NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6977.

Cesty. — Řízení před nss-em (Slezsko): I. * Předpokladem prohlášení cesty soukromé za veřejnou cestu zájemnickou podle § 4 slez. zem. zák. č. 33/1898 jest, aby cesta taková byla pro bezprostřední zájemníky nutná. — II. Obec jako správkyně veř. statku je legitimována k stížnosti na nss proti rozhodnutí zsk, upírajícímu uznati cestu jako veřejnou. — III. Jednotlivci jako členu obecenstva tato legitimace nepřísluší. — IV. O rozdílu mezi »cestou obecní a »cestou zájemnickou« podle slezského zákona silničního.
(Nález ze dne 19. prosince 1927 č. 11365/26.) Prejudikatura: Boh. 1029/21, 1059/21 adm.
Věc: Obec C. a Karel P. a spol. v C. proti zemské správní komisi v Opavě stran veřejnosti cesty.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána Karlem P. a společníky, odmítá se jako nepřípustná, pokud podána jest obcí C., zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Na žádost 41 obyvatelů usneslo se městské zastupitelstvo v C. ve schůzi ze 4. března 1925, aby pěšina vedoucí při zadní straně zahrad kolonie R. a probíhající přes soukromé pozemky, náležející Johaně K. a manželům Vilibaldu a Žofii W., prohlášena byla za veř. cestu.
K odvolání těchto vlastníků zrušila zsk pro Slez. — vykonavši míst- ní šetření — nař. rozhodnutím napadené usnesení podstatně z toho důvodu, že byl sice proveden důkaz o tom, že cesty té bylo všeobecně užíváno a že tedy byla veř. provozu věnována, nikoli však také, že. cesty té jest nutně zapotřebí, kterýžto předpoklad musí býti splněn, ať už cesta má býti prohlášena za obecní ve smyslu § 3 siln. zák. ze 13. července 1898 č. 33 zem. zák. slez., či za veřejnou cestu zájemnickou dle § 4 téhož zák.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podávají jednak obec C. jednak někteří z oněch obyvatelů této obce, kteří svého času o uznání veřejnosti této cesty žádali.
Pojednávaje o této stížnosti musil se nss zabývati v prvé řadě námitkou vznesenou stranou zúčastněnou, že st-lé nejsou k podání této stížnosti legitimováni. Že obec legitimována jest, o tom nemůže býti pochybnosti, kdyžtě nař. rozhodnutí jest způsobilé dotknouti se jejích práv jako správkyně veř. statku (Boh. 1059/21 adm.). Že v daném případě na stížnosti označeno jest jako st-1 obecní zastupitelstvo a nikoli obec sama, je nerozhodno, kdyžtě ke stížnosti přiložen jest výpis z protokolu o sezení obecního zastupitelstva, v němž učiněno usnesení dle § 7 novely k obec. zříz., že přítomná stížnost má býti ponechána, je tedy zřejmě podána jménem obce.
Jinak je tomu však u ostatních st-lů. Tito ostatní st-lé označují se ve stížnosti jako zájemníci ve smyslu § 4 cit. silnič. zák. Tu dlužno nej- prve poukázati na to, že tito st-lé ani ve své žádosti z 8. října 1924 ani během správního řízení se jako takovíto kvalifikovaní interesenti neoznačili a že ani během řízení ba ani ve své stížnosti k nss-u neuvádějí s dostatečnou jasnosti žádné takové konkrétní momenty, z nichž by se dalo souditi, zdali který z nich za zájemníka ve smyslu § 4 cit. zák. uznán býti může. Lze tedy ke st-lům těm přihlížeti jen potud, že domáhají se uznání cesty za veřejnou jen jako její obecní uživatelé. V tom směru bylo však nss-em již opětovně vysloveno (viz na př. nál. Boh. č. 1029/1921 a 1059/21), že jednotlivec jako člen publika má sice právní nárok na to, aby z užívání veřejné komunikace, dokud veřejnost její trvá, nebyl bezdůvodně vylučován, že mu však ani na zřízení veř. komunikace ev. zveřejnění komunikace dosud soukromé, ani na udržení veřejnosti komunikace subj. právní nárok nepřísluší. Slušelo tedy pojednávati jen o stížnosti obce. Nss vycházel při tom z těchto úvah:
Prohlašujíc cestu vedoucí přes soukromé pozemky Johany K. a manželů W. za cestu veřejnou, nerozhodlo ob. zastupitelstvo o tom, do které kategorie cest veřejných cestu tuto zařaďuje. Poněvadž dle stavu věci nemohlo jíti ani o silnici erární ani okresní, mohlo se jednati jen o prohlášení za cestu obecní dle § 3 neb veřejnou cestu zájemnickou dle § 4 cit. siln. zák. Žal. úřad vytkl sice obci tuto neúplnost, přes to však neuznal potřebu z toho důvodu usnesení její rušiti, neboť dle jeho přesvědčení nebylo tu zákonných předpokladů pro uznání cesty té za veřejnou vůbec, tedy ani za obecní ani za zájemnickou. Svoje rozhodnutí založil žal. úřad na právním názoru, že k tomu, aby nějaká cesta dříve soukromá mohla býti uznána za cestu veřejnou — tedy jak obecní tak i zájemnickou — jest třeba dvojího předpokladu, a to jednak, že byla veř. užívání věnována, jednak že cesty té jest nutně zapotřebí. Žal. úřad sice připustil, že požadavek věnování cesty k veř. užívání jest splněn, avšak uznav, že předpoklad nutnosti cesty té dán není, zrušil usnesení ob. zastupitelstva. Stěžující si obec nenamítajíc nic proti výroku, že sporná cesta nemohla býti prohlášena za cestu obecní a nepopírajíc správnost zjištění žal. úřadu, že cesty té nutně zapotřebí není, uplatňuje toliko, že svým usnesením prohlásila spornou cestu za veř. cestu zájemnickou, a že k prohlášení takovému není třeba, aby cesta ta byla nutnou.
Slez. zákon o zřizování a udržování veř. neerárních silnic a cest č. 33/1898 rozeznává trojí kategorii těchto silnic a cest. Jednak silnice okresní, jednak silnice a cesty obecní, jednak cesty zájemnické. V § 3 definuje zákon silnice a cesty obecní v ten smysl, že jsou to cesty a silnice veřejné, jež zprostředkují nutné a všeobecnému zájmu sloužící spojení uvnitř obce anebo s obcemi sousedními. Veřejné cesty zájemnické definuje zákon v § 4 jako ony cesty, které jsou sice pro každého přístupny a použivatelný, mají však pro všeobecnou veř. komunikaci jen podřadný význam, sloužící převážnou měrou zájmu jednotlivých osob nebo jednotlivých částí obce. Podle tohoto zákonného vymezení pojmů silnic a cest obecních s jedné strany a cest zájemnických s druhé strany, jde v obou případech o cestu veřejnou pro obecné užívání určenou. Rozdíl je v tom, že silnice a cesty obecní jsou pro obecné užívání nutný, kdežto cesty zájemnické pro obecné užívání mají význam jen podřadný, tedy pro ně nutny nejsou, majíce převážný význam pro jednotlivce nebo jednotlivé části obce. Obě tyto kategorie cest jsou však cesty obecní v širším slova smyslu, neboť o zřízení, přeložení nebo zrušení jak cest obecních, tak cest zájemnických rozhoduje ob. zastupitelstvo (§§ 7 a 8 cit zák.). Rovněž správa udržování obou kategorií cest jest věcí obce (§ 10. cit. zák.). Jen co do konkureční povinnosti je mezi oběma kategoriemi rozdíl, a to potud, že náklad na silnice a cesty obecní uhrazuje obec ze svých všeobecných prostředků podle zřízení obecního (§ 18 cit. zák.), kdežto náklad na veř. cesty zájemnické hradí v první řadě bezprostředně zájemníci, obec pak toliko podle míry obecného veř. užívání těchto cest v případech ohledu hodných. Ze všech těchto ustanovení je patrno, že rozdíl mezi cestami obecními s jedné strany a veř. cestami zájemnickými s druhé strany je toliko graduelní, a že cesty zájemnické představují toliko jinou kategorii cest obecních. Náleží-li tedy k pojmovým znakům silnic a cest obec. nutná jejich potřeba pro užívání veřejné, nelze za to míti, že pro druhou kategorii cest obecních, t. j. pro cesty zájemnické, které přece obec rovněž je povinna spravovati, zákon od požadavku nutnosti naprosto upouští. Cesty tyto nejsou sice nutnými pro obecné veř. užívání, mají však pro bezprostřední účastníky stejnou hodnotu komunikační jako vlastní cesty obecní pro komunikační potřebu obecní. I cesty zájemnické jsou podle toho cesty nutné, neliší se od cest obecních intensitou komunikační potřeby, nýbrž jen menším rozsahem kruhu zájemníků.
I kdyby zbývaly o tom ještě nějaké pochybnosti, ustanovením § 11 cit. zák. jsou odstraněny. Podle tohoto předpisu poskytnuto je právo vyvlastňovací zcela stejným způsobem jak ve prospěch cest a silnic obecních, tak ve prospěch veř. cest zájemnických. Propůjčuje-li zákon právo vyvlastňovací bez jakéhokoli bližšího jeho vymezení, stojí zřejmě na půdě a v rámci všeobecné vyvlastňovací normy dané v § 365 o. z. o. Podle této normy je však vyvlastnění zásadně vázáno na předpoklad, že tohoto zásahu do svobody vlastnické je v zájmu veřejném zapotřebí. Poskytuje právo vyvlastňovací výslovně i ve prospěch cest zájemnických, stojí zákon zřejmě na předpokladu, že jde o zařízení, jehož je v zájmu veřejném zapotřebí. Poněvadž však cesty zájemnické podle svého pojmu pro obecní užívání nutný nejsou, může zákon, který je vybavil právem vyvlastňovacím, míti na zřeteli jen jejich komunikační význam pro bezprostřední účastníky. Komunikační význam může však podle povahy vyvlastňovacího práva v § 365 o. z. o. vymezeného jen tehdy býti titulem vyvlastnění, když lze jej hodnotiti jako komunikační potřebu neboli nutnost. Z toho však následuje, že k pojmu veř. cest zájemnických náleží také nutná potřeba jich, arci jen pro bezprostřední účastníky.
Jde-li o zřízení cesty obecní nebo cesty zájemnické, nemůže snadno vzejíti pochybnost o tom, zdali jde o vlastní cestu obecní podle § 3 cit zák. či o cestu zájemnickou podle § 4 cit. zák., neboť z usnesení ob. zastupitelstva, které toto učiní podle § 7, pokud se týče § 8, bude zřejmo, jaký druh cesty obec chtěla zříditi.
Jinak má se věc, jde-li o určení povahy cesty již existující, o níž není jisto, zdali je cestou obecní či cestou zájemnickou. Zákon v § 7 odst. 2. dal ob. zastupitelstvu kompetenci rozhodovati v I. stolici »o veřejnosti a nutnosti« cest a silnic obecních. Ježto veřejnost a nutnost jsou, jak svrchu bylo uvedeno, pojmové znaky cestu obecní charakterisující, dána je cit. ustanovením ob. zastupitelstvu kompetence rozhodovati ve sporech o tom, zdali určitá existentní komunikace je cestou obecní. Tutéž kompetenci chtěl však zákon v § 8 zřejmě založiti i v příčině veř. cest. zájemnických. Zákon vyjadřuje to slovy: »O veřejnosti cest zájemnických ... rozhoduje obecní zastupitelstvo ..... a v řízení odvolacím zv.«
Podle slovného znění tohoto ustanovení mohlo by se ovšem zdáti, že při rozhodování sporu o tom, zdali určitá existentní komunikace je cestou zájemnickou ve smyslu zákona, záleží jediné na tom, zdali cesta je veřejná. Než veřejnost není jediným pojmovým znakem cesty zájemnické. Cestu zájemnickou charakterisuje, jak svrchu bylo vyloženo, netoliko obecná její přístupnost a užívatelnost, nýbrž v prvé řadě její komunikační význam pro užší okruh zájemníků, vedle něhož obecný zájem komunikační ustupuje do pozadí. Při zjišťování, zdali určitá existentní komunikace je cestou zájemnickou, záleží tedy i na tomto pojmovém znaku, který cestu zájemnickou jako takovou charakterisuje. Zjištěním, že komunikace taková je veřejnou, nebylo by ještě zjištěno, že jde o cestu zájemnickou, poněvadž znak veřejnosti cestu zájemnickou od ostatních cest obecních neodlišuje, nýbrž je jim všem společný. Sluší proto ustanovení § 8 cit. zák., aby mělo praktický smysl, vykládati tak, že ob. zastupitelstvo rozhodujíc o sporu, zdali určitá cesta je cestou zájemnickou, musí zjistiti netoliko jediný, nýbrž všecky znaky, které cestu jako cestu zájemnickou ve smyslu zák. kvalifikují. Že jedině tento výklad je správný, potvrzuje úvaha o důsledcích, ke kterým by se dospělo, kdyby při rozhodování řečeného sporu byla veřejnost cesty pokládána za jediný rozhodný skutkový moment.
Podle § 21 cit. zák. postihuje konkurenční povinnost v příčině cest zájemnických jen ony interesenty, k jejichž komunikační potřebě cesta význačně jest určena. Kdyby ve sporu o existenci cesty zájemnické záleželo toliko na veř. užívání cesty, mohla by za cestu zájemnickou býti prohlášena komunikace fakticky veřejně užívána již proto, že se jí veřejně užívá. Zdali jest obecně nutnou, či zdali je nutnou aspoň pro zájemníky či není-li nutná vůbec, bylo by lhostejno. Poněvadž však konkurenční příspěvky lze ukládati jen zvláštním zájemníkům, postihoval by náklad na udržování cesty za zájemnickou prohlášené zvláštní zájemníky jen tehdy, jestliže zájemníci takoví fakticky existují. Jinak musila by celý správní náklad nésti obec, a to proti jasnému ustanovení §§ 3 a 18, dle něhož obce hraditi má celý náklad udržovací jen v příčině vlastních cest a silnic obecních, tedy jen těch, které jsou pro obecné užívání nutný.
Bylo již svrchu vyloženo, že komunikační potřebou bezprostředních účastníků sluší rozuměti stejný stupeň zájmu, jakým je nutná komunikační potřeba při vlastních cestách obecních (§ 7) s tím jen rozdílem, že komunikace není nutná pro širší veřejnost, nýbrž toliko pro užší okruh uživatelů. Správnost tohoto úsudku potvrzuje i následující úvaha:
Ve sporech o to, zdali určitá existentní komunikace jest cestou obecní, jde zpravidla o to, zdali vlastník pozemku cestního je povinen užívání svého pozemku pro veř. komunikace trpěti. Užívá-li se pozemku, který je v soukr. vlastnictví, jako komunikace veřejné, je na snadě úsudek, že vlastník svůj pozemek byť i v nepamětné době veř. užívání věnoval. Ustálená judikatura býv. ss-u, nenaleznuvši o tom positivních norem zákonných, vázala však úsudek tento na dvojí předpoklad, t. j. jednak na faktum veř. užívání, jednak na nutnou potřebu komunikační. Slez. zákon z r. 1898 zřejmě tuto praxi soudní chtěl uzákoniti a dal tím na jevo stejnou intenci, jakou tato praxe soudní byla ovládána, t. j. chrániti vlastníka pozemku před právními důsledky trpěného veř. užívání potud, pokud toto veř. užívání není komunikačně nutné. Obmezuje-li tedy zákon povinnost vlastníkovu uznati svůj pozemek za cestu veř. jen, je-li faktické její užívání komunikačně nutné i při cestách obecních, obecné veř. potřebě sloužících, nelze za to míti, že chtěl mu ukládati dále sahající břímě při cestách, jež pro obecnou komunikační potřebu mají význam jen podřadný, sloužíce převážnou měrou jen obmezenému okruhu účastníků.
Je-li tedy komunikační nutnost předpokladem uznání veřejnosti cesty i při důležitějších cestách obecních (§ 7), nelze za to míti, že zákon při nižší kategorii cest obecních převážně jen užšímu kruhu zájemců sloužících, od tohoto předpokladu chtěl upustiti. Sluší proto i ve sporu o existenci cesty zájemnické klásti váhu na to, zdali cesta, o kterou jde, je, byť ne pro širší veřejnost, tož aspoň pro určitý kruh zájemníků komunikačně nutná.
Z toho je tedy patrno, že žal. úřad zjistiv, že v daném případě sporné cesty ani pro určitý okruh zájemníků nutně třeba není — kteréžto zjištěni ve stížnosti v odpor bráno není — mohl právem vysloviti, že ob. zastupitelstvo nebylo oprávněno spornou cestu prohlásiti ani za ve ř. cestu zájemnickou. Jest tedy stížnost obce C. bezdůvodná

Citace:

č. 6977. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 641-646.