Čís. 9230.

Předmět sporu nepozůstává výhradně z peněžité sumy, domáhá-li se žalobce proti svému dlužníku a proti třetí osobě, by proti jeho pohledávce byly za bezúčinné prohlášeny jednak opomenutí dlužníka, záležející v tom, že dal proti sobě vydati rozsudek pro zmeškání, jednak hypotekárni pohledávka žalovaného, přisouzená tímto rozsudkem pro zmeškání, jakož i exekuční práva pro ni získaná.
Zajištěním pohledávky ve smyslu § 57 j. n. rozumí se jen její zajištění rukojmím, zástavou nebo jistotou, nikoliv však zajištění provedením odpůrčího nároku.
Odpůrčí žaloba není žalobou určovací, nýbrž žalobou o plnění, nepřípustná jest žaloba, domáhající se jen prohlášení bezúčinnosti jednání neb opomenutí odpůrcova. Odpor proti přikázání pohledávky k uspokojení z nejvyššího podání nemá za účel vyloučiti pohledávku tu z likvidace při rozvrhovém řízení, nýbrž jen, by byla pohledávka prohlášena bezúčinnou proti pohledávce odporovatelově, proti jiným hypotekárním věřitelům podrží hypotekární pohledávka při rozvrhu nejvyššího podání plnou účinnost.
Odpůrčí nárok nemůže směřovati proti dlužníku odporovatele.
(Rozh. ze dne 3. října 1929, Rv II 515/29.)
Žalobce měl za Štěpánkou W-ovou vykonatelnou pohledávku 1694 Kč. Josef B. zažaloval proti Štěpánce W-ové 20000 Kč, jež mu byly přisouzeny rozsudkem pro zmeškání žalované. Při rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost Štěpánky W-ové podal žalobce odpor proti přikázání 20000 Kč na pohledávku Josefa В-a. Byv s odporem odkázán na pořad práva, podal na Josefa В-a a na Štěpánku W-ovou žalobu, by proti jeho pohledávce 1694 Kč byly za bezúčinné prohlášeny jednak opomenutí dlužnice Štěpánky W-ové, záležející v tom, že dala proti sobě vydati rozsudek pro zmeškání, jednak hypotekární pohledávka žalovaného Josefa B-a 20000 Kč, přisouzená tímto rozsudkem pro zmeškání, jakož i exekuční právo pro tuto pohledávku získané. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Podle § 12 odpůrčího řádu jest pouhá žaloba určovací vyloučena. Není přípustno žalobou se domáhati jen výroku soudu o relativní bezúčinnosti právního jednání dlužníkova. K uplatnění odpůrčího nároku jest třeba žaloby o plnění, jejíž zvláštní obsah ustanovuje § 12 odp. ř. Podle tohoto zákonitého ustanovení jest nejen pohledávku, v níž žalující strana byla zkrácena, individuelně označiti co do jistiny, úroků a útrat, nýbrž musí i způsob plnění žalované strany podrobně býti uveden v žalobě. Musí býti uvedeno, jakým způsobem žalovaná strana za účelem uspokojení věřitelova má něco plniti nebo trpěti, zda a jaké plnění naturální věřitel požaduje, nebo zda a jaké náhradní plnění v penězích žádá. Tento předpis platí obzvláště též pro žaloby, jež v exekučním řízení musí býti podány k vyřízení odporu, jejž věřitel vznesl při rozvrhovém roku, byl-li odkázán s odporem na pořad práva (viz Bartsch- Pollak: Konkurs-Ausgleichs- und Anfechtungsordnung, 2. vydání str. 1054; Ehrenzweig: Kommentar zur Anfechtungsordnung, str. 518). V žalobní žádosti musí se tu věřitel domáhati výroku, by odporu bylo vyhověno v ten smysl, že se mu z rozvrhované podstaty přikazuje ta neb ona částka (Neumann-Lichtblau: Kommentar zur Exekutionsordnung str. 750). Zda vedle této žádosti jest ještě třeba zvláštní žádosti, by dlužníkovo právní jednání bylo prohlášeno bezúčinným, pokud se týče zda taková další žádost jest vůbec přípustnou, jest v literatuře sporným; avšak v tom není rozporu a nemůže býti pochybným vzhledem na určitý doslov § 12 a na motivy (str. 13), že taková žádost o sobě nikterak nestačí. V souzeném případě neobsahuje žaloba takovéto určité žádosti ve smyslu § 12 odp. zák. Ovšem žalovaná strana tento formální nedostatek nenamítá a brojí proti žalobě z důvodů ryze hmotných. Avšak k řečenému nedostatku bylo přihlížeti z úřadu, ježto předpis § 12 odp. ř. nikterak a ani převážně se nedotýká jen soukromého zájmu věřitelova. Ostatně má soud v každém případě, kde byla podána určovací žaloba, zkoumati z moci úřední, zda je tu zájem na okamžité zjištění. V souzeném případě jest tuto otázku popříti, jelikož věřitel zřejmě měl možnost a dokonce vzhledem k ustanovení § 12 odp. ř. i povinnost podati žalobu o plnění. V řízení druhé stolice nemůže býti uplatňován nový nárok, pokud se týče nelze již změniti původní žalobní žádost. Neučinil-li to žalobce v řízení prvé stolice, kde k tomu měl ještě možnost, nezbylo, než žalobu zamítnouti již pro shora dotčenou závadu, aniž by se odvolací soud musel zabývati uplatňovanými odvolacími důvody. Žaloba jest však i z dalšího důvodu pochybená, pokud směřuje proti spolužalované Štěpánce W-ové, dlužnici strany žalující. Odpůrci žaloba nemůže býti podána proti dlužníku, najmě v případě, kde věřitel proti dlužníku již má exekuční titul a žaloba má jen za účel, vyříditi odpor vznesený při rozvrhovém roku proti třetí osobě, které se prý neoprávněně ze jmění dlužníkova dostalo výhody, na niž proti odporujícímu nemá nároku. Proti dlužnici žalující strana při onom roku vůbec odpor nevznesla, žádný takový odpor nebyl odkázán na pořad práva a jest tedy přímo záhadno, čeho vlastně žalobce s odpůrci žalobou proti dlužnici W-ové chce docíliti. Účelem odpůrčích žalob není, by se věřitel vmísil do poměru mezi třetí osobou a dlužníkem; tyto žaloby mají jen za účel, by dotyčné právní jednání proti žalujícímu v jeho poměru k osobě třetí, již se dostalo neoprávněné výhody ze jmění dlužníkova, bylo prohlášeno bezúčinným, a by se takto této výhody místo třetí osobě dostalo odporujícímu. I k této skutečnosti, že odpůrčí žaloba byla podána i proti dlužnici, bylo přihlížeti z moci úřední, poněvadž jest hmotně právního rázu a bylo tedy žalobu proti spolužalované i z tohoto důvodu zamítnouti, ač tato žalovaná nevznesla námitku nedostatku pasivního oprávnění.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody
Ve směru formálním jest uvésti toto: Žalovaní podali předem návrh, by odvolací soud, jenž ve svém rozsudku projevil právní názor, že předmět sporu netřeba po rozumu § 500 c. ř. s. oceniti, poněvadž prý jest tu směrodatnou výše pohledávky, pro kterou bylo odporováno jednání žalovaných, předmět sporu nicméně ocenil, a by návrh ten, nevyhoví-li mu odvolací soud, byl považován za stížnost k nejvyššímu soudu. Když k tomuto návrhu žalovaných byla věc vrácena odvolacímu soudu, by o něm rozhodl, ocenil předmět sporu na 3000 Kč, vyhověl tedy návrhu, čímž se stížnost stala bezpředmětnou a odpadla. Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud byl k určení předmětu sporu nejen oprávněn, nýbrž i povinen, poněvadž předmět sporu nezáleží výhradně z peněžní sumy. Žalobce domáhá se žalobou výroku, by proti jeho pohledávce 1694 Kč s přísl. byly za bezúčinné prohlášeny: jednak opomenutí dlužnice Štěpánky W-ové, záležející v tom, že se dala Josefem B-em kontumacovati, jednak hypoteční pohledávka žalovaného Josefa B-a 20000 Kč, tímto rozsudkem pro zmeškání přisouzená, jakož i exekuční práva pro ni získaná. Nejde tu tedy o peněžitou sumu, tím méně výhradně o peněžitou částku. Že odpůrčí žalobou sleduje žalobce cíl, by dosáhl uspokojení své vykonatelné pohledávky peněžité, není závadou, neboť tím nestala se ještě tato peněžní pohledávka předmětem sporu, nýbrž dala jen k němu podnět a mohla by výše této pohledávky býti směrodatnou jen v otázce, jak vysoko má býti hodnota předmětu sporu oceněna, nikoli však v otázce, zda vůbec jest předmět sporu oceniti. Ustanovení § 57 j. n. tu nelze použíti, neboť není zde předmětem sporu ani zástavní právo ani zajištění pohledávky, kterýmžto výrazem se rozumí jen její zajištění rukojmím, zástavou, neb jistotou, nikoli však zajištění provedením odpůrčího nároku (rozh. čís. 4714 sb. n. s.). Právem proto ocenil odvolací soud dodatečně předmět sporu. Poněvadž pak jej ocenil nad 2000 Kč, bylo nutno přistoupiti k vyřízení dovolání ve věci samé.
Neodůvodněnou jest výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Žalobce domáhá se jen soudního výroku, že proti jeho vykonatelné pohledávce jest bezúčinnou hypotekární pohledávka žalovaného Josefa В-a a že jest bezúčinným rozsudek pro zmeškání, vydaný proti žalované dlužnici Štěpánce W-ové. Žádost žalobní přestává na určení této bezúčinnosti soudem, nedožadujte se soudního výroku, v jakém rozsahu a jakým způsobem mají žalovaní pro žalobcovo uspokojení něco plniti nebo trpěti (§ 12 odp. řádu). Žaloba odpůrčí není žalobou určovací (§ 228 c. ř. s.), nýbrž žalobou o plnění (Bartsch- Pollak z r. 1917, str. 360-361, Ehrenzweig 1928 str. 712), návrh na prohlášení bezúčinnosti jednání neb opomenutí odpůrcova nejen nestačí, není ani potřebným podle § 12 odp. zák. a jest žaloba, končící jen návrhem na určení bezúčinnosti jednání neb opomenutí odpůrcova, nepřípustnou, jak správně dolíčil již odvolací soud, k jehož vývodům se poukazuje. Žaloba určovací byla by sice přípustnou za podmínek § 228 c. ř. s., těch tu však není, poněvadž jest možnou žaloba o plnění. Názor dovolatelův, že jeho žaloba není žalobou určovací, poněvadž navrhovaný jím výrok o bezúčinnosti právního jednání odpůrců jest rázu konstitutivního, nikoli deklaratorního, jest mylným, neboť žalobou o plnění se žádá, by bylo uloženo odpůrci nějaké činění, trpění neb opomenutí, kdežto návrh žalobcův, by jednání neb opomenutí odpůrců bylo prohlášeno bezúčinným, nesměřuje k nějakému činění, trpění neb opomenutí žalovaných. Další názor dovolatelův, že stačí žádost o prohlášení bezúčínnosti, ježto prý odpor proti přikázání pohledávky žalovaného k uspokojení z nejvyššího podání má za účel vyloučiti pohledávku tu z likvidace při rozvrhovém řízení, jest rovněž mylným, neboť při relativní bezúčinnosti, kterou jediné může rozsudek podle § 1 odpůrč. zák. stanoviti, nelze žádati, by pohledávka prvžalovaného byla prohlášena za bezúčinnou v tom směru, že by odpůrce žalobcův byl vyloučen nadobro se svou pohledávkou z uspokojení z nejvyššího podání, nýbrž jen, by hypotekární pohledávka žalovaného byla prohlášena za bezúčinnou proti pohledávce žalobcově s tím účinkem, by žalobce (a jen žalobce) došel uspokojení z nejvyššího podání tak, jako by nebylo hypotekární pohledávky žalovaného. Proti jiným, zadnějším hypotekárním věřitelům podrží hypotekární pohledávka žalovaného při rozvrhu nejvyššího podání plnou účinnost (čís. 5354 sb. n. s.), neboť rozsudek pro zmeškání nelze v řízení odpůrčím prohlásiti za nicotný a naprosto neplatný. Co se tkne žalované Štěpánky W-ové, jest tato dlužnicí a jest přisvědčiti odvolacímu soudu, že proti dlužnici nemůže směřovati odpůrci nárok, neboť proti ní má žalobce vykonatelnou pohledávku a odpůrčí řád připouští odpůrčí žaloby jen proti třetím osobám, jež něčeho nabyly z napadeného jednání neb opomenutí dlužníkova (§§ 1, 11—16 odp. ř.).

Citace:

č. 9230. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 348-352.