NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

Čís. 7575.

Pozemková reforma.
Nebránil-li se vlastník proti usnesení prvého soudu, jenž rozhodl o otázce, kdo má nésti schodek, ježto břemena patronátní dlužno přikázati podle cen let 1913—1915, ač příslušným byl úřad správní, lze nápravu zjednati jen podle § 42, druhý odstavec, j. n.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1927, R I 1042/27.)
Návrh vlastníka, by usnesení o rozvrhu přejímací ceny bylo zrušeno a vlastník byl poukázán na pořad práva se svým nárokem na osvobození od plnění příslušné částky patronátních břemen, vypadající na převzaté nemovitosti, byl soudem prvé stolice zamítnut, rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Usnesením ze dne 7. května 1924 vyřkl prvý soudce, že I. vlastník velkostatku, od něhož nemovitosti převzaty, jest povinen plniti nadále patronátní břemena, váznoucí na velkostatku Ch., v neztenčeném rozsahu jako dosud, tedy i pokud se týče převzatých nemovitostí, dále II. že dohodou stran k zajištění poměrné kvoty patronátních břemen na převzaté nemovitosti vypadající stanovených 20 000 Kč bude uloženo u Zemské banky v Praze a opatřeno vinkulem tam blíže uvedeným, a usnesení to vešlo v moc práva, protože jednak vlastník podáním ze dne 4. června 1927 výslovně prohlásil, že se práva stížnosti vzdáva, jednak doručeno bylo jeho ústřednímu ředitelství dne 30. května 1927 a stížnost proti němu vůbec podána nebyla. Teprv dne 19. července 1927 podal vlastník, jak praví následkem níže uvedeného rozhodnutí nejvyššího soudu R I 196/27, návrh, by usnesení I. bylo zrušeno a bývalý vlastník se svým nárokem (roz. s nárokem na osvobození od plnění příslušné částky patronátních břemen na převzaté nemovitosti vypadající, pokud nebude kryta užitky s uhražovacího kapitálu 20 000 Kč) odkázán byl na pořad § 34 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák., jakož i by usnesení II. by bylo zrušeno a jistota 20 000 Kč zřízena byla příslušným vinkulem při zápisu vlastníkovy pohledávky za státem v náhradové knize, a mimo to aby bylo vysloveno, že kvota patronátních břemen na převzaté nemovitosti vypadající činí 42%, a tento návrh byl, když se Státní pozemkový úřad a finanční prokuratura (tato jménem církevních ústavů), byvše o něm slyšeny, proti němu prohlásily, usneseními nižších stolic nyní napadenými zamítnut. Zamítnutí toto, any církevní ústavy z usnesení v právní moc už vešlého nabyly práv (§ 9 a 11 nesp. říz.), stalo se právem, i kdyby snad stěžovatel měl pravdu, neboť bylo jeho věcí, by svá práva hájil včas, pakli mu usnesení prvého soudce nevyhovovalo. Jen co do otázky ad I. sluší upozorniti na zdejší rozhodnutí R I 196/27 uveřejněné pod čís. 6900 sb. n. s., jehož obsahem jest, že rozeznávati dlužno u patronátních břemen nároky církevních ústavů na převzetí nemovitosti a na přejímací cenu, tedy poměr k přejímajícímu Státnímu pozemkovému úřadu od poměru k vlastníků a — Čís. 7575 —
tu že má se věc takto: Pokud jde o onen poměr, závisí to jen od vůle Státního pozemkového úřadu, zda s nemovitostmi převzíti chce i příslušný podíl patronátních břemen, takže, neprohlásí-li, že jej přejímá, břemena s nemovitostmi nepřecházejí (obdoba § 26—28 náhr. zák.) a jsou odkázána na přejímací cenu (§ 47 a obdoba § 48 náhr. zák.), a jest ovšem věcí rozvrhového soudu, by v rozvrhovém usnesení příslušnou kvotu vyhradil. Jinak však že tomu jest, pokud jde o poměr druhý, poměr mezi bývalým vlastníkem převzatých nemovitosti, jenž bývá pravidelně též držitelem zbylého kmenového statku, a církevními ústavy, neboť toho se rozvrhový soudce už dotýkati nesmí, protože toho není třeba k provedení jeho úkolu, jímž jest právě jen rozvrh přejímací ceny, a nespadá to vůbec do agendy soudům v řízení pozemnoreformním přikázané, najmě do rámce jejich činnosti podle §§ 26—28 náhr. zák. jako soudů knihovních, nýbrž jest otázkou pro sebe, která se nedotýká už nijak ani Státního pozemkového úřadu, nedotýkajíc se ani nemovitostí převzatých samých ani přejímací ceny, a kterou si tedy súčastněné právní podměty — býv. vlastník a církevní ústavy — musí vyříditi samy, nebo, nedohodnou-li se, pořadem úřadů v § 34 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák. udaných. O otázku, kdo je patronem, jak myslí prvý soudce, jenž proto odkazuje na § 33 (2) cit. zák., maje sebe sama v tomto nesporném řízení za příslušna, nejde. Otázka totiž, která se poprvé praktickou stala právě v případě rozhodnutí čís. 6900 sb. n. s., a jejíž podstatu nižší stolice patrně nepostřehly, an prvý soud se domnívá, že ji musí řešiti proto, že patronátní břemena mají stejnou právní povahu jako jiná reální břemena, o nichž rozvrhový soud podle § 48 náhr. zák. rozhodnouti musí, a an rekursní soud ji úplně pomíjí, je ta: Poněvadž se přejímací cena vyměřuje podle let 1913—1915, nelze, jak podrobně již jindy vícekráte provedeno, ani břemena patronátní, zrovna tak jako břemena soukromoprávní v § 48 náhr. zák. uvedená, přikazovati jinak, než rovněž jen podle cen let 1913—1915, a v tom právě jest kámen úrazu. Aby totiž z úroků vyhraženého kapitálu mohla nyní a v budoucnosti vybývána býti alikvotní břemena patronátní plně, bylo by třeba, by oceněna byla podle cen nynějších, podle nichž by na př. uhražovací kapitál za příslušnou kvotu činil 100 000 Kč, takže roční úrok z něho (na př. při 4% zúročení 4 000 Kč) by se rovnal ceně ročních dávek z příslušné kvoty, kdežto, oceňují-li se podle cen let 1913—1915, bude uhražovací kapitál činiti jen 20 000 Kč, roční úrok z něho tedy jen 800 Kč, takže bude ročně chyběti 3 200 Kč a jest otázka, kdo tento schodek má nésti: zda patron (vlastník kmenového statku a bývalý vlastník převzatých nemovitostí) či církevní ústavy, v jichž prospěch patronátní břemena jsou zřízena, zda má patron dosaditi schodek ze svého či zda se nároky církevních ústavů o schodek ten ztenčují, čemuž se církevní ústavy bránily, kdežto bývalý vlastník bránil se zase uvalení břemena toho na sebe. Tato otázka ovšem může nastati i u břemen soukromoprávních podle § 48 náhr. zák. na př. u výměnku, kde také by ji rozvrhový soud řešiti nesměl, pročež se prvý soudce neprávem na tento § 48 odvolává. Otázka tato může se vyříditi kdykoli po rozvrhu neb i po — Čís. 7576 —
provedení pozemkové reformy, neboť jakkoli jen prováděním pozemkové reformy vznikla, přece provedení reformy není nikterak podmíněno jejím předchozím rozřešením. Je-li stanovisko to správné, což ovšem zde, když následkem své právní moci usnesení I. přezkoumáváno býti nemůže, rozbírati nelze, pak ovšem usnesení to nemělo býti učiněno, avšak, když se stalo, měl se vlastník včasnou stížností brániti, a, když tak neučinil, musí si následky přičítati sám. Náprava byla by možná podle § 42 druhý odstavec j. n. toliko v ten způsob, že by příslušný nejvyšší správní úřad u nejvyššího soudu zakročil, načež by bylo možno rozhodnouti proto, že námitka, že věc nepatří řešiti v tomto soudním řízení, nebyla činěna a nižší stolice ve výroku sarném o otázce té nerozhodly (plen. usnesení čís. 3775), nýbrž jen prvý soudce se v důvodech svého usnesení s ní zabývá, kdežto rekursní soud obírá se jen otázkou, že uhražovací kapitál má se přikázati z přejímací ceny a tedy rozvrhovým soudem, což je ovšem správné, ale s otázkou, o niž jde, nemá co činiti. Co se týče opatření II., jež ovšem náleží v pravomoc rozvrhového soudu, není o ní ještě prejudikátu, a poněvadž právní mocí sporného usnesení nejvyššímu soudu jest znemožněno otázku tu řešiti, musí zůstati bez osvětlení.

Citace:

č. 7575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 626-629.