NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6452.

Vojenské věci. — Administrativní řízení: Za škody způsobené výtržnostmi příslušníku čsl. branné moci nemá poškozený nároku na náhradu vůči čsl. státu.
(Nález ze dne 4. dubna 1927 č. 6882.)
Prejudikatura: Boh. 4697/25 adm.
Věc: Vilma H. a Gisela W. ve Sp. (adv. Dr. Selb z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o náhradu škod způsobených vojskem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vdova po Ondřeji W., resp. jeho stěžující si dědičky domáhaly se v řízení správním náhrady škody 33623 Kč 60 h, vzniklé dle jejich udání 19. prosince 1918 odcizením a poškozením předmětů uložených v uzamčeném bytě jejich v S. vojíny čsl. pěš. pluku č. 2, kteří se v bytě tom svémocně ubytovali. Žádost tu, opírající se o předpis zák. z 18. března 1920 č. 187 Sb., odstoupilo min. pro Slov. intendanci zem. voj. velitelství v Bratislavě k příslušnému řízení, poněvadž bylo vyšetřeno, že škoda byla způsobena ubytováním čsl. vojska.
Výnosem z 12. prosince 1924 zamítla jmenovaná intendance žádost st-lek z důvodu, že konaným šetřením bylo zjištěno, že tu nešlo o válečný úkon, nýbrž že škody povstaly výtržnostmi a nezákonitými činy vojska (jednotlivých vojínů), za škodu takto vzniklou že však stát neručí a že poškození jsou oprávněni vymáhati náhradu soukromoprávní cestou přímo na pachatelích. Zároveň odstoupila intendance spisy k eventuelnímu řízení proti majorovi B. jako veliteli dotyčného voj. oddílu pro nezabránění výtržností oněch voj. prokurátoru v Košicích, jenž však přípisem z 1. ledna 1925 sdělil, že trestní oznámení toto odložil dle § 138 vojen. tr. řádu, poněvadž major B. učinil svého času o věci trestní oznámení proti neznámým pachatelům u pol. soudu v Košicích, kdež bylo pak trest. řízení dle § 426 voj. tr. řádu přerušeno.
Z výnosu intendance ze 12. prosince 1924 podaly st-lky odvolání, v němž tvrdily, že škodu způsobilo vojsko, které se pod velením majora B. v jejch domě svémocně ubytovalo a předměty scházející odneslo, že tedy dle »elementární právní normy« jest náhradou škody povinen vojenský erár. Nař. výnosem vyslovilo mno, že nevyhovuje žádosti st-lek, projevené v odvolání proti rozhodnutí intendance ve věci náhrady škody, poněvadž šetřením a výslechem svědků bylo zjištěno, že škody byly způsobeny svévolnými a trestnými činy jednotlivých vojínů, za následky takovýchto trestních činů že však voj. správa neručí a není povinna dáti náhradu, poněvadž není žádného ustanovení, které by takový závazek ukládalo.
O stížnosti do tohoto výnosu podané uvážil nss toto:
Nss jest dle § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. povolán rozhodovati o nárocích proti státu jen tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní, a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí. Nss může tedy dle tohoto ustanovení podrobiti své kognici toliko autoritativní právní moci schopný výrok ve smyslu § 2 zák. o ss, nikoliv však pouhé právní moci nezpůsobilé prohlášení, jímž správní úřady odepřely uznati nárok proti státu uplatňovaný.
Výnos stížností napadený není však rozhodnutím právní moci schopným. Žal. úřad také rozhodnutí v tomto smyslu patrně vydati nechtěl, neboť sám uvádí, že nevyřizuje odvolání st-lek jako odvolání, nýbrž jako žádost o náhradu škody, požadované od voj. správy; jeví se tedy nař. výnos býti jen prohlášením voj. správy jako strany a současně odepřením vydati ve věci autoritativní rozhodnutí. Tak pojímá ostatně nař. výnos i stížnost, neboť jednak namítá, že st-lkám přísluší — jelikož škodu způsobilo vojsko — nárok na náhradu škody proti voj. správě a to podle ustanovení zák. z 18. března 1920 č. 187 Sb. a § 92 úst. listiny ve spojení s nekodifikovanými právními zvyky a všeobecnými právními pravidly, dle nichž ručí erár za škody způsobené jeho orgány, a že i dle ustanovení zák. čl. XXXV : 1887 voj. erár ručí a je náhradou povinen, jednak navrhuje, aby bylo žal. úřadu uloženo vyříditi žádost meritorně podle norem právě uvedených.
Stížnost neberouc v odpor zjištění žal. úřadu, že škody, o které jde, byly způsobeny protiprávními činy jednotlivých vojínů, namítá tedy, že žal. úřad se neměl obmeziti na pouhé soukromoprávní prohlášení jako representant voj. eráru, nýbrž že měl ve své funkci jako správní úřad vydati o věci rozhodnutí ve smyslu § 2 zák. o ss. Tuto námitku bylo by možno uznati důvodnou, kdyby byla nějaká norma, která by zakládala pro žal. min. příslušnost rozhodovati o nárocích podobného druhu. Normy takové však není, zejména jí není žádná z norem, jichž se stížnost dovolává, neboť:
1. zákon č. 187/20 o příspěvku k náhradě škod způsobených výtržnostmi neukládá rozhodování žal. ministerstvu, nýbrž min. vnitra v dohodě s min. fin. a s ostatními případně zúčastněnými min-y (§ 4). Mimo to jest přiznání náhrady podle tohoto zák. vázáno na formální náležitosti, které v daném případě splněny nejsou;
2. zák. čl. XXXV : 1887 netýká se vůbec náhrady škod způsobených voj. orgány nebo příslušníky armády obyvatelstvu, nýbrž škod, jež byly přestoupením služ. povinnosti způsobeny příslušníky vojska vojenské správě;
3. § 92 úst. listiny čsl. stanoví, že otázku, pokud ručí stát za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci, určuje zákon. Ustanovení tohoto, jež se týká nezákonného výkonu veř. moci, nelze přímo vztáhnouti na protiprávní činy jednotlivých příslušníků čsl. vojska, jež nejsou výkonem veř. moci, nehledě ani k tomu, že § 92 úst. listiny ponechává úpravu ručení státu výslovně zvláštnímu zákonu.
Normy, která by ukládala státu ručení za škody způsobené protiprávními činy jednotlivých příslušníků vojska v platném řádu právním není, jak nss již v nál. Boh. 4697/25 adm. vyslovil, i mohou, jak bylo rovněž v tomto nál. vysloveno, podobné náhradní nároky býti vzneseny jen proti jednotlivým příslušníkům vojska před řádnými soudy a nikoliv před mno.
Stížnost jiných námitek neuplatňující bylo tedy zamítnouti.

Citace:

č. 6452. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 648-650.