Čís. 975.

Cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. o opatření obyvatelstva předměty potřeby. Určiti cenu za předměty, dodané podle cís. nařízení, příslušným jest okresní soud (§ 7), i když návrh podán byl v čase, kdy cís. nařízení pozbylo již účinnosti.
Odmítnut-li z formelních důvodů návrh na určení ceny, jest přes ustanovení § 7 přípustným rekurs proti rozhodnutí druhé stolice.

(Rozh. ze dne 15. března 1921, R II 89/21.)

Dodavatel domáhal se žádostí podanou dne 12. listopadu 1920 na okresním soudě stanovení cen za uhlí, jež byl dodal k výzvě býv. c. k. ministerstva veřejných prací dle § 7 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. Okresní soud odmítl návrh pro nepříslušnost soudu. Důvody : Soudce obmczil se na řešení otázky, byl-li § 7 cis. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. v době podání žádosti t. j. 12. listopadu 1920 vůbec v platnosti a tím zavedení řízení dle tohoto předpisu přípustným. Ve směru tomto jest uvésti; čl. 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. o trestání válečné lichvy zrušuje cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. potud, pokud ustanovení jeho odporují ustanovením zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a jsou zákonem tímto zrušena ustanovení citovaného nařízení rázu trestního, tak, že lze za to míti, že ustanovení § 7 nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. zůstalo tehdy dále v platnosti. § 26 nařízení vlády republiky Česko-slovenské ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n. o zásobování obyvatelstva předměty potřeby, kteréžto nařízení nabylo účinnosti 15. dnem po vyhlášení (§ 27 nař.), tedy dnem 3. října 1920, stanoví, že se zrušuje císařské nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., »pokud ještě v platnosti trvá«, tím tedy také zrušen § 7 tohoto nařízení (§ 9 obě. zák.). I nemůže se tedy jednati dle tohoto nařízení o žádosti navrhovatelky, podané touto 12. listopadu 1920, když nařízení zrušeno již dne 3. října 1920 a to již proto, že zákony nepůsobí zpět (§ 5 obč. zák.). Názor navrhrvatelky, že stanovení cen uhlí dle předpisu § 7 nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. zůstává v platnosti až do 15. listopadu 1920, poněvadž teprve tímto dnem nabývá platnosti zákon o úpravě uhelného hospodářství ze dne 9. dubna 1920, čís. 250 sb. z. a n. a sice prvá část jeho (viz § 5 cit. zákona a nařízení ze dne 6. listopadu 1920, čís. 603 sb. z. a n.), který v § 5 stanoví kompetenční orgány pro stanovení cen uhlí, ale nejvyšších prodejních cen loco závod a příslušnosti soudu nezná, jest
mylný již s ohledem na prvuvedené zrušení § 7 nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.: a také zákon o uhelné dávce nikde o tomto nařízení se nezmiňuje, což by se zajisté stalo, kdyby zákon ten měl býti ještě v nějaké souvislosti s nařízením z r. 1917. Konečné jest poukázati k tomu. že § 4 nařízení ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n, kteréž nařízení, jak již shora řečeno, zrušuje cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., obsahuje obdobné předpisy jako §§ 6, 7 cís. nařízení ze dne 21. března 1917, čís. 131 ř. zák. pro stanovení cen předmětů denní potřeby, ministerstvem vyžádaných, ovšem příslušné orgány jsou různé, - a poněvadž případ navrhovatelky dal by se sem subsumovati, měla navrhovatelka nastoupiti cestu, stanovenou 4, 5 nařízení ze dne 3. září 1921, čís. 516 sb. z. a n. § 5 zákona o uhelném hospodářství obsalmie předpisy pro stanovení nejvyšších cen uhlí loco závod pro obyvatelstvo. Poněvadž považuje se soud za nepříslušný vůbec, nepustil se do řešení otázky místní nepříslušnosti. Rekursní soud uložil okresnímu soudu, by věc vyřídil nehledě k domnělé nepříslušnosti. Důvody: Návrh opírá se o § 7 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. Jest správno, že uvedený zákon v den reprodukování žádosti, totiž 12. listopadu 1920 nebyl již v platnosti, byv zrušen vládním nařízením ze dne 3. záři 1920, čís. 516 sb. z. a n. Ale názor, že následkem toho není řízení, předepsané v § 7 uvedeného císařského nařízení, přípustným, nelze uznati za správný. Prvým soudcem dovolávaný § 5 obč. zák. ustanovuje, že zákony nepůsobí zpět a že proto nemají vlivu na dřívější jednání a dříve nabytá práva. Uhlí, jehož cena má býti určena, požadováno bylo dle předpisů cis. nařízení ze dne 24. března 1917. bylo dodáno podle tohoto nařízení, a jeho cena měla býti dle předpisů tohoto zákona určena. Na právo navrhovatele, aby soud cenu dle předpisu citovaného nařízení určil pořadem stolic, nemůže míti proto pozdější jeho zrušení vlivu. Jmenovitě nelze pro tento případ použiti nových obdobných předpisů s§ 5-7 vládního nařízení ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n. a to již proto ne, poněvadž v tomto případě uhlí požadovalo dřívější c. k. ministerstvo pro veřejné práce, které již neexistuje. Nové citované předpisy, jimiž určením náhrady /a požadované zboží pověřen byl úřad požadující po případě smírčí soud anebo ministerstvo spravedlnosti, tvoří s novými předpisy o požadování jeden celek a vztahují se zřejmě jen na případy nového požadování zboží dle nových předpisů. Kdyby byl zákonodárce chtěl, aby nové řízení o určení cen se vztahovalo také na dodávky dřívější, dotkl by se tím nabytých práv stran, aby ceny byly určeny soudem, a byl by to byl musil výslovně říci. Takového ustanovení ve vládním nařízení není, jeho § 26 ustanovuje pouze, že se císařské nařízení ze dne 24. mezna 1917, čís. 131 ř. zák. zrušuje. Předpisu tohoto zrušeného cís. nařízení dlužno použiti i nyní
ještě na všechny případy, které spadají do doby jeho platnosti. Nové předpisy platí jen pro jednání a dodávky předsevzaté po 3. říjnu 1920.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle ustanovení § 7 odstavec třetí cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. jest do rozhodnutí druhé stolice další opravný prostředek nepřípustný. Ustanovením tímto však, jak z obsahu § 7 odstavec prvý až třetí cís. nař. vyplývá, míněna jsou jen rozhodnutí soudů ve věci samé; vždyť odstavec prvý a druhý jednají jednak o řízení, dle kterého předsejíti dlužno při určení cen za požadované předměty potřeby a zároveň ustanoveno, jakým způsobem se má cena ta určití, kdežto v odstavci třetím se ustanovuje, že k rozhodnutí rozumí se, že ve smyslu odstavců předcházejících tedy o ceně — příslušný jest okresní soud. v jehož obvodu jest zboží. Zákonodárce tu neměl a nemohl míti na mysli rozhodnutí formální a nemohl předpokládati možnost, že by při jasném znění § 7 odst. třetí cís. nař. mohl ještě vzejíti spor o tom, zda a který soud je k rozhodnutí o ceně příslušným. Proto nejvyšší soud přes ustanovení to má podaný rekurs dovolací za přípustný, neboť první stolice odmítla rozhodnoutí pro domnělou nepříslušnost, aniž by se po rozumu ustanovení tohoto byla zabývala věcí samou. Výtky proti napadenému usnesení nejsou oprávněny. Byť i bylo správné, že jak cis. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. (o opatření obyvatelstva předměty potřeby), tak zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n. (o úpravě uhelného hospodářství), tak nař. vlády ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n. (o zásobování obyvatelstva a opatření důležitých podniků státních předměty potřeby) a ze dne 6. listopadu 1920, čís. 603 sb. z. a n. (o účinnosti zákona o úpravě uhelného hospodářství) stanoví normy správního řízení, nelze přece sdíleti názoru stěžovatelky, že platí proto dnem své působnosti bezpodmínečně pro všechna třebas již zahájená řízení, není-li stanoveno něco jiného. Vždyť nelze přehlédnouti ustanovení § 5 obč. zák., jenž výslovně ustanovuje, že zákony nepůsobí zpět a že nemají vlivu na jednání předcházející a na práva před tím nabytá. To vyplývá ostatně i ze smyslu vlád. nař. ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. а n., kde se v § 5 praví, že náhradu za požadované zboží určí úřad, jenž o zboží požádal, čímž jsou míněny jedině úřady československé a nikoliv úřady bývalého mocnářství rakouského. Nařízení to má na mysli poměry nynější a v budoucnosti ležící a nikoliv minulé, jinými nařízeními už tenkráte upravené a nelze ustanovení jeho použiti na návrh žadatelky, pokud nespadá dodané uhlí do doby, kdy toto nařízení vládní nabylo účinnosti. Kdyby názor stěžovatelův, že nelze na návrh žadatelky použiti cís. nařízení čís. 131 ř. zák. z r. 1917, byl správný, nemohla by žadatelka si svého nároku vymoci, jelikož by se zmíněného cís. nařízení, nyní § 26 nař. ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n. zrušeného, nemohla dovolávati a vlád. nařízení toto, pak nepusobí zpět. Nelze také přehlédnouti, že navrhovatelka nabyla po záboru těženého uhlí a přikázání jeho určitým množstvím z dodávek těch práv, založených právě na ustanoveních cís. nař. čís. 131 ř. zák. z r. 1917 a že na právech těchto nemůže zákon novější, pokud současně sám práv těchto
nerespektuje a neupravuje, nic měniti. Podle § 7 cit. nař. císařského byl povolán k určení ceny za dodané předměty potřeby okresní soud, v jehož obvodě bylo požadované zboží a proto rekursní soud právem uznal na příslušnost prvé stolice.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.