhého rozhodnutí s rozhodnutím prvním jest tedy pouze zevní a dlužno o každé z obou stížností uvažovati samostatně.
1. Rozhodnutím původním ze dne 14. července 1919 č. 17926 prohlásil ministr zemědělství, že za účelem podpory a znovuzřízení hospodářského života a k zamezení hospodářských škod uvaluje ve smyslu ustanovení zák. ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. na svěřenské panství Hořovice, Jince s Bezdědicemi vnucenou správu.
Z jakých důvodů konkrétních uvalení to se stalo, rozhodnutí nepraví. Podnět k němu zavdalo, jak ze spisů správních vysvítá, udání, že se na panství Hořovickém nemírně dříví kácí a bez kontroly vyváží, konané šetření ukázalo však, jak již uvedeno, nesprávnost udání toho.
Stěžovatelé, kteří před vydáním naříkaného rozhodnutí nebyli vůbec slyšeni, béřou rozhodnutí ze 14. července 1919 č. 17926 v odpor jednak pro nezákonnost, jednak pro nedostatek řízení. Prvější výtku odůvodňují tím, že zákon ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. je pouze rámcový, k jehož provedení by bylo třeba vydati především všeobecně platné nařízení vládní, že tedy nestačí pouhé rozhodnutí v konkrétním případě. Takové nařízení prý však vydáno nebylo.
Co se týče nedostatku řízení, spatřují jej stěžovatelé v tom, že tu není věcných důvodů pro uvalení vnucené správy, při čemž poukazují k tomu, že správa panství vedena jest již po 25 let soudním správcem J. L-em, vynikajícím odborníkem, v každém směru bezvadně, že by dvojí správou vzešly zbytečné výlohy a trpěla i kontinuita správy, čímž jest výsledek hospodaření vnucenou správou ohrožen.
Pokud jde o námitku nezákonnosti, nelze ji uznati za oprávněnou. Neboť v době vydání naříkaného rozhodnutí bylo již publikováno ku provedení zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. nařízení vlády republ. československé ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n., jímž se ministerstvo zemědělství výslovně zmocňuje, aby z důvodů cit. zákona zavedlo i vnucenou správu na hospodářských a lesních statcích, na kterých se prokázané z jakýchkoli důvodů řádně nehospodaří nebo ve příčině nichž je důvodná obava, že na nich z jakýchkoli, důvodů řádně hospodařeno nebude nebo na nichž lze zavedením vnucené správy docíliti lepších hospodářských výsledků.
Naříkané rozhodnutí se sice tohoto prováděcího nařízení nedovolává, nýbrž opírá se jen o zákon ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z., ale ježto nařízení to vyšlo ještě před vydáním naříkaného rozhodnutí, jest patrno, že tvořilo součást onoho právního stavu, za jehož platnosti naříkané rozhodnutí vzniklo a nutno tedy i k němu přihlížeti při posuzování zákonnosti naříkaného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud musil si ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatelé ve své druhé stížnosti namítají nezákonnost právě zmíněného nařízení vládního ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n., předložiti i z povinnosti úřadu otázku, lze-li skutečně tomuto prováděcímu nařízení vytýkati, že není ve shodě se zákonem. Otázku tu nejvyšší správní soud zodpověděl záporně. Neboť v § 1 cit. zák., na jehož základě bylo nařízení vydáno, byla vláda zmocněna, aby po dobu mimořádných, válkou vyvolaných poměrů učinila nařízením nutná opatření na podporu a znovuzřízení hospodářského života, k zamezeni hospodářských škod a k zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby. Není pochyby, že i vnucená správa nemovitých statků hospodářských a lesních může býti takovým vhodným prostředkem k naznačenému účelu, pokud se jí ukáže nutná potřeba k zabezpečení účelného a řádného hospodaření na nich.
Jestliže tedy vláda republiky československé všeobecným nařízením ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. zmocnila ministerstvo zemědělství, aby k účelům zmíněným zavedlo vnucenou správu na statky takové a obmezila opatření to na statky, na kterých se prokázané z jakýchkoli důvodů řádně nehospodaří, nebo ve příčině nichž je důvodná obava, že na nich z jakýchkoli důvodů řádně hospodařeno nebude, nebo na nichž lze zavedením vnucené správy docíliti lepších hospodářských výsledků, tedy jen na případy skutečně nutné, pak nařízení to nepřekročilo mezí oprávnění v § 1 cit. zák. vytčených a nelze o něm tvrditi, že je nezákonné.
Tomu neodporuje ani skutečnost, že v § 2 zák. ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. bylo připuštěno, aby v nařízeních dle zákona toho vydaných byly uloženy na přestupky tresty peněžité i na svobodě a jiné tresty a že při uvalení vnucené správy o takových trestech nelze mluviti. Vždyť ustanovení § 2 zní pouze fakultativně, nepředpokládá tedy, že by k němu v každém nařízení prováděcím musilo býti sáhnuto, nýbrž ponechává na vůli vládě, aby ho použila tam, kde se to ukáže případným a žádoucím, tak že nelze z cit. § 2 a contrario usuzovati, že by nařízení, které trestní sankce nemá, bylo protizákonné.
Také povinnosti uložené v § 3 zák. zmocňovacího z roku 1917 vláda republiky československé dostála, neboť bylo nařízení ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. dle stenografického protokolu o 58. schůzi Národního shromáždění ze dne 24. června 1919 (str. 1681) tomuto předloženo a přikázáno výboru zásobovacímu a zemědělskému.
Námitka nezákonnosti naříkaného rozhodnutí v tom rozsahu, jak byla provedena, tedy padá.
Za to jest odůvodněna námitka stěžovatelů, týkající se vadnosti řízení.
Naříkané rozhodnutí není, jak již řečeno, vůbec nijak odůvodněno, neboť pouhá citace slov zákona nemůže nahraditi uvedení konkrétních skutečností, které k uvalení vnucené správy vedly. To padá tím více na váhu, ježto spisy správní ukazují, že obsah udání, které zavdalo podnět k zakročení, objevil se bezpodstatným. Žalovaný úřad neměl pak pro svůj výrok ve výsledcích šetření vůbec žádné opory a nelze tedy také ani posouditi, z jakých skutkových předpokladů při svém rozhodnutí vycházel. Vada ta má za následek, že nejvyšší správní soud nemůže naříkané rozhodnutí přezkoumati po rozumu § 6, odst. 2 zák. o správ. s. pročež nezbylo, než rozhodnutí to zrušiti pro vadnost řízení.
2. Co se týče rozhodnutí ze dne 13. září 1919 č. 21556, bylo již svrchu na to poukázáno, že možno k němu přihlížeti jen pokud obsahuje nový výrok t. j. pokud odepírá žádanou obnovu řízení, ježto zamítnutí podaného rozkladu neobsahuje v sobě nižádné nové rozhodnutí ve věci, nýbrž spíše jen prohlášení, že úřad při svém původním výroku setrvává. Stížnost do odepření obnovy pak mohla by se zabývati jedině hájením nároku strany na tuto obnovu. V tom směru však stížnost postrádá jakýchkoli bodů stižných, neboť celým svým obsahem je řízena jen proti přípustnosti uvalení vnucené správy, zabývajíc se ostatně pouze námitkami, které bude lze uplatniti teprve v řízení správním, zavedeném v důsledku zrušovacího nálezu ad 1.
Bylo ji tedy dle §§ 18 a 21 zákona o správním soudě odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 368. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 224-230.