NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 940.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Požadovatel, jemuž byly přiznány do vlastnictví pozemky kostelní, není povinen převzíti poměrnou část nákladů kostelních.
(Rozh. ze dne 1. března 1921, R I 268/21.)
V řízení o požadovacím nároku drobných pachtýřů k pozemkům kostelním zamítl soud prvé stolice návrh zástupce vlastníkova, by přejímatelé pozemku převzali též poměrnou náhradu nákladu na udržování kostela a farní budovy, ježto výtěžky pozemku určeny jsou ku krytí těchto nákladů, tato závaznost má povahu reálního břemene a přechází s vlastnictvím sama sebou na každého nabyvatele. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Za pozemek nastupuje přejímací cena, která může spiniti týž účel, jaký měl dříve pozemek, totiž přispívati k vydržování kostela. Je-li dočasný výnos na úrocích menší, než-li by byl pacht, nepadá tu na váhu, vždyť i výnosnost pozemku je kolísavá. Zákon neměl a nemohl míti na mysli v § 10, aby přejímatel pozemku musel převzíti i náhradu toho, oč snad vlastník, tedy zde kostel, byl zkrácen. Takový výklad vedl by k tomu, že by i pachtýři, přejímající pozemky od fysických osob, museli přejímati závazky k případným náhradám pro bývalého vlastníka, vždyť každý pozemek konec konců slouží k tomu, aby výnosem kryl vlastníkovy potřeby, a výkup pozemku může případně zmenšiti výnosnost dřívějšího základu. Právem zamítnut byl návrh stěžovatelů na zřízení reálného břemene v uvedeném smyslu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Co do zamítnutí návrhu, aby nabyvatelům pozemků byla uložena povinnost, převzíti poměrnou část nákladů kostelních, a aby příslušný závazek jako reální břemeno knihovně byl zajištěn, není tu předpokladů § 16 nesporného patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., za kterých by bylo lze změniti nebo zrušiti srovnalá rozhodnutí nižších soudů. Ze srovnání §§ 23, 22, 17, 19, 9, 10 a 11 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. vyplývá, že požadované pozemky mají pachtýřům zásadně bez všelikých závad a břemen do vlastnictví býti odevzdány, tak aby nabyvatelé zcela volně a neobmezeně mohli jimi nakládati, — a že výjimky z teto zásady platí jen potud, pokud zákon výslovně je připouští. Zákon pak stanoví jen tyto výjimky: a) Práva, jež si za trvání pachtu vlastník vyhradil k pozemku propachtovanému, zachovají se bez započtení na cenu přejímací, pokud jich vlastník nutně potřebuje k hospodaření na svých pozemcích; vlastník může žádati, aby práva ta byla vložena jako knihovní břemena na požadovaný pozemek při vkladu vlastnictví jeho na pachtýře (§ 9). b) Pachtýř jest povinen převzíti pozemkové služebnosti a reální břemena váznoucí na požadovaném pozemku v době vydání tohoto zákona, pokud jich k hospodařování na panujícím pozemku nadále jest potřebí (§ 10). Že zákon má na mysli knihovní služebnosti a břemena, vysvítá z § 23 odstavec prvý, kde se praví, že, jde-li o vklad práva vlastnického na celé knihovní těleso, mají kromě převzatých služebností (§ 10) veškeré ostatní knihovní závady býti vymazány, c) Nedoplatek ceny přejímací se závazkem zúrokování zajistí se právem zástavním na postoupeném pozemku při převodu práva vlastnického na pachtýře (§ 11 odstavec čtvrtý), d) Nabyvateli pozemku dovoleno jest zciziti jej mezi živými do deseti let jen se svolením pozemkového úřadu; obmezení to poznamená se v knihách a vymaže se teprve po uplynutí vytčené lhůty na návrh vlastníkův (§ 22 odstavec třetí a čtvrtý; čl. 1 č. 4 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n.). Pod žádné z těchto ustanovení nelze podřaditi závazek, jehož převzetí a knihovního vkladu stěžovatel se domáhá, právem tedy byl zamítnut jeho návrh k tomu směřující.

Citace:

č. 940. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 164-165.