Čís. 2057.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Není třeba při výpovědi zabraného majetku hleděti ku přípravným pracím pro sklizeň roku 1923.
Všeobecně prospěšný účel záboru není vyloučen tím, že by stát podržel zabranou půdu pro sebe. Převzetí zámku s cennými historickými památkami.
Lhostejno, zda výpověď byla doručena vlastníku do vlastních rukou, jen když podal proti ní stížnost.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1922, R II 424/22.)
Okresní soud doručil hospodařícímu vlastníku zabraného majetku výpověď Státního pozemkového úřadu z tohoto majetku. Rekursní soud výpověď zamítl. Nejvyšší soud změnil napadené usnesení, zamítl stížnost vlastníkovu do usnesení prvého soudu a zachoval výpověď v platnosti — mimo jiné z těchto
důvodů:
Neprávem dovozuje stížnost z § 12 náhr. zák., že lhůta výpovědní měla býti stanovena tak, aby končila 30. září 1923. Dle zákona stačí výpověď 6měsíční, končící tak, aby vypovídaný mohl skončiti práce sklizňové, za jichž nejzazší termín pokládá zákon 30. září. Výpověď byla doručena stěžovateli 12. července 1922, spadá tedy konec její daleko za 30. září 1922, a mohl tedy stěžovatel řádně skončiti práce sklizňové. A co se týče prací pro hospodářský rok 1923, ty nemusil již podnikati, když měl výpověď, ale i když je podnikl, nebude poškozen, neboť dle § 43 náhr. zák. vyměří se mu přejímací cena za převzaté nemovitosti dle stavu, v jakém budou převzaty po uplynutí výpovědní lhůty. § 5 náhr. zák. nemůže tvořiti důvod stížnosti, ježto není v §§ 12-25 téhož zák. nijak dotčen. Ale nehledě k tomu, neprávem popírá stížnost zákonitost výpovědi proto, že prý tu není místní potřeby k zabrání vypovězených nemovitostí. Vždyť § 5 od této místní potřeby nečiní odvislými zabrání, ba ani převzetí, nýbrž jen rozhodnutí o nároku vlastníkově na propuštění vyhražené výměry dle § 11 záb. zák., které muže následovati až po výpovědi. Vývody stížnosti, že výpověď realisuje akci k sestátnění lesů a ne prý pozemkovou reformu, jak ji záborový zákon v § 1 charakterisuje, akce ta že má za účel ohledy strategické a národnostně kolonisační, vybočuje tedy z rámce pozemkové reformy, ježto účely ty jsou prý illusorní, a mimo to prý že lesy stěžovatelovy nejsou lesy pohraničními, a že nejde o účely všeobecně prospěšné, nespadají v rámec § 12-25 náhr. zák., stížnost tu sice cituje § 12, jenž prý je porušen, ježto tu není dán jediný zákonitý důvod záboru, »aby byla provedena úprava pozemkového vlastnictví«, ale to je vše velmi uměle ustrojeno. Důvodem záboru je velikost pozemkového majetku vlastníkova, v § 2 záb. zák. vytčená, a ježto příslušné výměry stížnost nijak nepopírá, jde o pudu zabranou a proto může dle § 12 dána býti výpověď. Výpověď čelí ke skutečnému převzetí, co se však po převzetí stane, zda stát půdu podrží či dále přidělí, a v jaké míře, a podrží-li ji, k jakému účelu se to stane, vymyká se z rámce předpisů o zákonitosti výpovědi. Jen dlužno se tázati, proč by měl účel všeobecně prospěšný býti vyloučen, kdyby stát podržel půdu k účelům výdělečným, v stížnostech proti výpovědem tolik perhorreskovaným? Vždyť kdyby stát tím vskutku nabyl zisku, byl by to prospěch všeho jeho občanstva, jež jej tvoří, a tudíž zajisté prospěch všeobecný. Stesky stěžovatele, že výpověď postihla i historický zámek, jehož udržování vyžaduje hmotné oběti, a tu že může nastati dvojí: buď mu bude zámek ponechán, avšak on nebude moci jej udržovati, když mu bude statek vzat a pramen příjmu odňat, anebo musí zámek vykliditi, čímž prý však přijde v nic jeho nadmíru cenné historické zařízení sluší odkázati právě na předpisy § 34 náhr. zák. a § 20 příd. zák., kde péče o památky uložena pozemkovému úřadu a příslušným ministerstvům. Poslední námitka, že výpověď nebyla vlastníku doručena do vlastních rukou, rovněž je bez podstaty. Není sice vyšetřeno, zda poštovní plná moc příjemce zněla také na zásilky určené do vlastních rukou, ale byť i doručení nebylo legální, podal přece vlastník ve lhůtě rekursní od doručení toho počítané stížnost, v níž své námitky uplatnil, tedy nelze říci, že mu hájení bylo znemožněno.

Citace:

č. 2057. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1122-1124.