NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 523.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Kdo předmět potřeby pro jiného teprvé odjinud opatřil nebo jinému přenechal ze zásob, pro sebe zjednaných, není s hlediska přemrštěnosti požadované ceny zodpověden z přemrštěnosti nákupní ceny a může započísti si své zvláštní nabývací náklady.

(Rozh. ze dne 9. srpna 1921, Kr I 290/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku lichevního soudu u krajského soudu v Chebu ze dne 26. ledna 1921, kterýmž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem předražování dle § 7 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Na stěžovatelku byla podána obžaloba, že roku 1920 zaslala poštou ze Žlutice Ludvíku G-ovi do Teplic 2 bochníky chleba o 3 1/2 kg s dobírkou 70 K za chleby a 6 K za poštovné. Před hlavním líčením došlo nalézacího soudu písemné podání stěžovatelčino, ve kterém mimo jiné bylo uplatňováno, že stěžovatelka obstarala chleby k žádosti dvou dívek, tehdy u ní na letním bytě dlících, dcery a neteře jmenovaného G-а, tím způsobem, že jela na venkov, opatřila si tam mouku po 7 K za 1 kg a dala chleby upéci u pekaře; jak se samo sebou rozumí, musela prý zaplatiti za upečení chleba a mimo to dáti pekařskému tovaryši zpropitné a doutníky; vzešly prý jí tyto výlohy: za 7 kg mouky, jež dala pekaři, 49 K, za upečení chleba 6 K, zpropitné 2 K (doutníky), za 2 archy papíru a za motouz, jichž bylo třeba k zabalení zásilky, 2 K a 1 K, za donesení balíku na poštu 2 K, za průvodku 40 h a na poštovném 6 K 80 h; za účelem opatření mouky musila prý jeti železnicí na venek a zaplatila jízdného 1 K 60 h, nehledě ani k námaze а k opotřebení šatstva a obuvi. Při hlavním přelíčení hájila se stěžovatelka tím, že upekla chleby sama, že koupila mouku po 7 K za kg, že spotřebovala k chlebům 7 kg mouky a že zaplatila za upečení chleba 6 K odměny a 6 K 80 h poštovného. Rozsudek, kterýmž stěžovatelka byla uznána vinnou přečinem dle § 7 čís. 3 zákona o válečné lichvě, uvádí v rozhodovacích důvodech, že stěžovatelka dobrala, zasílajíc chléb poštou, za chléb 70 K a za poštovné 6 K a že, vypočítají-li se náklady nabývací dle udání stěžovatelčina, objeví se za chléb cena zřejmě přemrštěná, že stěžovatelka udává, že koupila na 2 bochníky chleba mouku po 7 K za kg a že zaplatila za upečení odměnu 6 K; nabývací náklady činí tedy 55 K; docílila-li stěžovatelka při dvou chlebech zisku 15 K, jest zisk ten neoprávněným a přemrštěným, takže již z tohoto důvodu dlužno považovati cenu 70 K za přemrštěnou; avšak náklady udané stěžovatelkou nelze prý vzíti za prokázané, ježto je soudu známo, že na 7 kg chleba jest zapotřebí méně než 7 kg mouky a že odměna za upečení chleba 6 K jest přemrštěna; nehledě k tomu jest cena 70 K přemrštěnou, protože i v obchodu podloudném v době největší nouze o chléb nebyl chléb prodáván za tuto cenu; stěžovatelka musila si tudíž býti vědoma, že požadovala cenu zřejmě přemrštěnou. Zmateční stížnost odporuje tomuto rozsudku, dovolávajíc se zmatečních důvodů § 281 čís. 5 a čís. 9 a) tr. ř. Stížnost dovozuje, že výrok nalézacího soudu jest neúplným v rozhodujících okolnostech, ježto nerozbírá obhajoby stěžovatelčiny, že chléb neprodala, nýbrž pouze obstarala k žádosti dívek u ní ubytovaných, a ježto mlčením pomíjí údaje stěžovatelčiny o výlohách, vzešlých jí mimo nákupní cenu mouky a odměnu pekaři a ježto nerozbírá rozporu jednak mezi tvrzením obžaloby a svědkyně Alžběty G-ové, že stěžovatelka dobrala 70 K za chleby a 6 K za poštovné, jednak mezi obhajobou stěžovatelčinou, že poštovné 6 K, pokud se týče 6 K 80 h bylo již započteno v dobraných 70 K; konečně prý rozsudek, neuváděje důvodů, béře za prokázáno, že dva chleby, o které se jedná, měly váhu po 3 1/2 kg. Stížnost jest důvodná. Nelze ovšem přisvědčiti názoru stížnosti, že nelze použíti ustanovení § 7 zákona o válečné lichvě, když pachatel předmět potřeby neprodal, nemaje takového zboží na prodej, nýbrž k žádosti odjinud obstaral, anť prý pak pachatel nepožaduje ceny, nýbrž žádá náhradu svých výloh. Vždyť i ten, kdo, byv požádán o obstarání předmětu potřeby, předmět z ochoty nebo z jiné pohnutky si opatří, žadateli dodá a současně nebo později se domáhá odplaty, buď jmenováním úhrnné jednotné částky aneb výpočtem jednotlivých různých položek, výloh a tak dále, požaduje to, čím v penězích se jeví hodnota předmětu, tedy cenu jeho, a liší se případ takového dodatele od obvyklých případů předražování pouze tím, že při těchto dodavatel jest již v držení předmětu, v onom v držení ještě není a předmět teprve si opatří; v tom i v onom druhu případů je možna zřejmá přemrštěnost ceny a lze též využitkovati mimořádných poměrů vyvolaných válkou. K rozdílnosti povahy toho a onoho druhu případů nelze však nepřihlížeti při výkladu přemrštěnosti ceny a využitkování mimořádných poměrů. Kdo předměty potřeby koupil a chová v zásobě za účelem dalšího zcizení, tedy za účelem zisku, využitkuje mimořádných poměrů válkou vyvolaných a požaduje zřejmě přemrštěné ceny již tehdy, když tato přemrštěnost prodejní ceny jest výsledkem nikoli toho, že si počítá přílišný, nemírný zisk, nýbrž toho, že již nákupní cena byla přemrštěna; vždyť v přemrštěnou nákupní cenu se uvolil, věda, že i tuto přílišnou cenu s osobním ziskem přesune na kupitele, spotřebitele, kteří, jsouce k tomu nuceni mimořádnými poměry, i tuto cenu zaplatí, by došli ukojení svých potřeb, a jedná tudíž nejen při prodeji, nýbrž již při nákupu v úmyslu, by využíval mimořádných poměrů vyvolaných válkou. Kdo předmět potřeby si opatřil teprve k žádosti jiného za účelem dodání žadateli, jest jaksi zmocněn žadatelem, aby věc koupil i tehdy, žádá-li její držitel cenu přemrštěnou, ježto žadatel, znaje poměry poválečné, svolil svou žádostí k tomu, by obstaratel opatřil předmět po případě i za cenu upřílišněnou, nespokojí-li se držitel s cenou nižší; takový obstaratel využije mimořádných poměrů a požádá cenu přemrštěnou teprve tehdy, když přemrštěnost ceny není výsledkem upřílišněné ceny nákupní, nýbrž výsledkem jeho osobní chamtivosti, tedy když nežádá pouze nákupní cenu, zvýšenou o vlastní výlohy, ať účelné či neúčelné, a po případě, zejména je-li oprávněným živnostníkem, o přiměřenou odměnu a mírný zisk, nýbrž stupňuje cenu a zdražuje zboží též připočtěním nepřiměřené odměny nebo nadměrného zisku. Nežádá tudíž přemrštěné ceny a nevyužívá zmíněných poměrů mimořádných obstaratel, zvyšuje-li cenu nákupní pouze o své další náklady nabývací, tedy o peníz odpovídající tomu, co všechno vynaložil, účelně nebo neúčelně, za tím účelem, aby žádaný předmět potřeby opatřil a dodal. Obstarateli, dodateli, ve smyslu zmíněném jest na roveň postaviti držitele, který si předměty potřeby svého času opatřil nikoli za účelem dalšího zcizení, nýbrž za účelem spotřeby jich ve vlastní domácnosti a ze své zásoby z ochoty přenechá jiné osobě, ježto i u něho scházely při nákupu vědomí a úmysl shora vytčené. Vzhledem k obhajobě stěžovatelčině bylo tudíž při správném použití zákona na soudu nalézacím, aby rozebral a zjistil: 1. opatřila-li si stěžovatelka mouku teprve po žádosti či měla-li mouku již v zásobě, a v případě druhém, koupila-li svého času mouku za účelem dalšího zcizení či pro vlastní spotřebu; 2. v případě, když přenechala stěžovatelka mouku ze zásob, pro vlastní spotřebu pořízených, neb opatřila mouku teprve následkem žádosti na ni vznesené, požadovala-li pouze součet svých výloh nebo více, při čemž by bylo též zjistiti, dobrala-li stěžovatelka na zásilku chleba pouze 70 K po případě 70 K 80 h či mimo to i poštovné 6 K a po případě, bylo-li skutečně upotřebeno mouky 7 kg, a čím se stalo, že chléb vážil pouze 7 kg. Soud nalézací se první otázkou (bod 1) vůbec nezabýval; k bodu 2 uváživ pouze nákupní cenu mouky a odměnu pekaři pominul mlčením ostatní tvrzené výlohy a nezjistil, zdali dobírkou bylo požadováno 70 K či více. Rozsudek jest tudíž ohledně rozhodných skutečností neúplným a nejasným, a proto zmatečným (§ 281 čís. 5 tr. ř.), byl proto zrušen.

Citace:

č. 523. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 321-324.