Výlučná předmětná příslušnost soudu okresních dle § 49., č. 6 j. n. a dle § 37. zákona daného, ze dne 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z. o zavedení soudů živnostenských a o soudnictví v rozepřích ze živnostenského poměru pracovního, učebního a námezdního, neplatí při žalobách o náhradu škody, vzešlé dělníku nezachováváním živnostenských předpisů v podniku továrním a jiném. Rozhodnou jest tu výše požadované hodnoty peněžní vztažně ceny předmětu.

Dělník A. vznesl na akciovou společnost B., majitelku velkolepé sirkárny v S., u krajského soudu v Písku*) žalobu o náhradu škody ve výši 8000 K, kterou tím utrpěl, že v továrně nebylo zachováváno nařízení ministeria vnitra a obchodu ze dne 17. ledna 1885, č. 8. ř. z., vydané k ochraně dělníků při výrobě zboží fosforového.
Námitce předmětné nepříslušnosti sborového soudu první stolice bylo v prvé instanci vyhověno a žaloba odmítnuta. Důvody:
Přijme-li zaměstnavatel dělníka do práce, přejímá také jisté závazky oproti zaměstnanému, což již z povahy a pojmu smlouvy námezdní plyne. Mezi tyto závazky smluvní zajisté náleží a při uzavření smlouvy od obou stran mlčky se předpokládá, že bude zaměstnavatel kromě toho, co disposicí stran se ustanoví, též konati, co mu zákon přikazuje, tedy v tomto případě že opatří vše, co mu nařízení minist. ze dne 17. ledna 1885, č. 8. ř. z., ukládá, že totiž bude zachovávati předpisů, vydaných k ochraně dělníků před škodlivými vlivy při výrobě sirek povstávajícími.
Že dodržování této povinnosti obě strany při uzavírání smlouvy mlčky za podmínku smlouvy námezdní předpokládati musely, plyne již z toho, že — nehledě ani k ustanovení tehdy platného §u 74. živn. řádu (pozměněného zákonem z 21. dubna 1913, č. 74. ř. z.) — opomenutí předepsaných opatření cit. min. nařízení se prohlašují za trestné buď dle obecného zákona trestního, nebo aspoň dle min. nařízení ze dne 30. srpna 1857, č. 198. ř. z.
Porušení řečené smlouvy tvoří tedy porušení závazku smluvního a nárok na náhradu škody — jakožto modifikace, původní obligace — vzniká z poměru námezdního; vždyť kdyby žalobce nebyl v poměru pracovním, nemohla by mu tvrzená škoda nastati. Nelze tedy pochybovati, že přítomný spor jest sporem z poměru pracovního. Poněvadž pak dle § 37. zákona o živnostenských soudech rozepře vznikající z pracovního a námezdního poměru mezi majiteli živností a jich pomocníky náleží, pokud není pro ně příslušným některý soud živnostenský, ku předmětné příslušnosti soudů okresních, nehledě k tomu, zda-li byly vznesení za trvání poměru pracovního, nebo po jeho skončení, a bez ohledu na hodnotu předmětu sporného a poněvadž příslušnost tato jest výlučnou, tedy patrno, že žalobce zahájil rozepři u soudu nepříslušného. Bylo proto námitce nepříslušnosti vyhověno.
Vrchní zemský soud v Praze vyhověl stížnosti žalobcové a námitku předmětné nepříslušnosti zamítl s tímto odůvodněním:
Vedle § 1. zákona ze dne 27. listopadu 1896, č. 218. ř. z., zřízeny jsou soudy živnostenské k vyřizování živnostenských rozepří právních mezi živnostenskými podnikateli a dělníky.
Žalobce, domáhaje se náhrady škody v obnosu 8000 K, vidí zavinění žalované v tom, že nezachovala se dle nařízení vydaného dne 17. ledna 1885, č. 8. ř. z., jímž na ochranu osob při výrobě zápalného zboží fosforového zaměstnaných vydány předpisy o zařízeních a opatřeních, jichž v provozovárnách šetřiti třeba, že zejména v továrně žalované společnosti není dostatečných ochranných opatření, aby otravě bílým fosforem se předešlo, že tam nebylo umývadel. ani koupelen, ani převlékáren a j. v., a tím že u něj vyvolána byla choroba, která nynější nezpůsobilost jeho ku práci zavinila.
Nejde tu tedy, byť i byla žaloba na bývalého zaměstnavatele podána, ano i přiznati bylo, že škoda od žalobce tvrzená, kdyby v poměru pracovním ku žalované nebyl býval, povstati by byla nemohla, přece jen o nároky na náhradu škody, které z porušení smlouvy poměr žalobní upravující se odvozují a tudíž o rozepři po rozumu §u 4. c a § 3. odst. 2. výše cit. zákona živnostenskému soudu výlučně příslušící,1) po případě vedle §u 37. cit. zák. do předmětné příslušnosti okresních soudů spadající.
Spor tento naopak rozhodnouti přísluší soudu dovolanému, pročež důvodné stížnosti vyhověti bylo.
Třetí stolice nevyhověla dovolací stížnosti žalované akciové společnosti, připojivši tyto důvody:
K předmětné (věcné) příslušnosti soudů okresních náležejí dle § 37. zákona ze dne 27. listopadu 1896, č. 21. ř. z., bez ohledu na hodnotu sporného předmětu a bez ohledu na to, jsou-li vzneseny za trvání poměru pracovního, učebního a mezdního, či po jeho ukončení, jen ony rozepře, vznikající z poměru toho mezi majiteli živností a jejich pomocnými dělníky, jakož i mezi pomocnými dělníky/ navzájem, pro jejichž projednání platila dosud ustanovení zákona ze dne 8. března 1883, č. 22. ř. z. (§ 87., lit. c), tudíž nikoliv nároky na náhradu škody jako ony, o něž se jedná v přítomném případě, které se odvozují z nedodržení předpisů vydaných k ochraně tělesné bezpečnosti a zdraví dělníků, jež nelze pokládati co do důvodu za živnostenské rozepře a které přesahují obnos 1000 K (§§ 49., č. 1. a 6., a 50, odst. 1. jur. n.), tak že se z tohoto důvodu jeví měnící usnesení rekursního soudu odůvodněným, následkem toho nebylo lze dovolací stížnosti vyhověti.
(Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 30. září 1913, č. j. R II 964/13.)2)
Flieder.

V obvodu krajského soudu píseckého není soud živnostenský.
Pokud známo, nejvyšší soud se s touto otázkou dosud nezabýval, rozhoduje však v stejném smyslu, když jde o to, zda-li takové žaloby patří před soud živnostenský; tak jmenovitě popřel příslušnost jeho v rozhodnutí ze dne 9. ledna 1906, č. 120, uveř. v Linksově sbírce pod č. 9141. Živnostenské soudy v takovýchto rozepřích svou příslušnost napořad uznávají, tak jmenovitě v nálezích č. 476 a 1587 úřední sbírky pro nálezy živnostenských soudů.

Citace:

Výlučná předmětná příslušnost soudů okresních dle § 49., č. 6 j. n. a dle § 37. zákona daného ze dne 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z. o zavedení soudů živnostenských.... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 5, s. 230-232.