The duration of the property rights of this work has not yet expired and its use is limited by the provisions of Section 27 et seq. Act No. 121/2000 Coll., on copyright, on rights related to copyright. The content of this work is available only in the library of the Institute of State and Law.

IV.

Od absolutismu k moderní ústavnosti.

Zatím co byrokratický a centralistický absolutismus sváděl — v Uhřích arci s úspěchem mnohem neúplnějším než v Čechách — ví- tězný zápas se stavovstvím, vyvíjel a šířil se na západě nový názor na stát, obracející se zcela rozhodně proti samé zásadě neomezené moci panovnické a hlásající právo národa na účast ve státě, proti svrchovanosti vladařově stavějící svrchovanost národa. Myšlenka o svrchovanosti národa nebyla nikterak nová. Byla známa řeckořímskému starověku i křesťanskému středověku, ozvala se již v 15. století dosti silně také u nás, zvláště mezi Tábory, a v Uhřích užil jí, jak jsme viděli, začátkem 16. stol. Verböczy za základ svého učení o sv. Koruně, jež arci všechna práva národa přisuzovalo toliko šlechtě. V druhé polovici 16. stol. rozvíjeli ji zásadní odpůrcové vladařského absolutismu, t. zv. monarchomachové, v stol. 17. a 18. političtí myslitelé angličtí (Locke) a francouzští (Montesquieu, Rousseau). Největšího významu pro moderní vývoj skoro všech států evropských nabyly zvláště theorie Montesquieuovy o monarchii representativní, v níž se vladař dělí o moc státní s volenými zástupci národa. Jejím důležitým doplňkem stala se představa vzniklá v druhé polovici 18. stol. ve státech severoamerických, jež si tehdy budovaly základy svého svobodného státního života. Byla to představa, že je státům potřebí psaného zákona základního, ústavní listiny, jež by určovala základní rysy státního zřízení, státní »konstituci«. Nabyvše nezávislosti, dávaly si tyto státy ústavy zbudované na zásadách svrchovanosti lidu a rozdělení moci. Ústavní listiny, v nichž tyto ústavy byly uloženy, staly se vzorem prvních konstitucí evropských jednak přímo, jednak tím, že působily na francouzské ústavní zákonodárství z let 1789—1791.
Působením rozličných těchto vlivů pronikaly nové názory o moci panovnické a o podstatě státu i do zemí, kde dotud soustava absolutistická trvala v plné síle. Je zajímavé, že nadšeným stoupencem nového směru »konstitučního« byl sám bratr a nástupce císaře Josefa II. Leopold II. Jako vladař velkovévodství toskánského zanášel se již r. 1779 myšlenkou přeměniti Toskánu v ústavní monarchii. Návrh konstituce, z jeho podnětu sepsaný, nebyl ovšem uskutečněn. Ale Leopold zachoval si své přesvědčení a hlásil se k němu ještě, když se po smrti Josefově ujímal vlády v zemích rakouských, českých a uherských.
Zatím pronikly myšlenky konstituční již také mezi stavovské obyvatelstvo těchto zemí. Veřejně se ozvaly nejprve v Uhřích za ústavních zápasů tamních stavů s Josefem II. (samo slovo »konstituce« v novém smyslu vynořilo se tu prý již r. 1786). Vliv nových theorií konstitučních se projevil zvláště tím, že se pragmatické sankci nyní dával význam smlouvy mezi králem a národem a z jejího porušení Marií Terezií a zvláště Josefem odvozovalo se právo národa, jímž se arci tehdy ještě rozuměli toliko stavové, změniti ústavu i bez krále. V tom smyslu měla se do inauguračního diplomu, jenž měl býti vydán Leopoldem při korunovaci, pojmouti rozličná ustanovení, omezující moc královskou. Krom uznání starých práv stavovských žádaly se tam také některé věci nové, patrně vlivem moderních theorií konstitučních, na př. aby vláda byla dána do rukou voleného národního senátu, jenž by byl odpovědný sněmu, aby vojsko přísahalo na ústavu. Tyto požadavky však nebyly splněny. Leopold nesvolil vydati jiný diplom, než jaký dávali jeho předchůdcové, a dal se pohnouti toliko k obnově poměrů, jaké byly před Josefem II., k obnově starých práv stavovských, jimž se jen tu a tam dostalo modernějšího výrazu.
Také v Čechách užívalo hnutí stavovské, vzniklé po smrti Josefa II., ač směřovalo v podstatě jenom k restituci starých práv stavovských, na podporu té snahy moderních hesel konstitučních. Stavové čeští předložili svému novému králi také prosbu (1790), aby místo Obnoveného zřízení z r. 1627, o němž se praví v jednom z tehdejších spisů stavovských, že je to toliko zákon trestajícího, neomezené moci dobyvšího krále, nikoliv však smlouva mezi národem a knížetem, dal novou konstituci, nové »zlepšené zřízení zemské« a na ně aby přísahal. Do tohoto nového zřízení měl se pojmouti článek, prohlašující, že bylo sestaveno se svolením krále i stavů a že bez svolení obou těchto stran nesmí se budoucně ani v tomto zřízení zemském ani v kterémkoli základním zákoně nic měniti, neboť prý konstituce státu a základní zákony, na nichž stát spočívá, jsou smlouvou mezi panovníkem a národem. Stavové čeští byli ovšem přesvědčeni, že jsou politickými zástupci celého národa a toto vědomí vedlo je i k tomu, že se ve spisech podávaných dvoru nazývali národním zastupitelstvem (Nationalrepresentation). Ale také se již v tu dobu mezi stavy českými ozývá názor, že by sněm stavovský, aby byl skutečným zastupitelstvím celého národa, musil se rozšířiti o zástupce čtvrtého stavu (měšťanstva).
Víme již, jak nepatrné byly ústupky učiněné Leopoldem II. stavům českým. Po sebe slabším uznání konstitučních zásad nebylo pak v nich ani stopy. Tak toto první konstituční hnutí na české půdě, jež se rozšířilo i do kruhů nestavovských — i sedláci se oddávali naději, že budou povoláni do sněmu — vyznělo na prázdno. Strach z revoluce francouzské, jejíž krvavý průběh uváděl v podezření všechny snahy o změnu ústavních poměrů, umlčel potom na několik let v zemích habsburského mocnářství všechna hesla konstituční. Ale po čase zase mezi stavy těch zemí ožily snahy konstituční.
Nejprve v Uhrách. Nové hnutí mezi stavy, které se tam začíná již v prvních letech 19. stol., směřovalo sice, jak jsme viděli, zprvu jen k obhájení a rozmnožení práv jazyka maďarského a k obnově staré ústavy uherské, ale brzy se k tomu přimísily i moderní tendence liberalistické a konstituční. Mocného povzbuzení dostalo se jim červencovou revolucí francouzskou z r. 1830. Tak se stalo, že na sněm uherský, svolaný r. 1832, vyslaly komitáty muže získané většinou pro tyto nové myšlenky. Tito zástupcové drobné (zemanské) šlechty komitátní (nejznamenitější z nich byl Fr. Deák), odmítajíce reformní plány stavovské z l. 1791—3 jako zastaralé, žádali, aby sedlákům dána byla možnost vykoupiti se ze všech dávek a aby patrimoniální soudnictví bylo zrušeno. Odporem magnátů i dvora byly ovšem tyto nebezpečné novoty na sněmu, jenž zasedal do r. 1836, zmařeny. Avšak reformní hnutí nepřestávalo se vzmáhati a šířilo se i do vrstev, vzdálených dotud všeho politického života. Žádalo se, aby šlechta byla zbavena své dosavadní svobody berní; hlásala se potřeba dáti městům politická práva a vytvořiti tak městský stav, jehož nedostatek se v Uhřích začal pociťovati; brojilo se proti přemoci katolické církve a j. Všechny tyto boje sváděly se v komitátech, neboť šlo o to, aby se tam získala pro nové myšlenky většina, která by volila magistráty a sněmovní delegáty jim nakloněné a těmto delegátům dávala pro jednání na sněmu instrukce v tomto duchu. Komitáty stávaly se tak nejen ohnisky boje za ústavní reformu, nýbrž i půdou, na níž se děly první pokusy uváděti ve skutečnost všeliké novoty. Uskutečnily nejednu reformu dříve, než byla zákonným způsobem usnesena, aniž tomu vláda mohla zabránit. Na konec však rozhodla se proti komitátům použíti podobného prostředku jako kdysi Josef II. Skoro v polovině komitátů dosadila zvláštní vládní komisaře neb administrátory státem placené, zbavivši nedbalé nebo nedosti povolné vrchní župany jejich míst. Administrátoři sídlili v komitátě a opravdu se starali o jeho správu, což vrchní župani nečinívali; zároveň však potírali všemi prostředky hnutí oposiční, neostýchajíce se užívati třeba násilí.
Tento útok na samosprávu komitátní jenom posilnil odpor oposičních stavů uherských proti vládě. Ale někteří z nich začali si zároveň uvědomovali vážné nedostatky starého zřízení komitátního. Mnoho zlého vznikalo zvláště odtud, že na generální kongregaci komitátní vážil hlas nejchudšího šlechtice stejně jako hlas největšího. Neboť to svádělo bohaté šlechtice, aby za nemírné jídlo a pití kupovali hlasy chudých šlechtických sedláků, kteří, neumějíce často ani číst ani psát, neměli náležitých vědomostí o věcech veřejných ani dostatečného zájmu o ně. Z toho pak nejednou docházelo ke krvavým výtržnostem. Tyto stinné stránky komitátního zřízení zároveň s působením západoevropských ideí moderně konstitučních odvracely část oposičních stavů uherských od komitátů. Začínali v nich spatřovati přežitek doby feudální a překážku ústavní reformy, po jaké oni toužili, a jali se hlásali, že státní svrchovanost náleží celému národu, nikoli jeho částem, všemu lidu, ne jenom šlechtě. Vůbec ozývalo se stále naléhavěji volání po konstituci vybudované na nových základech podle vzorů západoevropských, třeba bez ohledu na starou ústavu uherskou. Vrcholilo v požadavku, aby v Uhřích byla zavedena parlamentní soustava vládní, jež proti vládě staví zastupitelství lidu a činí mu ji odpovědnou. Volby do sněmu r. 1847 přinesly tomuto směru velikou většinu; skoro všechny komitáty zvolily za své zástupce stoupence moderních tendencí. A na tomto sněmu, který zasedal od podzima 1847 do 1848, byla vypracována moderní demokratická konstituce (hlavně podle vzoru belgické ústavy z r. 1831), jež pak byla (11. dubna 1848) potvrzena králem Ferdinandem, takže nabyla zákonné platnosti.
Takto byla v Uhřích způsobem zcela zákonným, t. j. platným a od panovníka potvrzeným usnesením sněmu zvoleného podle staré ústavy stavovské, tato stará ústava nahrazena ústavou moderní, jež měla stavovský stát uherský přetvořiti velmi radikálně v moderní stát lidově konstituční s občanskou rovnoprávností. Nová ústava zaváděla, nedbajíc starého úřadu palatinského, vládu moderního způsobu, odpovědnou říšskému sněmu uherskému, jenž se měl scházeti každoročně a skládati se z poslanců volených na základě velmi širo- kého práva volebního; zaváděla svobodu tisku, rušila poddanství selského lidu a velmi pronikavě měnila staré zřízení komitátní. Dosavadní úřady komitátní se sice ponechávaly, ale byly podřízeny stálému výboru komitátnímu, volenému komitátní kongregací. A kongregace měly býti shromážděním a zastupitelstvem ne již toliko komitátní šlechty, nýbrž všeho obyvatelstva, neboť obce komitátu dostávaly právo vysílati do nich své zástupce.
Tato ústava byla skutečně uvedena v život; byla zřízena odpovědná vláda uherská a v červenci 1848 sešel se snem zvolený již podle nových zásad. Ale v Uhrách takto osamostatněných takřka rázem propukl spor mezi vládnoucím národem maďarským a uherskými národnostmi, jimž z politické svobody Uher hrozilo vážné nebezpečí národní. A bezohledným postupem nové vlády uherské vzmáhalo se napětí mezi ní a vídeňským dvorem. Napětí přešlo brzy v otevřený zápas, za něhož nejprve rozpuštěn sněm uherský (v říjnu 1848) a potom zrušena i nová ústava (v březnu 1849). V odpověď prohlásili Maďaři na revolučním sněmu v Debrecíně habsburský rod na věčné časy za zbavený trůnu uherského a zvolili vůdce revoluce Košuta diktátorem (14. dubna 1849). Ale brzy potom (v srpnu 1849) byla uherská revoluce s pomocí carského vojska ruského nadobro přemožena a v Uhřích zaveden úplný absolutismus. Nová ústava, kterou si Uhři dali r. 1848, nebyla tedy dlouho v platnosti. Ale všeho významu proto nepozbyla. Tím, že při státoprávním vyrovnání r. 1867 byla uznána zásadní platnost zákonů z roku 1848 (jež arci podstatně byly změněny), zůstala tato ústava takřka mostem, po němž Uhry od své staré ústavy přešly k své ústavě moderní bez porušení souvislosti svého ústavního vývoje.
Ani v Čechách nepodařilo se předbřeznovému metternichovskému absolutismu zameziti šíření myšlenek konstitučních. Ale projevovaly se tu mnohem nesměleji a jejich účinek na veřejný život byl daleko slabší než v Uhřích. Nemajíce nic podobného komitátům, které v Uhřích byly hlavním ohniskem reformních snah, nemajíce sněmu, který by politicky byl něco znamenal a do něhož by volby na způsob komitátních zjednávaly přístup nižším, lidovějším (třeba podle jména šlechtickým) vrstvám, nemajíce mezi stavy téměř vůbec uvědomělých zastánců svých snah národních a politických, mohli předbřeznoví Čechové konstituční myšlenky pěstovati a projevovati toliko v soukromých kroužcích, v dů- věrných osobních stycích a nejvýše snad v brožurách potají a anonymně vydávaných. Ale přece i v Čechách dotklo se nové hnutí, třeba později než v Uhřích, ústavního zastupitelstva jejich země, starého, téměř již odumřelého sněmu stavovského. V zřejmé souvislosti s obecným politickým prouděním tehdejší doby a sváděni jsouce nepochybně příkladem stavů uherských, pokoušeli se také stavové čeští od r. 1842 zjednati novou platnost svým starým právům, zvláště právu na účast v činnosti zákonodárné. A při tom výslovně a jasně hlásali (zejm. v památné »Dedukci o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavů českých« z r. 1847), že v zápase tom nejde o obranu stavovských výsad, nýbrž o to, aby se zabezpečilo jediné ústavní zastupitelstvo země, že privilegia a svobody stavů nenáležejí toliko několika osobám k soukromému užívání nebo zisku, nýbrž že se jimi upravuje státní právo království jako celku. V souhlase s tímto názorem jistě aspoň část stavů českých byla již před r. 1848 nakloněna myšlence, aby ústavní práva, jichž se domáhala pro sebe, byla rozšířena na nestavovské obyvatelstvo.
Dříve však než mohlo dojíti k takovému přetvoření staré stavovské ústavy, ujaly se ony nestavovské vrstvy, do té doby politicky docela bezprávné, práva mluviti jménem země a jejího obyvatelstva. Stalo se to pod čerstvým dojmem únorové revoluce pařížské v březnu 1848. Revoluční shromáždění pražského občanstva, jež se konalo 11. března v lázních svatováclavských, usneslo se na petici, která shrnovala v sobě požadavky, týkající se celé země a z části všech zemí české koruny, a měla také jménem celé země a všeho jejího obyvatelstva býti dvoru předložena. Jak pořadatelé a účastníci této schůze, tak výbor z ní vyšlý, byli však si dobře vědomi, že pouhé, třeba sebe četnější shromáždění pražského lidu nebylo k takovému jednání oprávněno. Proto také snažili se napravili tento nedostatek. Cesta k tomu se jim nabízela tím, že někteří členové stavů zemských projevovali ochotu ujmouti se požadavků schůze svatováclavské, budou-li podány sněmu stavovskému, jehož svolání se připravovalo na konec března. Avšak výbor, nedůvěřuje stavům, jejichž většina ostatně asi neměla odvahy k takové akci, zamítl tento návrh a rozhodl, aby se petice podala přímo. Byla však napřed vyložena k obecnému podpisování, a tím způsobem zjednán souhlas většiny politicky uvědomělého občanstva (také německé národnosti) v Čechách. Krom všeobecných svobod politických (svoboda tisku, svoboda shro- mažďování, svoboda vyznání a j.) žádalo se tu zrušení poddanství a možnost výkupu z roboty, spravedlivá úprava veřejných povinností a břemen, zavedení městských a vesnických obcí, spravovaných úřady svobodně volenými. Žádalo se, aby stavovský sněm český byl doplněn svobodně volenými poslanci měst a okresů venkovských, aby svazek mezi zeměmi české koruny byl zajištěn každoročním svoláváním jejich společného sněmu, aby tyto země byly spojeny také administrativně tak, že by se pro ně zřídily v Praze společné ústřední úřady politické, soudní a finanční. Odpověď, jíž se ve Vídni dostalo podavatelům této petice (23. března), přecházejíc mlčky požadavek administrativního spojení zemí koruny české, odkazovala žádost za doplnění stavovského sněmu českého dohodě s českými stavy (při tom se naznačovalo, že by se sněm mohl doplniti jenom volenými zástupci měst), požadavek společného sněmu pro Čechy a Moravu se Slezskem pak jednání se stavy těch zemí.
Tato odpověď ovšem neuspokojila a pohnula výbor svatováclavský k vypracování nové petice. Tato druhá petice pražská brojila ostře proti tomu, aby o některých požadavcích první petice rozhodovali zemští stavové, rozmnožení toliko svobodně volenými poslanci městskými. Prohlašovala, že »středověký ústav našich posavadních zemských stavů jeví se i s oným rozšířením skrze repraesentanty měst co nepostačitelný, aby ním konstitucí času přiměřená pro zem byla navržena a způsobena« a že jen »pravá repraesentací celého národa« může zastávati obecný prospěch země. Druhá pražská petice dále znova důrazně žádala obnovení svazku mezi zeměmi české koruny »prostředkem obecného česko-moravsko-slezského národního zastoupení a zvláštních centrálních úřadů pod zvláštním odpovědným ministerstvem«. To se mělo státi bez potazu stavů českých nebo moravskoslezských nejvyšším rozhodnutím panovníka jakožto krále českého, a jen o způsobu praktického provedení té zásady měla se usnésti »nová konstituční repraesentací těchto zemí« a své usnesení předložiti k schválení panovníkovi. Pro tuto novou petici zjednán podpis nejvyššího purkrabí prý na důkaz, že je to skutečná žádost obyvatelstva pražského, ano všeho českého lidu.
Slavný kabinetní list z 8. dubna, jímž byla vyřízena druhá petice pražská, povoloval jen neúplně těmto žádostem. Nařizoval sice brzké svolání českého sněmu doplněného zástupci volenými od měst i venkovského obyvatelstva, povoloval také zřízení nejvyšších úřadů pro krá- lovství české v Praze, ale žádost za spojení Čech, Moravy a Slezska společnou nejvyšší správou v Praze a společným sněmem odkazoval budoucímu sněmu říšskému, na němž budou zastoupeny také tyto země české koruny. Kdežto podle přání Čechů měl o této otázce rozhodnouti jednak sám císař jakožto král český, jednak obyvatelstvo zemí českých, měla se podle kabinetního listu státi předmětem rokování na říšském sněmu, kde by zasedali také zástupcové zemí státoprávně české koruně docela cizích.
Byl-li kabinetní list z 8. dubna v tomto bodě zřetelným popřením českého hlediska státoprávního, české představy o neporušené státní samobytnosti a jednotě zemí české koruny, dával jeho slib o zřízení nejvyšších odpovědných úřadů pro království české v Praze a o svolání rozšířeného sněmu českého naději, že aspoň království české dostane svou vlastní samostatnou správu, vyjadřující trvání jeho od jiných zemí rakouských odlišné bytosti státoprávní, že východiskem pro novou úpravu ústavních poměrů stane se stará ústava tohoto království a že tedy aspoň takto bude zachována právní souvislost s minulostí země. Tuto naději mohl poněkud posilňovati také císařský manifest z 15. března 1848, jenž ohlašoval, že připravovaná konstituce pro země rakouské bude vybudována na základě starých stavovských ústav zemských. V tom duchu byla také na Moravě provedena přeměna starého sněmu stavovského v sněm přizpůsobený požadavkům doby, když se tamní sněm ve své staré podobě sám usnesl na svém doplnění zástupci obyvatelstva nestavovského. Avšak k svolání českého sněmu, ohlášeného kabinetním listem, vůbec nedošlo a společná konstituce, daná v dubnu 1848 neuherským zemím habsburské monarchie z pouhé moci panovníkovy (Pillersdorfova) nedbala nikterak historických práv jednotlivých zemí a jejich dosavadního zřízení, zavádějíc společný říšský sněm, obesílaný přímo voličstvem, nikoli sněmy jednotlivých zemí, a společné ministerstvo odpovědné tomuto sněmu. Na ústavodárném sněmu říšském, který se (v červenci) sešel ve Vídni, ale potom (koncem listopadu) byl přenesen do Kroměříže, sami Čechové usilovali jen o takovou společnou ústavu říšskou, která by, jsouc založena federalisticky, zajišťovala hlavním skupinám zemí habsburských, zejm. ovšem zemím české koruny, aspoň samostatné zákonodárství ve věcech vnitřních, dávajíc sněmu říšskému jen rozhodování o věcech společných, nezbytných pro velmocenské postavení monarchie. Ale nedosáhli ani toho. Osnova říšské ústavy, vypracovaná ústavním výborem sněmu kroměřížského, nehleděla vůbec na zemské skupiny ani na spojitost zemí české koruny. Přiznávala toliko sněmům jednotlivých zemí jistou zákonodárnou moc, ostatně nepříliš rozsáhlou, a nad ně stavěla říšský sněm, společný všem neuherským zemím monarchie, sněm o dvou komorách, z nichž jednu (komoru lidovou) mělo voliti přímo voličstvo, druhou (komoru zemí) sněmy zemské nebo krajské.
Kdežto tedy Uhrám konstituční hnutí r. 1848 přineslo samostatnou moderní konstituci, odvozenou ústavním způsobem z jejich historického zřízení státního, zdálo se, že pro Čechy konečným plodem toho hnutí bude říšská konstituce, společná jim s ostatními zeměmi neuherskými, nedbající historických práv české koruny, nečinící vůbec právního rozdílu mezi zeměmi této koruny a kteroukoli jinou z neuherských zemí monarchie, vybudovaná na základech zcela nových bez souvislosti se starým domácím zřízením stavovským.
Ale stejně jako oktrojovaná ústava dubnová, nenabyla ani tato kroměřížská ústava pro neuherskou část monarchie skutečné platnosti a nová ústava uherská si jí také nezachovala. V březnu 1849 byly nahrazeny novou ústavou oktrojovanou (t. zv. březnovou. Stadionovou), která se týkala všech zemí říše habsburské, také uherských, jichž zvláštního státoprávního postavení neuznávala. Tato ústava znala jen jedno obecné říšské občanství i jediné obchodní a celní území, zaváděla jediný obecný sněm říšský o dvou komorách, z nichž jenom horní měla býti obesílána sněmy zemskými, a všem zemím, nevyjímajíc uherských, přiznávala jistou míru samostatnosti jen v mezích společné ústavy říšské. Dodatkem k ústavě březnové byla pak v l. 1849—50 oktrojována nová zřízení zemská, opírající se o tuto říšskou ústavu, nikoli o staré stavovské ústavy jednotlivých zemí. Ani ústava březnová, ani tato oktrojovaná zřízení zemská nebyla však skutečně uvedena v život, a jiné konstituce se pak již ani Čechám ani Uhrám ani ostatním národům habsburské monarchie nedostalo.
Veliké konstituční hnutí z r. 1848 vyústilo tak na konec v úplný absolutismus, jenž r. 1851 byl nastolen v celé říši a také ovšem v Čechách i v Uhřích. Tento nový absolutismus (bachovský) byl tužší absolutismu předbřeznového, poněvadž teď se již vůbec nedbalo ani starých práv stavovských. Nedosáhnuvši toho, oč nejvíce usilovalo, ústavy, jež by všemu občanstvu zajišťovala účast v zákonodárství i správě veřejné a pravidelný zákonný vliv na věci státní, hnutí z r. 1848 takřka smetlo s povrchu zemského poslední zbytky starých stavovských řádů a práv, starých historických ústav zemských. Zrušení poddanství, o kterém se usnesl ustavující říšský sněm ve Vídni v září 1848, zůstalo v platnosti a také zásadu rovnosti všech občanů před zákonem, vybojovanou hnutím r. 1848, obnovený absolutismus výslovně uznal. Odstraněním vrchnostenské pravomoci nad poddanými a vůbec privilegovaného postavení některých tříd obyvatelstva byla teprve umožněna zcela jednotná úprava soudnictví i správy politické v celé říši. Ve všech jejích zemích, u nás i v Uhřích, byly zřízeny v l. 1850—2 podle jednotných zásad nové okresy soudní a politické. Okresní soudy a úřady takto vzniklé byly podřízeny jednak vrchním zemským soudům, jednak místodržitelstvům jednotlivých zemí korunních, složeným ryze byrokraticky, nestavovsky. Nejvyšší instancí pro všechny soudy celé říše (i pro soudy uherské) byl ustanoven nejvyšší soudní a kasační dvůr, kdežto v čele správy politické stálo jediné společné ministerstvo říšské, odpovědné toliko panovníkovi.
Tímto přetvořením soudnictví a správy politické nejen pominula všechna pravomoc někdejších úřadů vrchnostenských (patrimoniálních), nýbrž také starobylé zemské úřady stavovské ztratily poslední zbytek svého významu. V čele zemské správy politické a zemských soudů nestáli již u nás nejvyšší úředníci zemští braní ze stavů (nejvyšší purkrabí, nejvyšší hofmistr, nejvyšší sudí zemský) jako do r. 1848, nýbrž pouzí byrokraté. Staré sjezdy a sněmy stavovské přestaly úplně, aniž byly nahrazeny novými. Ze všech institucí stavovských zbyl tu jenom starý zemský výbor stavovský, který ve starém složení obstarával některé věci zemské (správu zemského majetku, zemských ústavů a fondů). Ale r. 1852 bylo předsednictví a řízení stavovského výboru přeneseno na místodržitele, takže nejvlastnější věci zemské byly odtud spravovány státním úředníkem. V tom způsobu pak starý zemský výbor potrval do r. 1861. Zcela podobně tomu bylo v Uhrách, kde i stará samospráva komitátní docela zanikla.
Takovým způsobem podařilo se bachovskému absolutismu vytvořiti ze všech zemí habsburské monarchie, nevyjímaje ani Čech ani Uher, jednotný a jednotně spravovaný státní celek, v němž zanikala stejně zvláštní státoprávní individualita historických Uher, jako historických Čech. Ale pád bachovského absolutismu, vynucený těžkou situací říše habsburské po neúspěšné válce v Itálii, pochoval i toto jeho dílo (1859). Nové ministerstvo rakouské, v jehož čelo postaven byl polský konservativec Goluchovský, učinilo svým programem návrat k starým stavovským ústavám zemským, jež by se, jsouce přizpůsobeny novým poměrům, staly základem společné ústavy říšské. Tento program došel souhlasu říšské rady, poradního to sboru panovníkova, zřízeného r. 1851, složeného z členů jmenovaných císařem, teď však rozmnoženého novými členy mimořádnými. Většina tohoto sboru, skládající se z aristokracie uherské, české a polské, odmítala moderní konstituci sestrojenou teoreticky podle cizích vzorů a domáhala se ústavy, která by dbala historických práv jednotlivých zemí a byla vytvořena v souvislosti s jejich dřívějšími svéráznými řády. Také císař přidal se k tomuto stanovisku. Říjnový diplom z r. 1860, jejž císař vydal (20. října) »ze své plné moci« jako »stálý a neodvolatelný zákon státní«, jako pravidlo vlády pro sebe i své nástupce, sliboval, že právo zákonodárné bude odtud vykonávati jen za součinnosti sněmů zemských a říšské rady, do nížto sněmy budou vysílati jistý počet členů. Podle říjnového diplomu měla býti nová ústava říše vybudována na základě starých ústav stavovských, arci přizpůsobených změněným poměrům. Nová zřízení zemská, daná zároveň s říjnovým diplomem některým ze zemí starorakouských, ukazovala, jak si to Vídeň představovala. Byly v těch zemích zaváděny sněmy založené na zásadách stavovských tak, že vyšší šlechtě a kléru byla zajištěna rozhodná převaha nad zástupci měst a venkovských obcí, a těmto sněmům byla přiznána jistá moc zákonodárná.
Ale ještě r. 1860 byl konservativní Goluchowski, o němž se náš Rieger případně vyjádřil, že chtěl Rakousko restaurovati ve slohu parukovém, vystřídán německým liberálem Schmerlingem. Jeho dílem byla t. zv. ústava únorová, jež byla r. 1861 (21. února) vydána zase jen z moci císařovy, tedy oktrojována. Jako oktrojovaná ústava z března 1849, týkala se i ústava únorová celé říše, také Uher. Zaváděla společnou říšskou radu o dvou sněmovnách, poslanecké, volené ze sněmů zemských, a panské, složené jednak ze členů dědičných, jednak ze členů jmenovaných doživotně císařem. Zaváděla také zemské sněmy, do nichž se volilo podle volebních řádů založených na zásadě zastoupení zájmového; skládaly se ze tří kurií, z kurie velkých statků, kurie měst a komor a kurie venkovských obcí, a svým složením nesouvisely se starými sněmy stavovskými.
Vedle působnosti samosprávné (správa zemských ústavů, staveb a pod.), která byla jaksi dědictvím po starém stavovském výboru zemském, byla těmto sněmům přiznána i jistá moc zákonodárná. Rozsah této pravomoci byl mnohem menší u sněmů neuherských, také českých, než u sněmů uherských, jimž byla vrácena valná část jejich starých práv. Také ve složení říšské rady zračilo se významně zvláštní postavení Uher. Podle únorové ústavy byla říšská rada zásadně zastupitelským sborem celé říše (i s Uhrami), ale při tom byla jí vykázána dvojí působnost, širší a užší. Jako širší rada říšská měla rokovati o věcech společných celé říši, zvláště stanoviti státní rozpočet, a to za účasti všech členů, také uherských. Jako užší rada říšská rokovala a usnášela se bez účasti zástupců uherských o věcech společných toliko zemím neuherským, předlitavským, o věcech, jež nebyly vyhrazeny širší radě říšské a o nichž naopak nesměly rozhodovati zemské sněmy předlitavské, kdežto sněmy uherské rozhodovaly o nich samostatně. Veškerá neb širší rada říšská vztahovala se na celou říši, i na Uhry, a stála jaksi nad uherskými sněmy. Užší rada říšská byla takřka postavena na roveň sněmům uherským, jsouc pro celé Předlitavsko skoro tím, čím byl sněm každé země uherské této zemi. Sněmy zemí předlitavských, tedy také českých, byly však užší říšské radě podřízeny, majíce toliko zákonodárnou moc, z její moci odvozenou. Užší říšskou radou bylo takto uskutečňováno zákonodárné sjednocení zemí českých s ostatními zeměmi předlitavskými, zatím co Uhry zachovávaly si v tom postavení od nich odlišné.
Ačkoli únorová ústava uznávala zvláštní postavení zemí uherských, odmítali ji Uhři velmi rozhodně. Říšská rada, svolaná podle ústavy únorové, nebyla od sněmů uherských vůbec obeslána. Sešla se tedy jenom užší rada říšská, která však potom vykonávala působnost říšské rady širší i užší bez rozdílu. Ale její postup nelíbil se Čechům, kteří již po dvou letech (1863) z ní odešli, zahajujíce tak svou šestnáctiletou pasivní oposici. Kdežto však Čechové svůj odpor proti říšské radě odůvodňovali hlavně tím, že se její trvání příčí jak diplomu říjnovému, tak i ústavě únorové a jen málo se dovolávali historických práv království českého, zavrhovali Uhři, trvajíce na platnosti uherské ústavy a zákonů z r. 1848, diplom říjnový i únorovku jako jednostranné oktrojírky. Nejprve se proti Uhrům postupovalo velmi rázně. V srpnu 1861 byl uherský sněm rozpuštěn a císař zároveň prohlašoval, že ústava uherská revolucí z r. 1848 pozbyla právní platnosti a byla skutečně odstraněna, že ji obnovil docela dobrovolně a s výminkou, aby se Uhry zařídily podle diplomu říjnového a ústavy únorové. Na podzim 1861 byl pak v Uhřích zaveden výjimečný stav. Ale po čase dala se vláda vídeňská před Uhry na ústup. V létě 1865 odstoupil Schmerling a po dvou letech došlo pod dojmem rakouské porážky z r. 1866 působením ministra zahraničních věcí barona Beusta k vyrovnání s Uhry. Nová úprava poměru koruny uherské k habsburské monarchii, založená na starých historických zákonech uherských, zejména na pragmatické sankci, byla vyhlášena několika reskripty v druhé polovině února 1867. Když se pak sněm uherský usnesl o změně zákonů z r. 1848, jejichž zásadní platnost se uznávala, dal se císař v červnu 1867 korunovati za krále uherského.
Vyrovnáním s Uhry byla zvrácena jednotná ústava rakouské říše, založená na říjnovém diplomu a na ústavě únorové. Zvláště ustanovení o širší a užší říšské radě ztratila všechen smysl. Ale vídeňská vláda se prostě postavila na stanovisko, že po osamostatnění Uher je toliko jediná říšská rada, předlitavská, shodná v podstatě s dřívější užší radou říšskou. Tato říšská rada pak působením vlády sama uznala obnovení uherské ústavy vyrovnáním s Uhry, tudíž i nové dualistické ústrojí říše, a přikročila k nové úpravě ústavy předlitavské. V prosinci 1867 byla vyhlášena nová ústava pro království a země v říšské radě zastoupené, jak se teď úředně nazývaly neuherské země habsburské monarchie, v tom arci i země české, ústava prosincová, a zároveň byla s Uhry učiněna dohoda o otázkách, jež po vyrovnání bylo třeba řešit.
Celkem bylo zákony z r. 1867 přiznáno Uhrám tolik samostatnosti, že se jednotný před tím stát rakouský proměnil ve spolek dvou států samostatných, jež měly krom panovníka a vojska společný i některé jiné věci, a na obstarávání všeho, co s tím souviselo, i některé společné orgány (ministerstvo věcí zahraničních a c. a k. domu, společné ministerstvo války, ministerstvo říšských financí, delegace), ale uvnitř žily zcela samostatně a své vzájemné vztahy hospodářské i obchodní upravovaly dočasnými smlouvami. Osamostatnění Uher, jež se v potomní době ještě upevňovalo a stupňovalo, podporovalo nepřímo právní i faktické sjednocování zemí českých s ostatními zeměmi předlitavskými. Jeho základem stala se teď nová společná ústava prosincová. Nehledě na to, že se týkala toliko neuherské části říše, lišila se tato nová ústava od ústavy únorové v mnohých věcech velmi prospěšně. Přiznávala zemským sněmům větší pravomoc zákonodárnou a zjednávala rozhodnější platnost zásadám konstitučním a liberálním (stanovila odpovědnost ministrů i t. zv. obecná n. základní práva občanská, zvl. svobodu osobní a z ní plynoucí svobodu svědomí, vědy, tisku, svobodu spolčovací a shromažďovací, bezpečnost a neporušitelnost majetku). Přes to nemohla vyhovovati Čechům, poněvadž sice bez výhrad uznávala dualismus a tím státní samostatnost Uher, ale naopak nijak nedbala zvláštních historických práv zemí české koruny, nepřiznávajíc jim v ničem jiného postavení, než ostatním předlitavským zemím monarchie. Vidouce, že císař i jeho vláda vyrovnáním s Uhry sami se vzdali jednoty říše, v jejímž jméně dříve potírali všechny snahy o vrácení aspoň částečné samostatnosti zemím českým, že se sami zpronevěřili zásadám hlásaným ještě diplomem říjnovým a ústavou únorovou, jali se Čechové vymáhati také pro země koruny české postavení srovnalé s jejich historickým státním právem. Byli k tomu podněcováni skvělým vítězstvím Maďarů v jejich boji za státní samostatnost koruny uherské a přehlíželi při tom skutečnost, že rozdílný státoprávní i ústavní vývoj Čech od Bílé Hory a zvl. od doby Marie Terezie vytvořil stav jejich vlastním snahám naprosto nepříznivý, že proto svůj boj za české státní právo vedli za podmínek nepoměrně horších a tudíž s menší, daleko menší nadějí na úspěch než Maďaři. Veliký státoprávní boj český, jenž vyvrcholil státoprávní deklarací z r. 1868 a fundamentálními články z r. 1871, také se skončil úplným nezdarem. Státní samostatnost Uher, uznaná uherským vyrovnáním z r. 1867, a na druhé straně ústavní i správní sjednocení zemí českých s ostatními neuherskými zeměmi monarchie, vyjádřené prosincovou ústavou z téhož roku, byly tímto nezdarem ještě utvrzeny. Také zavedení přímých voleb do říšské rady, jež i podle ústavy únorové a prosincové byla obesílána zemskými sněmy, (1873) i pozdější změny volebního řádu do rady říšské, zvláště volební reforma ve smyslu všeobecného práva hlasovacího, provedená za činné a významné účasti zástupců českého národa (1907), připoutávaly Čechy ještě těsněji k jednotě s neuherskou částí habsburské monarchie.
Ale na konec ukázala světová válka, že tato jednota, posilňovaná ještě také společnými zájmy hospodářskými, nebyla přece tak pevná, aby zabránila českému národu, kulturně, politicky i hospodářsky zmohutnělému, silnému vědomím své veliké minulosti i svého přítomného významu, užíti ohromné revoluce světové k naprostému rozchodu s Rakouskem, k boji za své politické osvobození, svou státní samostatnost a dobýti si v boji tom plného vítězství.

Citace:

KROFTA, Kamil. Od absolutismu k moderní ústavnosti. Stará ústava česká a uherská. Bratislava: Nákladem Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, 1931, s. 69-84.