Splátka

jest částečné splacení dluhu. Dle občanského zákona nemůže věřitel proti své vůli býti povinen, aby přijal něco jiného, než co má právo pohledávati (§ 1413 o. o. z.). Věřitel tudíž není povinen zaplacení dluhu v částkách čili splátky přijímati; to závisí úplně na jeho dobré vůli. Mají-li se však platiti rozličné dluhy, pokládá se vždy ten dluh za vyrovnaný, který dlužník se svolením věřitele výslovně zapraviti chce (§ 1415 o. o. z.). Je-li pochybno, jaký úmysl dlužník měl, nebo odporuje-li věřitel, mají se sraziti nejprve úroky, pak jistina, z několika jistin ta, o kterou již byl dlužník upomínán nebo která jest splatna, a po ní ta, která jest pro dlužníka nejobtížnější (§ 1416 o. o. z.). Je-li sporno, byla-li učiněna splátka na zažalovanou nebo na jinou pohledávku, má žalovaný ono prvnější tvrzení dokázati, kdežto tvrzení druhé žalobce dokazovati nemusí (rozh. ze dne 23. června 1880, sb. >G1. U.« č. 71). Není-li ve kvitanci označen dluh, na nějž splátka byla učiněna, musí dlužník dokázati, že splátka vztahovala se na určitý dluh (rozh. ze dne 30. června 1881, časopis Juristische Blätter č. 36). Ustanovení § 1416 platí nejen tam, kde plátce neoznačil položku, kterou zapraviti chce, nýbrž i tam, kde byl sice úmysl projeven, však druhou stranou popřen (rozh. ze dne 19. dubna 1877, sb. »Gl. U.« č. 6456). Ustanovení § 1416 o »úrocích« nemůže býti rozšířeno na útraty sporu a exekuce (rozh. ze dne 15. února 1876, sb. »Gl. U.« č. 6030). Plátce jest ve všech případech, tudíž také při splátkách oprávněn žádati na příjemci řádnou kvitanci (§ 1426 o. o. z.). (Viz čl. Kvitance.) Poněvadž kvitance o zaplacení jistiny zakládá domněnku, že též úroky z ní zaplaceny byly (§ 1427 o. o. z.), odporučuje se, aby se ve kvitanci o splátce podotklo, zda tímto částečným obnosem též úroky jsou zaplaceny, čili nic. Má-li věřitel dluhopis, jest povinen netoliko splátku učiněnou kvitovati, nýbrž též na dluhopisu samém odepsati (§ 1428 o. o. z.). Kvitance, kterou věřitel dlužníkovi vydal o zaplacení položky pozdější, nedokazuje sice, že též ostatní dřívější položky jsou vyrovnány, avšak ohledně jistých důchodků, rent nebo takových platů, jež z téhož právního titulu jen v určitém čase konati se mají, platí domněnka, že ten, kdo se vykáže s kvitanci o zaplacení poslední lhůty, také předcházející lhůty byl vyrovnal.
Předpisy o splátkách vztahují se, jak se rozumí samo sebou, též na pohledávky směnečné. Ale majitel směnky nesmí nabízenou splátku odmítnouti ani tehda, když byla směnka přijata na celý obnos sepsané sumy (čl. 38 sm. ř.). Učinil-li směnečný dlužník splátku, může toliko žádati, aby byla splátka na směnce odepsána, nebo aby mu byla vydána kvitance na opisu směnky (čl. 39 sm. ř.). Rozumí se, že pouhé přijetí splátky věřiteli ještě nikterak nebrání, aby zbytek své pohledávky k platnosti přivedl.
V konkursu jest pojem splátky totožný s pojmem rozdělených částí kvóty, kteréž musí býti rovněž kvitovány a na listině odepsány. Pro věřitele prodlévající má je správce podstaty k soudu složiti (§ 184 konk. ř.), což se má státi též takovými podíly, které při rozdělování ještě sporny jsou (§ 170 konk. ř.).
Ve příčině povinnosti poplatkové z učiněných splátek jest za to míti, že se poplatek bezvýjimečně platiti má, když potvrzení platu stalo se písemně a ve zvláštní listině, ač nemá-li osvobození od poplatku místa (p. s. 47 a) popl. z.). Výjimka nastává jen tehdy, když příjem platu stvrzuje se v listině o věci hlavní sepsané, ve kterémž případu pak potvrzení příjmu poplatku nepodléhá (pozn. k p. s. 47 a) popl. z.).
Citace:
VESELÝ, František Xaver. Splátka. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 643-644.