Č. 823.

Přijetí do obecního svazku (Slovensko): Usnesení městské rady bratislavské, kterým přiznala maďarskému státnímu občanu bezpodmínečně příslušnost k obci města Bratislavy, jest absolutně zmatečné a může býti dozorčím úřadem kdykoli zrušeno. — Město Bratislava stalo se, jako celé Slovensko, součástí republiky čsl. již dnem 28. října 1918, nikoli teprve smlouvou trianonskou. Význam vpádu bolševiků z května a června 1919. — Vliv mírových smluv pro nabytí státního občanství.
(Nález ze dne 26. dubna 1921 č. 4372.)
Věc: Jan T. v Bratislavě proti ministerstvu vnitra spolu s ministrem plnomocníkem pro správu Slovenska stran zrušení usnesení, jímž byl stěžovatel přijat do obecního svazku města Bratislavy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Naříkaným rozhodnutím vyslovil ministr čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska, že podle zmocnění ministerstva vnitra v Praze zrušuje usnesení městské rady v Bratislavě ze dne 27. března 1920 čís. 2729, kterým byl stěžovatel přijat do obecního svazku téhož města.
Rozhoduje o stížnosti do výroku toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Byť i naříkané rozhodnutí formálně jevilo se býti pouze výrokem ministra plnomocníka dovolávajícím se jenom zmocnění ministerstva vnitra, stížnost pak řízena byla dle své formy pouze proti ministerstvu vnitra, neshledává nejvyšší správní soud v této zdánlivé nesrovnalosti překážky, jež by mu bránila přistoupiti k meritornímu řešení sporné otázky, když, jak z naříkaného rozhodnutí patrno, jest výrok v něm obsažený jednotným výsledkem součinnosti obou uvedených úřadů, a když stížnost dle svého obsahu béře výrok ten v odpor taktéž v celém jeho rozsahu, jako společné jednotné opatření oněch úřadů.
Stěžovatel útočí na rozhodnutí to dvojím směrem, a to jednak dovolávaje se právní moci onoho usnesení městské rady bratislavské, upírá nadřízeným úřadům vůbec oprávnění je měniti, byť i mocí dozorčího práva, jednak pak snaží se dovoditi nesprávnost jejich výroku ve věci samé.
Poněvadž však řešení první otázky souvisí tak úzce s právní povahou onoho opatření městské rady bratislavské, že právní posouzení povahy té, k němuž však lze přistoupiti teprve při řešení otázky druhé, jest pro první otázku prejudicielní, nezbývá než zabývati se oběma těmito námitkami současně.
Skutkový základ případu jest nesporný, že totiž městská rada bratislavská stěžovateli narodivšímu se v Šoproni a tamtéž příslušnému, který se od počátku února 1918 v Bratislavě trvale zdržoval a od počátku března tamtéž byl hlášen, k jeho žádosti ze dne 25. února 1920 přiznala dne 27. března 1920 příslušnost k obci města Bratislavy podle § 10 zák. čl. XXII. z roku 1886.
Proti stanovisku naříkaného rozhodnutí, zrušujícího toto opatření městské rady bratislavské pro nezákonnost, vystupuje stěžovatel — mimo svrchu již uvedenou námitku pravomoci usnesení toho a nedostatku kompetence žalovaného úřadu zrušiti je — jak z obsahu jeho stížnosti patrno, jednak tím, že hájí správnost a zákonitost usnesení toho, dovozuje, že město Bratislava v době vydání onoho usnesení bylo součástkou nikoliv republiky československé, nýbrž státu maďarského, a že tudíž rozhodujíc o jeho žádosti právem hledělo na něho nikoli jako na cizince, nýbrž jako na občana téhož státu, k němuž samo náleželo, čímž přiznává stěžovatel, že v oné době byl skutečně státním občanem maďarským, jak tvrdí naříkané rozhodnutí, jednak pak popírá zákonitost rozhodnutí tohoto proto, že se podle mezinárodní smlouvy uzavřené mezi spojenými mocnostmi a republikou Československou v Saint-Germainu dne 10. září 1919, resp. dle mírové smlouvy trianonské stal před dobou vynesení rozhodnutí toho zdejším státním občanem.
Nejvyšší správní soud uvažuje o námitkách a vývodech těch dospěl k těmto závěrům: Poněvadž domovská příslušnost k té které obci jest poměrem, mocí kterého jednotlivec náleží trvale určitému svazku obecnímu jako jeho člen — státní občanství jest pak právní svazek vížící poddaného ke státu, jehož svrchované moci jest podroben, stávaje se takto členem svazu státního, jest pojmově vyloučeno právě tak, aby jedinec byl členem státního svazu co celku, aniž by příslušel k některé z nejnižších organických jednotek celku toho, totiž obce, jako nemůže náležeti k některé z těchto jednotek a býti jejím členem, aniž by zároveň byl členem státního útvaru tvořícího souhrn těchto jednotek. Jsou tudíž tyto právní svazky obého druhu, jak domovská příslušnost, tak i státní občanství ve spojení tak úzkém, pojmově nerozlučném, že samostatná existence jednoho bez druhého není myslitelná, že naopak doplňujíce se předpokládají vzájemně svou existenci.
Toto stanovisko došlo právního výrazu také v zákonech upravujících domovskou příslušnost a státní občanství dle maďarského práva, jehož se jak žalovaný úřad, tak i stěžovatel dovolává. Tak bylo již dle § 6 zák. čl. XVIII. z roku 1871 právě tak jako ve 2. odst. § 1 zák. čl. V. z roku 1876 a dle § 5 nyní platného zák. čl. XXII. z roku 1886 o obcích; výslovně a kategoricky vysloveno, že každý státní občan musí náležeti do svazku některé obce, s druhé strany pak, pokud jde o náležitosti státního občanství jako podmínky obecní příslušnosti, dostalo se zásadě té, jak z příslušných zákonných předpisů patrno, také nesporného a naopak postupem času tím určitějšího výrazu. Kdežto § 19 cit. zák. čl. XVIII. z roku 1871 obmezil se ohledně přijetí do obecního svazku pouze na vyslovení negativní podmínky, že totiž uchazeč není poddaným jiného státu, rozvedl § 11 zák. čl. V. z roku 1876 zásadu tuto již v ten způsob, že obec mohla cizinci přijetí do svého svazku pouze závazně přislíbiti pod podmínkou, že cizinec ten prokáže, že jeho přijetí není v cestě poddanský svazek k jinému státu, a teprve od rozhodnutí ministerstva vnitra záležela perfekce této zajištěné domovské příslušnosti, kteréžto zásadě pak dostalo se podrobnějšího ještě upravení v zák. čl. I. z roku 1879 o nabytí a pozbytí státního občanství, v § 15 zák. čl. XXII. z roku 1886 a zejména jasně a určitě v § 16 zák. čl. V. z roku 1903.
Vzhledem k tomuto stanovisku zákona jest patrno, že uznává volnou disposici obce ohledně přijetí v obecní svazek pouze pokud jde o státního občana téhož státního útvaru, že ji však obmezuje, pokud jde o osoby státního občanství toho nemající potud, že obec může osobám těm přijetí do obecního svazku jenom zajistiti, případně poskytnouti pouze podmínečně, totiž pro případ dosažení státního občanství.
Předpisy zákonů těchto přicházejí však při řešení daného sporu v úvahu ještě ve směru jiném, totiž jednak ve směru kompetence, přiznávajíce obci právo rozhodovati pouze o udělení obecní příslušnosti, vyhrazujíce však rozhodování o udělení státního občanství výslovně ministerstvu vnitra, jednak pak nezanechávajíce nejmenší pochybnosti o tom, že přiznání jak domovské příslušnosti, tak i státního občanství jest rázu konstitutivního.
Důsledkem této zákonné úpravy jest logický závěr, že opatření obce, jímž proti uvedeným právě předpisům přijímá do svého svazku bezpodmínečně osobu státní občanství nemající, tudíž cizince, jest nejen nezákonné, nýbrž absolutně zmatečné, přiznávajíc osobě té právo, jehož subjektem dle platného právního řádu bez přistoupení dalšího, do kompetence jiného orgánu státní správy výlučně náležejícího aktu vůbec býti nemůže a činíc osobu tu de facto součástkou státního útvaru, jíž de jure není, čímž zakládalo by stav s právním řádem naprosto neslučitelný, když oba tyto poměry, jak svrchu uvedeno, vzájemně se předpokládající a doplňující, jsou poměry nikoliv faktickými, nýbrž právními. Tato absolutní zmatečnost měla by však v zápětí, že o právní moci úkonu toho nemohlo by býti vůbec řeči, že nezakládal by pro osobu tu žádných práv a že opatřením nadřízeného a dozorčím právem vyzbrojeného úřadu mohlo by býti kdykoliv zrušeno.
Jádrem celého sporu jest tudíž otázka, zda stěžovatel v době, kdy ho město Bratislava přijalo do obecního svazku, měl naproti městu tomu jako součásti republiky československé postavení cizince čili nic.
Stěžovatel nepopírá faktické a právní existence samostatného státu československého v době, o niž se jedná. Naopak mluvě o okupaci území vojskem tohoto státu, o výkonu jeho vrchnostenských práv vlastními vládními orgány jeho jménem a v jeho zájmu a dovolávaje se mezinárodních a mírových smluv státem tím uzavřených a zákonů jím vydaných, existenci tu přiznává. Jeho vývody nesou se pouze tím směrem, že město Bratislava v době, kdy ho ve svůj svazek přijala, byla pouze de facto v držení československé republiky, kdežto de jure tvořila ještě v době té spolu s ostatním maďarským územím jednotný stát maďarský a že teprve trianonskou mírovou smlouvou okupace ta přešla ve stav právní a to ode dne smlouvy, t. j. od 4. června 1920, poněvadž mírová smlouva jest povahy konstitutivní, nikoliv deklaratorní.
Dedukci této nelze však přinati správnosti. Utvoření státu československého bylo aktem jednotným a vznikla státní moc republiky československé fakticky již státním převratem dne 28. října 1918, kdy Národní výbor uchopil se fakticky státní moci, sloučiv ve svých rukou všecku nejvyšší státní moc ve všech jejích funkcích. Právní sankce dostalo se pak tomuto faktickému stavu — se stanoviska útvaru dřívějšího jako každý státní převrat ovšem bezprávnému — vůlí národa československého jako nositele státní svrchovanosti. Tato státní svrchovanost tvořící vlastní podstatu národa byla státotvorným zdrojem republiky československé, nikoli však mezinárodní nebo mírové smlouvy, na nichž existence státu toho jako taková závislá není, a které sledují účel naprosto jiný, předpokládajíce již právní i faktickou existenci státního útvaru jako smluvní strany a nesoucí se pouze k tomu, aby státnímu útvaru tomu umožněn byl přístup do společnosti národů, aby upraveny byly vzájemné styky mezi státy již existujícími neb aby mírovou smlouvou rozřešeny byly otázky týkající se poměrů mezi dvěma státy sporných, které však tím, že jsou sporny, nestávají se ještě poměry bezprávnými nebo pouze faktickými.
Jestliže tudíž národ československý mocí své svrchovanosti ujal se skutečného výkonu svých vrchnostenských práv, jak stěžovatel přiznává a tudíž nesporno, na území obce Bratislavy jako své součástky právě tak, jako na ostatním svém území, nelze mluviti o nějakém pouze faktickém stavu, jemuž by bylo třeba ještě právní sankce smlouvou mezinárodní nebo mírovou. Tímto státotvorným aktem přestalo býti město Bratislava součástí území bývalé říše rakousko-uherské nebo země uherské právě tak, jako ostatní Slovensko, tvořící součást republiky československé, a přeťaty byly veškeré státoprávní vztahy města toho k maďarskému území, které tím nabylo naproti městu tomu povahy ciziny. Na tomto stavu nemohla nic měniti okolnost, stěžovatelem namítaná, že při maďarském bolševickém vpádu v květnu a červnu 1919 bylo přechodně faktické vykonávání vrchnostenských práv republiky československé na velkých částech území Slovenska potlačeno, když stěžovatel ani netvrdí, že tímto pokusem cizího státního útvaru, zasáhnouti do vrchnostenských práv republiky, bylo jí znemožněno vykonávati práva ta také v městě Bratislavě, o něž v tomto sporu jde, a neměl tudíž na právní postavení města toho k republice s jedné a k nepřátelské cizině s druhé strany vpád ten žádného vlivu.
Potom však stěžovatel, jak nesporno příslušník města Šoproně, tudíž obce mimo státní území republiky ležící, a — jak v námitce své implicite přiznává — státní občan maďarský neměl proti městu Bratislavě jako součásti státního území republiky postavení jiné než cizince, ohledně jehož žádosti za přijetí do obecního svazku bylo tudíž městské radě bratislavské postupovati dle uvedeného již § 16 zák. čl. V. z roku 1903.
Neučinila-li tak a přijala-li ho bezpodmínečně do svazku toho, místo aby mu příslušnost pouze zajistila, nebo poskytla pouze podmínečně pro případ dosažení zdejšího státního občanství, jest postup její nejen nezákonitý, nýbrž, jak svrchu již dovozeno, absolutně zmatečný, její výrok: nemohl býti účasten právní moci a nezaložil pro stěžovatele žádných práv.
Jestliže tudíž ministerstvo vnitra spolu s ministrem plnomocníkem pro správu Slovenska mocí svého dozorčího práva výrok ten zrušilo, nelze spatřovati v tom nezákonitosti stěžovatelem vytýkané.
Pokud stěžovatel namítá, že naříkané rozhodnutí dovolává se nařízení ministra plnomocníka č. 1023/19, o kterém prý však městská rada bratislavská zvěděla až 27. července 1920, jest okolnost tato bezvýznamná proto, že naříkané rozhodnutí o toto nařízení se neopírá, uvádějíc je jenom vedle jiných ustanovení zákonných, na něž se ostatně i ono ministerské nařízení pouze odvolává, aniž obsahuje nové další ustanovení stran poměru, o který jde.
Nerozhodna jest výtka, že naříkané rozhodnutí označuje stěžovatele jako státního občana maďarského, ačkoli jeho domovská obec Šoproň dle mírové smlouvy připadla k Rakousku, neboť výrokem tím nechtěl úřad autoritativně rozhodovati o tom, ke kterému jinému státu stěžovatel přísluší a pro zákonitost naříkaného rozhodnutí je bez významu, zda stěžovatel je státním občanem rakouským nebo maďarským.
Lhostejny jsou dále jeho vývody stran zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., když žalovaný úřad o zákon ten rozhodnutí své neopřel a ani stěžovatel z něho práv pro sebe neodvozuje, naopak platnost a účinnost jeho výslovně béře v odpor.
Avšak ani pokud stěžovatel snaží se otřásti naříkaným rozhodnutím z důvodu toho, že nabyl státního občanství ještě před vynesením rozhodnutí podle mezinárodní nebo mírové smlouvy, nemohly jeho vývody přivoditi příznivý mu výsledek stížnosti, kdyby se i připustilo, že onen absolutní zmatek opatření městské rady bratislavské touto dodatečně přistoupivší okolností by mohl býti vůbec napraven. Bezdůvodně dovolává se totiž stěžovatel čl. 3 smlouvy uzavřené mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Čechoslovenskem v Saint- Germainu dne 10. září 1919, neboť kdyby i stěžovateli mohlo býti vůbec přiznáno právo odvolávati se k odůvodnění svého nároku na mezinárodní smlouvu mezi zdejší republikou a státy třetími, k nimž stěžovatel v žádném vztahu není, jest ze smlouvy té patrno, že šlo pouze o to, aby určité právní poměry, zejména také co do státního občanství, upraveny byly československou republikou dle určitých zásad, mezi smluvními stranami sjednaných (čl. 1), při čemž však budoucí zákonné upravení poměrů těch učiněno bylo dále ještě závislo od budoucích smluv s tím kterým státem uzavřených (čl. 3). Šlo tedy o pouhé vytýčení směrnice budoucího zákonodárství republiky československé, nikoli však o positivní normu zákonnou, jež by sama o sobě mohla býti zdrojem individuelního právního nároku.
Ještě méně významu lze však přiznati vývodům stěžovatelovým, pokud odvolává se na ustanovení § 62 mírové smlouvy trianonské, když sám a to právem přiznává, že smlouva ta dosud nevešla v život.
Shledal tudíž nejvyšší správní soud stížnost v celém rozsahu bezdůvodnou, pročež ji zamítl.

Citace:

č. 823. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 492-497.