NPD documents search: Všehrd, 12 (1931) - Gustav Winter: Kniha o Francii.

Čís. 233.

Padělání peněz a cenných papírů. Území, ležící východně od demarkační čáry těšínské, bylo v září 1919 »cizinou« ve smyslu § 1 odstavec prvý zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 12. července 1920, Kr II. 177/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Viléma H. do rozsudku krajského jako výjimečného soudu v Novém Jičíně ze dne 11. prosince 1919, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §§ 1 a 12 zák. ze dne 22. května 1919 č. 269 sb. z. a n.
Důvody:
Nalézací soud uznal obžalovaného Viléma H. vinným zločinem dle 1 a 12 zák. ze dne 22. května 1919 č. 269 sb. z. a n., spáchaným tím, že dne 13. září 1919 dopravil jisté množství bankovek, opatřených padělanými kolky, a jisté množství padělaných kolků »z Bilska, tedy z ciziny« do území československé republiky, by je zde udal. Zmateční stížnost, vytýkajíc rozsudku zmatečnost dle § 281 čís. 10 tr. ř., dovozuje, že Bílsko není cizinou, poněvadž prý cizinou i ve smyslu § 1 zák. o padělání peněz možno rozuměti jen cizinu státoprávní (politickou), Bílsko však leží ve Slezsku, jež celé v jeho historických hranicích pokládá stát československý za své území a jež tedy státoprávně tvoří dosud součást československé republiky. Bílsko však nelze prý za cizinu pokládati ani proto, že nehledíc k tomu, že dle všeobecného pravidla článku IV. uvozovacího zákona k tr. z. byla analogie v tom směru vyloučena — zákon pro rozlišování ciziny ve smyslu politickém a ciziny ve smyslu peněžním neposkytuje nijaké opory, ač v době jeho vydání českopolský spor o Slezsko již dávno trval a zákonodárce tedy, kdyby byl chtěl v tom směru rozlišovati, byl by to v zákoně jasně vyjádřil. Zmateční stížnost spatřuje proto ve zjištěném jinak činu obžalovaného toliko nedokonaný zločin dle § 4 cit. zák. Nejvyšší soud souhlasí ovšem s názorem, že celé území těšínského Slezska v jeho historických hranicích dlužno při obecně známém státoprávním stanovisku československé vlády pokládati za součást československého státu, třebaže cizí vláda osobovala si nárok na část onoho území a třebaže československé vládě bylo dočasně znemožněno, by na části řečeného území vykonávala práva státní výsosti. Přes to však jest zmateční stížnost neodůvodněna. Nelze přehlížeti, že již v době činu byl československému státu fakticky znemožněn výkon suverénních práv imperia na území, ležícím východně tehdejší demarkační čáry, a tedy i v Bílsku. Platí to zejména též o úpravě poměrů valutárních, jmenovitě o stanovení zákonných platidel a o opatřeních za účelem upevnění valuty a její ochrany před jakýmkoli poškozováním. Proto také nemohla státní správa republiky československé, ač zákon ze dne 25. února 1919 čís. 84 sb. z. a n. platí formálně, stejně jako jiné zákony, pro celé území republiky, fakticky provésti okolkování bankovek na oné části těšínské, a stejně nebylo jí možno, zjednati tam průchod jednotlivým důsledkům okolkovací akce, zejména ustanovení § 2 právě uvedeného zákona, dle něhož po skončení okolkování bankovek měly jen bankovky kolkované kolkem československé republiky v území československého státu nucený oběh. Tyto skutečné poměry, jevící se v tom, že ono území fakticky nepodléhá dosahu vlády a výkonné moci republiky československé, a nikoli státoprávní příslušnost území toho k našemu státu, jsou tudíž přechodně směrodatnými pro odpověď na otázku, je-li území to pro náš stát cizinou ve smyslu § 1 zákona o padělání peněz, a nezbývá než odpověděti na otázku tu kladně. Nesprávně dovolává se zmateční stížnost článku IV. uvozovacího zákona k tr. z., neboť v pravdě nejde tu vůbec o nějakou analogii skutkové podstaty, nýbrž jen o přípustný výklad pojmu právě tak jako v nesčetných jiných případech trestních zákonů, a není tomu jistě na závadu, že zákonodárce pojmu toho kasuisticky, právě též k daným poměrům těšínským, nedefinoval.

Citace:

Čís. 233. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 327-328.