Vývoj sociálního pojištění v Československu

Dr. Alois J. Jindřich,
přednosta důchodového oddělení Všeobecného pensijního ústavu v Praze
Sociální pojištění můžeme definovati jako soubor veřejnoprávních hospodářských zařízení, jež spočívají na principu rovnováhy mezi příjmy a vydáními a jež mají za účel zabezpečiti vrstvám, hospodářsky slabým, případně všem občanům vůbec, zpravidla za přispění státu pro případ nemožnosti výdělku nebo smrti živitele rodiny zákonem jim přihnaný právní nárok na jisté, hlavně peněžité dávky, jimiž má býti zabráněno hrozící jinak katastrofě pojištěnců a jejich rodin.
Sociální pojištění v nejširším slova smyslu jest souborným názvem pro devět rozdílných druhů pojištění:
1. proti přechodné nezpůsobilosti k práci a tudíž k výdělku, jež může nastati:
a) nemocí (pojištění nemocenské),
b) úrazem (pojištění úrazové),
c) těhotenstvím a šestinedělím (pojištění pro případ mateřství),
d) nezaviněnou nezaměstnaností (pojištění pro případ nezaměstnanosti);
2. proti trvalé nezpůsobilosti k práci a tudíž k výdělku, jež nastává:
a) invaliditou jako následkem nemoci nebo úrazu (pojištění invalidní),
b) stářím (pojištění starobní);
3. proti úplnému zničení osobnosti, jež jest přivoděno smrtí, pokud má smrt za následek újmu finanční:
a) následkem výloh pohřebních (pojištění na pohřebné),
b) pro pozůstalou vdovu nebo vdovce (pojištění vdovské nebo vdovecké),
c) pro pozůstalé děti (pojištění sirotčí).
Sociálním pojištěním v užším slova smyslu rozumíme pojištění invalidní a starobní, která bývají často podobně jako u nás spojena v jednom zákoně a v jednom organisačním ústrojí, jako nejdůležitější odvětví sociálního pojištění.
Při znovuzřízení samostatného státu československého dne 28. října 1918
222 byl stav zákonodárství sociálně pojišťovacího, převzatého z bývalého Rakouska, resp. Uherska tento:
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku platily:
1. v oboru úrazového pojištění dělníků zákon ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z roku 1888 s novelami ze dne 20. července 1894, č. 168 ř. z. (rozšíření úrazového pojištění zejména na podniky železniční), ze dne 11. února 1913, č. 25 ř. z. (rozšíření úrazového pojištění na podniky námořské plavby a námořského rybářství), ze dne 21. srpna 1917, č. 363 ř. z. (úprava dávek pojistných) a ze dne 30. prosince 1917, č. 523 ř. z. (rozšíření úrazové pojistné povinnosti na všechny horní podniky);
2. v oboru nemocenského pojištění dělníků zákon ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z. s novelami ze dne 4. dubna 1898, č. 309 ř. z. (odstranění instituce t. zv. reservních podílů a osvobození učňů od pojistné povinnosti,, je-li jim zaručen nárok na zaopatření a lékařské ošetření po dvacet týdnů), ze dne 20. listopadu 1917, č. 457 ř. z. (úprava prémií a dávek pojistných). Sem patří také částečně zákon ze dne 16. července 1892, č. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných;
3. v oboru pensijního pojištění horníků zákon ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z. o bratrských pokladnách s novelami ze dne 17. ledna 1890, č. 14 ř. z., ze dne 30. prosince 1891, č. 3 ř. z. z roku 1892 a ze dne 17. září 1892, č. 178 ř. z.;
4. v oboru pensijního pojištění soukromých zřízenců zákon ze dne 16. prosince 1906, č. 1 ř. z. z roku 1907 s novelou ze dne 25. června 1914, č. 138 ř. z.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platily:
1. zákonný článek XIX. z roku 1907 o nemocenském a úrazovém pojištění zaměstnanců živnostenských a obchodních;
2. zákonný článek XVI. z roku 1900 o pomocné pokladně pro zemědělské dělníky a čeledíny s novelami zák. čl. XIV. z roku 1902, zák. čl. VIII. z roku 1912 a zák. čl. XX. z roku 1913;
3. ustanovení společného horního zákoníku ze dne 23. května 1854, č.
146 ř. z., pokud jednala o bratrských pokladnách hornických.
Z přehledu tohoto je zřejmo, že se v době státního převratu omezovalo sociální pojištění u nás v podstatě na nemocenské a úrazové pojištění dělníků a na pensijní pojištění soukromých zřízenců, t. j. zaměstnanců vyšších kategorií a na provisijní pojištění horníků. Bývalé Rakousko snažilo se sice uskutečniti t. zv. „Körbrovým programem“ v roce 1904, osnovou Beckovou v roce 1908, osnovou Bienerthovou v roce 1911, a konečně „Zásadami pro vybudování sociálního pojištění“ v roce 1918 sociální pojištění v užším
225 smyslu, t. j. pojištění invalidní a starobní, avšak k provedení těchto návrhů nedošlo jednak 2; důvodů vnitropolitických, jednak pro světovou válku. Poslední čin rozpadávajícího se Rakouska na poli sociální politiky bylo zřízení samostatného ministerstva sociální péče císařským rozhodnutím ze dne 7. října 1917 s počátkem působnosti od 1. ledna 1918. Vyhláškou veškerého ministerstva ze dne 27. prosince 1917, č. 504 ř. z. byla upravena jeho působnost tak, že zahrnovala záležitosti, jejichž úprava stala se akutní válečnými poměry, tedy péči o mládež, o válečné invalidy a jejich pozůstalé, o sociální pojištění, o ochranné zákonodárství dělnické, o živnostenské právo dělnické, o bytové záležitosti, o ochranu vystěhovalců, zprostředkování práce a o péči o nezaměstnané.
Po převratu funkci rakouského ministerstva sociální péče převzalo ministerstvo sociální péče republiky Československé, zřízené spolu s jinými nejvyššími správními úřady podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, č. 2 Sb. z. a n. Sociální politika nového státu měla po stránce sociálního pojištění trojí úkol: jednak účelně upraviti a změněným poměrům doby přizpůsobiti dosavadní složky sociálního pojištění, jednak unifikovati sociálně pojišťovací zákonodárství pro celé území republiky a konečně doplniti mezery dosavadního sociálního pojištění.
Prvý úkol, t. j. úprava a přizpůsobení dosavadních složek sociálního pojištění změněným poměrům, splněn byl:
1. novelami k úrazovému zákonu ze dne 19. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n., ze dne 12. srpna 1921, č. 300 Sb. z. a n., s prováděcími nařízeními ze dne 19. května 1919, č. 272 Sb. z. a n. a ze dne 29. října 1921, č. 390 Sb. z. a n. Zákonem ze dne 29. října 1919, č. 606 Sb. z. a n. stanoveny drahotní příplatky k úrazovým důchodům; působnost zákona toho — s částečnými změnami — byla prodloužena zákonem ze dne 21. prosince 1921, č. 481 Sb. z. a n., pak vládními nařízeními ze dne 30. listopadu 1922, č. 347 Sb. z. a n., ze dne 27. června 1923, č. 134 Sb. z. a n., ze dne 14. prosince 1923, č. 240 Sb. z. a n., ze dne 13. prosince 1924, č. 270 Sb. z. a n., ze dne 15. ledna 1926, č. 8 Sb. z. a n., ze dne 17. prosince 1926, č. 228 Sb. Z. a n., a ze dne 20. prosince 1927, č. 184 Sb. z. a n.;
2. novelami k zákonu nemocenskému ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n., a ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n.; platnost zmíněné novely končila však 31. prosince 1921; zákonem ze dne 22. prosince 1921 byla prodloužena její platnost do 31. prosince 1923, zákonem ze dne 21. prosince 1923, č. 248 Sb. z. a n., byla prodloužena její platnost do doby, kdy nabudou účinnosti předpisy nynějšího zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ze dne 9. října 1924, č. 221 sb. z. a n.
224 zákonem ze dne 23. prosince 1923, č. 248 Sb. a n., byly nemocenskému pojištění podrobeny pomocnice v domácnosti; zákonem ze dne 1. července 1926, č. 117 Sb. z. a n., byla zachována od 1. července 1926, t. j. ode dne, kdy vešel v platnost zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, č. 221 Sb. z. a n. pro pensijní pojištěnce a pro členy báňských bratrských pokladen v platnosti některá ustanovení předpisů zákona o nemocenském pojištění, do té doby platného;
3. zvýšením zaopatřovacích požitků (provisí) bratrských pokladen zákonem ze dne 29. října 1919, č. 608 Sb. z. a n.; další prozatímní zvýšení zaopatřovacích platů hornických nastalo zákonem ze dne 30. června 1921, č. 248 Sb. z. a n., jehož působnost prodloužena zákonem ze dne 20. prosince 1921, č. 473 Sb. z. a n., a vládním nařízením ze dne 23. listopadu 1922, č. 339 Sb. z. a n.;
4. novelou k pensijnímu zákonu ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n.
Drahotní poměry vyvolaly pak potřebu zvláštních drahotních přídavků k pensijním důchodům; úprava ta byla provedena vládním nařízením ze dne 4. května 1920, č. 342 Sb. z. a n., později pak zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 299 Sb. z. a n., jehož účinnost prodloužena zákonem ze dne 20. prosince 1922, č. 399 Sb. z. a n., resp. vládními nařízeními ze dne 13. prosince 1924, č. 271 Sb. z. a n., ze dne 19. února 1926., č. 29 Sb. z. a n., ze dne 22. prosince 1926, č. 245 Sb. z. a n., a ze dne 20. prosince 1927, č. 186 Sb. z. a n.
Drahotní přídavky, vyplácené Všeobecným pensijním ústavem na Hlučínsku, upraveny vládním nařízením ze dne 30. března 1921, č. 132 Sb. z. a n.; úprava ta byla prodloužena zákonem ze dne 20. prosince 1922, č. 402 Sb. z. a n., a doplněna vládním nařízením ze dne 15. ledna 1926, č. 13 Sb. z. a n.
Druhý úkol naší sociální politiky, t. j. unifikace našeho zákonodárství sociálně pojišťovacího byl prováděn těmito právními normami:
1. v oboru nemocenského pojištění vládními nařízeními ze dne 23. září 1919, č. 516 Sb. z. a n., ze dne 21. ledna 1921, č. 26 Sb. z. a n., ze dne 27. ledna 1922, č. 20 Sb. z. a n., a ze dne 30. prosince 1922, č. 398 Sb. z. a n., a vládním nařízením ze dne 4. července 1923, č. 144 Sb. z. a n. (resp. ze dne 19. července 1923, č. 145 Sb. z. a n.) a ze dne 29. prosince 1923, č. 249 Sb. z. a n.;
2. v oboru úrazového pojištění vládními nařízeními ze dne 23. září 1919,
č. 516 Sb. z. a n., ze dne 30. září 1920, č. 509 Sb. z. a n., a ze dne 14. července 1922, č. 199 a 200 Sb. z. a n.;
10 225 . v oboru pensijního pojištění zákonem ze dne 21. prosince 1921, č. 484 Sb. z. a n., a vládním nařízením ze dne 19. ledna 1923, č. 16 Sb. z. a n.;
4. v oboru zaopatřovacích platů hornických zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 303 Sb. z. a n., jehož platnost prodlužována vládními nařízeními ze dne 29. prosince 1921, č. 474 Sb. z. a n., ze dne 23. listopadu 1922, č. 340 Sb. z. a n.; zákonem ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n., a vládními nařízeními ze dne 22. prosince 1922 č. 292 Sb. z. a n., a ze dne 11. října 1923, č. 197 Sb. z. a n., byla provedena nová úprava pojištění u báňských bratrských pokladen;
5. pro železniční zaměstnance upraveno samostatně úrazové pojištění zřízenců vládními nařízeními ze dne 19. května 1919, č. 272 Sb. z. a n., a ze
dne 30. března 1920, č. 182 Sb. z. a n. Pensijní pojištění železničních zaměstnanců upraveno samostatně na základě zmocnění, daného § 2 a zákona
ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., vládním nařízením ze dne 19. prosince 1921, č. 506 Sb. z. a n.
Konečně třetí úkol naší sociální politiky po stránce sociálního pojištění, t. j. doplnění našeho sociálně pojišťovacího zákonodárství obsahuje v sobě také ovšem zároveň splnění obou úkolů předchozích. V tomto směru byly dosud vydány čtyři důležité zákony: o pojištění osob nesamostatně výdělečně činných pro případ nemoci, invalidity a stáří, o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců; dále sem patří zákony, zabývající se zajištěním pro případ nezaviněné nezaměstnanosti.
Hned po státním převratu pomýšlelo se u nás na to, aby bylo uskutečněno starobní a invalidní pojištění dělnické. Prvý návrh byl podán Národnímu shromáždění dne 26. října roku 1920 poslancem Johanisem a druhý (tisk čís. 647) vypracovaný poslancem drem Lvem Wintrem. Při povšechné rozpravě o návrhu tom v subkomitétu sociálně politického výboru tlumočil dne 16. března roku 1921 tehdejší ministr sociální péče, zesnulý universitní profesor dr. Gruber stanovisko vlády asi v ten smysl, že je třeba napřed získati statistický podklad pro vypracování osnovy a že je třeba ji podrobně propracovati. Za tím účelem bylo projednávání osnovy odloženo a ustavena zvláštní komise z odborníků, jež se po prvé sešla dne 21. března 1921. Ta si vytkla určitý pracovní program pro vybudování sociálního pojištění v užším smyslu; kruh spolupracovníků byl pak časem rozšiřován. K podrobnému projednávání bylo přikročeno dne 26. září 1921, kdy byl ministrem sociální péče Gustav Habrman. Pracovní výbor komise scházel se pak téměř týdně k poradám. Mezitím podaly postupem času jednotlivé politické strany Národnímu shromáždění tyto
226 návrhy: posl. Laubeho a druhů (tisk č. 2260), posl. Slavíčka a druhů (tisk č. 3417), posl. Hajna a druhů (tisk č. 3792), posl. Staňka a druhů (tisk č. 3858), posl. Horáka a druhů (tisk č. 3988). Kromě toho byl podán návrh posl. Bubníka a druhů (tisk č. 3806) o zaopatření osob starších 60 let, a posl. Krause a druhů (tisk č. 4102) o starobním pojištění samostatných živnostníků a obchodníků.
Pracovní výbor zpracoval, pokud bylo možno, všecky podané náměty, Práci svou dokončil formálně dne 30. dubna 1923, kdy byl odevzdán elaborát ministru sociální péče Habrmanovi. Ministerstvo sociální péče rozeslalo elaborát ten, poněkud změněný, zájemníkům jako návrh ministerstva. Před podáním Národnímu shromáždění byl návrh zákona probrán představiteli politických stran a podle výsledku porad těchto předložen jako vládní návrh zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří dne 27. června 1923 poslanecké sněmovně (tisk č. 4186). Sociálně politický výbor poslanecké sněmovny, jemuž návrh byl přikázán k projednání, zvolil si v měsíci lednu roku 1924 devítičlenný užší výbor, jenž ve 44 schůzích probral celou osnovu. Jednání bylo skončeno 1. července 1924 a ve vládním návrhu byly provedeny jisté změny. Plenum sociálně politického výboru pak bez větších změn přijalo znění, přijaté v užším výboru. V měsíci září roku 1924 dostal se návrh do rozpočtového výboru, jenž doplnil některá ustanovení osnovy tak, aby ministr financí měl větší vliv na hospodaření Ústřední sociální pojišťovny i na služební a disciplinární řády úřednictva a zřízenectva. Poslanecká sněmovna přijala osnovu zákona na podkladě usnesení výboru sociálně politického a rozpočtového (tisk č. 4795 poslanecké sněmovny) ve čtení prvním dne 19. září 1924 s malými změnami. Ve čtení druhém schválena osnova dne 23. září 1924. Senát schválil osnovu dne 9. října 1924. President republiky udělil jí sankci dne 24. října 1924, načež byl zákon vyhlášen dne 30. října 1924 ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 221.
Obě sněmovny přijaly zároveň resoluci rozpočtového výboru poslanecké sněmovny, jíž se ukládá vládě, aby předložila osnovu zákona o sjednocení úrazového pojištění dělnického v celém státě a o přenesení jeho správy na Ústřední sociální pojišťovnu.
Sledujeme-li vývoj pojištění osob samostatně výdělečně činných, vidíme. Že již v revolučním Národním Shromáždění byla věnována otázce té pozornost. Poslanec Hatlák a druzi podali dne 4. listopadu 1919 (tisk č. 1800) návrh, aby při sdělání osnovy zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří byli do ní pojati nejen zaměstnanci, nýbrž i střední vrstvy živnostenské a rolnické. Poslanec Slavíček a druzi podali dne 2. pro-
15* 227 since 1919 (tisk č. 1931) návrh, aby vládě bylo ulomeno, vypracovati návrh zákona o povinném nemocenském, úražiovém, invalidním a starobním pojištění osob samostatně výdělečně činných 2;a přispění státu. Návrh senátora Jelínka a druhů ze dne 8. března 1921 žádal, aby vláda předložila návrh zákona, podle něhož samostatní živnostníci, obchodníci a malorolníci měli býti pojištěni u pensijních ústavů pro samostatné podnikatele v živnostech, obchodu a zemědělství, jež by byly zřízeny živnostenskými a zemědělskými organisacemi. Věcí zabývala se také Zemská živnostenská rada pro Cechy, Zemská živnostenská rada pro Moravu a konečně i Obchodní komory. Ve státní živnostenské radě byl pak již dne 23. června 1921 podán návrh na provedení t. zv. dotazníkové akce u nejvýznačnějších korporací živnostenských v jednotlivých zemích za účelem získání názoru o tom, jak korporace tyto se staví k otázce sociálního pojištění osob samostatně výdělečně činných. Zároveň zvolena zvláštní komise, která měla vypracovati zásady, které měly sloužit! vládě jako směrnice při sdělávání osnovy zákona. První schůze této komise se konala dne 8. července 1921; na ní prohlášen subkomitét státní živnostenské rady pro sociální pojištění. Dne 12. května 1922 bylo usneseno zvoliti užší redakční komisi, která měla vypracovati návrh definitivních požadavků živnostenských. Konečně počátkem měsíce ledna roku 1923 byly ve státní radě živnostenské přijaty základní směrnice pro sociální pojištění živnostnictva. Subkomitét státní živnostenské rady pro sociální pojištění živnostnictva pracoval pak — ovšem s přestávkami — podle těchto směrnic, až konečně dne 22. května 1925 byla podána poslanecké sněmovně vládní osnova zákona o pojištění samostatně hospodařících osob pro případ invalidity a stáří (tisk č. 5143). Osnova byla přikázána výboru sociálně politickému a rozpočtovému; po projednání těmito výbory přišla do plena poslanecké sněmovny dne 3. června 1925. Odhlasována byla dne 4. června 1925. Senát zabýval se osnovou dne 9. června 1925 a odhlasována byla dne 10. června 1925. President republiky udělil osnově svou sankci dne 21. června 1925 a zákon byl vyhlášen dne 2. července 1925 ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 148.
Naše sociální politika však byla nucena hned po státním převratu zabývati se také problémem nezaměstnanosti. Naše ministerstvo sociální péče počalo svoji působnost za poměrů, po této stránce mimořádně těžkých. Za bývalého Rakouska nebyla prováděna státem péče o nezaměstnané. Jiní veřejnoprávní činitelé, hlavně obce, pečovaly sice o nezaměstnané, avšak péče ta nebyla jednotná, ustálená a trvalá, nýbrž bývala prováděna jen od případu k případu, obyčejně jen tenkráte, když nezaměstnaní se práce důrazně domáhali. Někdy také zájmové nebo odborové organisace udílely nepravi-
228 dělné podpory podle svých finančních sil; konečně i chudinská péče zastupovala zajištění pro případ nezaviněné nezaměstnanosti. Po válce vzrostla nezaměstnanost měrou netušenou vlivem tehdejších hospodářských poměrů a návratem vojínů do občanského života. Proto naše ministerstvo sociální péče bylo nuceno rázně se uchopiti péče o nezaměstnané. Zákonem dne 10. prosince 1918, č. 63 Sb. z. a n., o podpoře nezaměstnaných bylo stanoveno, kdo může činiti nárok na podporu ze státních prostředků. Zákon tento platil původně jen do 15. února 1919; účinnost jeho byla však čtyřikráte prodloužena, a to zákonem ze dne 12. února 1919, č. 63 Sb. z. a n., do 15. března 1919, vládním nařízením ze dne 13. března 1919, č. 127 Sb. z. a n. do 31. března 1919, vládním nařízením ze dne 27. března 1919, č. 157 Sb. a n. do 15. dubna 1919 a konečně zákonem ze dne 10. dubna 1919, č. 195 Sb. z. a n., až do dalšího zákonného opatření.
V roce 1921 byl vydán zákon ze dne 12. srpna 1921, č. 322 Sb. z. a n., o podpoře nezaměstnaných; byl vyhlášen dne 5. září 1921 a nabyl účinnosti 14 dní po vyhlášení, pozbyl ji pak dne 31. prosince 1921. Účinnost tohoto zákona byla prodloužena pětkráte a sice: zákonem ze dne 21. prosince 1921, č. 482 Sb. z. a n., od 1. ledna 1922 do 31. března 1922, zákonem ze dne 4. dubna 1922, č. 115 Sb. z. a n., do 31. prosince 1922, zákonem ze dne 21. prosince 1922, č. 400 Sb. z. a n., do 31. prosince 1923, zákonem ze dne 21. prosince 1923, č. 263 Sb. z. a n., do 30. června 1924 a konečně zákonem ze dne 26. června 1924, č. 139 Sb. z. a n., nejdéle do 31. března 1925. Zákon tento dával za určitých modalit nezaměstnaným nárok na podporu z prostředků státních.
V roce 1921 — před vydáním zákona právě zmíněného — byl vydán zákon ze dne 19. července 1921, č. 267 Sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných; zákon tento vešel v platnost dne 1. dubna 1925 podle vyhlášky ministra sociální péče v dohodě s ministrem financí ze dne 23. prosince 1924, č. 4 Sb z. a n., z roku 1925. Zákonem tím zaveden byl u nás t. zv. systém gentský, jehož princip zní: Obec nebo stát nezaloží vlastního pojišťování pro případ nezaviněné nezaměstnanosti, nýbrž poskytují z veřejných prostředků příspěvky k podporování v nezaměstnanosti, jež vyplácejí odborové organisace z vlastních prostředků.1 Náš zákon o zavedení gentského systému při poskytování podpor v nezaměstnanosti doplněn byl vládním nařízením ze dne 29. srpna 1924, č. 186 Sb. z. a n., a vládním nařízením ze dne 23. prosince 1924, č. 3 Sb. z. a n. z roku 1925,
229 jimi stanoveny byly jisté výjimky pro přechodnou dobu; platnost tohoto nařízení skonala již dne 31. prosince 1926.
Nemenší důležitosti než zákony právě zmíněné je také zákon o nemocenském pojištěni veřejných zaměstnanců. V bývalém Rakousku pojištění toho nebylo. Brzy po státním převratu, již v roce 1921 byl senátu předložen návrh zákona o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců (tisk čís. 1062); projednávání osnovy bylo však odloženo kromě jiných důvodů také proto, že nebyl po ruce dostatečný statistický materiál. Konečně v letním zasedání Národního shromáždění roku 1925 byl předložen nový návrh (tisk č. 2177 senátu), který byl uzákoněn dne 15. října 1925, pod č. 221 Sb. z. a n. Vládním nařízením ze dne 16. července 1926, č. 146 Sb. z. a n., byl vydán volební řád do správních orgánů Léčebného fondu veřejných zaměstnanců a do rozhodčího soudu.
V nynější době2 připravuje se novelisace pensijního zákona soukromých úředníků a zřízenců a zřízení jejich samostatného pojištění nemocenského; stanou-li se obě připravené osnovy zákonem v navržené formě, pak budeme míti u nás samostatné, po stránce vnitřní i vnější oddělené nemocenské, invalidní a starobní (pensijní) pojištění soukromých úředníků a zřízenců, v jehož čele bude státi Všeobecný pensijní ústav v Praze a samostatné, rovněž oddělené nemocenské, invalidní a starobní pojištění manuálních zaměstnanců, v jehož čele stojí Ústřední sociální pojišťovna v Praze.
“)
250

Systém tento nazýváme gentským proto, že byl nejdříve — v roce 1901 — zaveden v městě Gentu v Belgii k návrhu Luise Varleza; později došel značného rozšíření nejen v Belgii, nýbrž i v sousedních státech.
Psáno v posledních dnech měsíce února roku 1928.

Citace:

Zákon z 12. srpna 1921, č. 289, jímž se upravují přídavky a výpomoci zřízenců a pensistů obecních a okresních v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a jich pozůstalých.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1921, svazek/ročník 2, s. 437-437.