NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7140.

Úrazové pojištění: 1. * Platy uvedené v § 1155 o. z. o. ve znění zák. z 1. dubna 1921 č. 155 Sb. tvoří součástku pracovního výdělku ve smyslu úraz. zákona, a jest je připočítati do základu pro vyměření úrazových příspěvků. — 2. K výkladu pojmu »pracovní výdělek« podle úraz zák.
(Nález ze dne 13. března 1928 č. 28208/27.)
Prejudikatura: Boh. A 569/20, 2812/23, 3970/24, 6054/24.
Věc: Firma »Poldina Huť, akciová společnost v Praze« (adv. Dr. Emil Fanta z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Úrazovou pojišťovnu děln. v Praze místotaj. Dr. Václav Mazánek) stran úrazových příspěvků pojistných.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že požitky vyplácené podle § 1154 b) posl. odst. o. z. o. tvoří součást pracovního výdělku zaměstnancova, započítatelného do základu pro vyměření pojistného, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 5. července 1924 byl z podniku »buchárna a lisovna« firmy Poldina huť na Kladně stanoven za příspěvkové období 1923/11 doplatek pojistných příspěvků částkou 1011 Kč 84 h s 4% úroky ode dne splatnosti do dne 5. července 1924 per 19 Kč 20 h, dohromady částkou 1031 Kč 04 h, kromě dalších 4% úroků z prodlení. Rozhodnutím zsp-é v Praze z 21. července 1925 nebylo odporu firmy vyhověno a další odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti nss uvážil:
Předmětem sporu jest otázka, zda částky vyplacené podle § 1154 b) o. z. o. ve znění zák. č. 155/1921, dále částky vyplácené po dobu dovolené pojištěncovy a konečně platy vyplácené podle § 1155 o. z. o. tvoří součást pracovního výdělku, započítatelného do základu pro vyměření úrazových příspěvků.
Podle § 16 úraz. zák. dlužno příspěvky tyto (pojistné) platiti podle pracovního výdělku pojištěnců. Zákon pojem prac. výdělku blíže nevymezuje a neobsahuje ustanovení, které požitky dlužno pokládati za jeho součásti. Výkladem pojmu prac. výdělku zabýval se nss již v nál. Boh. A 569/20. Vyslovil v něm, že pod pojem pracovního výdělku, rozhodného pro výměru pojistného podle § 16 úraz. zákona a pro výpočet úrazového důchodu (§§ 6 a 7 úraz. zák.) spadají veškeré příjmy, jež pocházejí z určitého prac. poměru, ať byly smluveny čili nic, zejména i dobrovolné drah. přídavky válečné zaměstnavatelem pojištěncům vyplácené. Jsou to platy, jichž se dostává zaměstnancům v závodě jako úplaty za jejich zaměstnání, ať již od podnikatele nebo od třetích osob. pokud jsou jim poskytovány za práci v závodě konanou (srovn. Boh. A 3970/24).
Pokud pak, jde zejména o platy uvedené v § 1154 b) o. z. o. dovodil nss již v nál. Boh. A 6054/26, že předpis tento zahrnuje v sobě tři různé skupiny platu, které takto jsou roztříděny: V odst. 1. jde o případy, kdy zaměstnanec po 14denním zaměstnání z důležité příčiny, týkající se jeho osoby, nemůže vykonávati práci nebo služby; v odst. 2. upravují se případy, kdy zaměstnanec nemůže vykonávati práci nebo službu proto, že onemocněl nebo utrpěl úraz; v odstavci posledním pak činí se opatření pro případy, kdy zaměstnanec byl propuštěn, ježto trvala nezaviněná nezpůsobilost k práci přes 4 neděle (§ 82 h) živn. ř.).
Cit. nálezem bylo uznáno, že jen platy uvedené v odst. 1 a 2 § 1154 b) o. z. o. ve znění zák. č. 155/21 tvoří součást pracovního výdělku ve smyslu § 16 úraz. zák. a jest je připočítati do základu pro vyměření úrazových příspěvků, nikoli však platy uvedené v posledním odstavci § 1154 b) o. z. o.
Na právních názorech těchto nss trvá.
Rozhodnutí zsp-é, které nař. rozhodnutím zůstalo nezměněno, nečiníc rozdílu mezi jednotlivými skupinami platů, vyslovilo zcela všeobecně, že součást výdělku tvoří požitky vyplácené podle § 1154 b) o. z. o. Toto všeobecné znění připouští výklad, že všechny; platy uvedené v tomto § dlužno započítávati do prac. výdělku, nehledíc k tomu, do které ze skupin shora zmíněných náleží. Z rozhodnutí není nijak zřejmo, že by skupina třetí podle posl. odst. § 1154 b) ze započtení toho byla nebo měla býti vyloučena.
Pokud jde o tuto třetí skupinu platů, nelze však platy tohoto druhu podle toho, co bylo řečeno, pokládati za součást prac. výdělku ve smyslu § 16 úraz. zák., nýbrž jen platy spadající do prvých dvou skupin (odst. 1 a 2 § 1154 b). Výrok žal. úřadu s tohoto hlediska přezkoumávaný, jeví se tedy nezákonným. Byl proto v této části podle § 7 zák. o ss zrušen.
Pokud se týče další otázky, zda také platy vyplacené pojištěnci v době jeho dovolené, lze pokládati za součást jeho prac. výdělku, odpověděl na ni žal. úřad kladně z toho důvodu, že platy ty poskytují se zaměstnanci pouze se zřetelem na jeho pracovní poměr. Stížnost proti tomu namítá, že při dovolené jde o přerušení faktického zaměstnání, a dovolávajíc se nál. Boh. A 2812/23, dovozuje, že pro pojistné rozhodným jest skutečně přijatý pracovní výdělek. Částky v době dovolené přijaté nedostává pojištěnec za svou práci, nýbrž jako výhodu podle zákona, bez konání prací na základě trvajícího prac. poměru.
Stížnost připouští podle toho sama, že platy poskytované pojištěnci v době jeho dovolené vyplácejí se mu na základě trvajícího prac. poměru, uznává tedy, že právním důvodem nároku na ně jest služ. smlouva pracovní poměr zakládající.
Jestliže pod pojem prac. výdělku spadají veškeré příjmy, jež pocházejí z určitého prac. poměru (srovn. nál. Boh. A 569/20), a jestliže plat o dovolené vyplácí se na základě prac. poměru, tedy v důsledku něho a pochází z něho jako příjem, dlužno i takovýto plat počítati k prac. výdělku podle § 16 úraz. zák.
Dovolená jest jen přestávkou ve vykonávání prací v rámci déle trvajícího prac. poměru, podobně jako jsou přestávkami za prac. poměru trvajícího na příklad jen den, časová období potřebná k odpočinku, nasycení a pod. Placená dovolená jest odměnou za vykonané práce nebo služby na základě trvajícího prac. nebo služ. poměru, a proto i plat v době dovolené vyplácený jest odměnou získanou předchozí prací, tedy prac. výdělkem, ve smyslu § 16 úraz. zák. započítatelným.
Pokud se stížnost k obhájení svého opačného stanoviska dovolává nál. Boh. A 2812/23, dlužno proti tomu uvésti, že v něm bylo jen vysloveno, že faktický výdělek pojištěncem získaný za dobu kratší příspěvkového období započítati lze pro vyměření pojišťovacích příspěvků jen částkou nepřevyšující alikvotní část maximálně započítatelného výdělku ročního, určenou poměrem doby skutečného zaměstnání v době jednoho roku. V nálezu tom šlo jen o odpověď na otázku, jakým poměrem zjistiti jest dělitelnost ročního výdělečného maxima při zaměstnání kratším jednoho roku. Mluví-li se v nálezu tom o »době faktického zaměstnáme, činí se tak jen proto, aby obratem tím byl vyjádřen protiklad k době roční a rozumí se jím jen doba zaměstnání kratší než roční. Otázkou skutečného vykonávání prací samých a jeho významu při určení pojmu prac. výdělku se cit. nález nezabýval a proto z něho pro daný případ nic dovozovati nelze.
Stížnost obrací se konečně také proti tomu, že v nař. rozhodnutí bylo vysloveno, že také požitky, vyplácené podle § 1155 o. z. o., jsou součástí mzdy poskytované zaměstnancem v důsledku jeho prac. poměru. Namítá, že platy takové nejsou prac. výdělkem proto, že pojištěnec za ně žádné práce skutečně nekoná.
Stížnosti nelze ani po této stránce dáti za pravdu.
§ 1155 zařazen jest v 26. hlavě o. z. o., v oddíle nadepsaném »Nárok na plat«. Ustanovuje, že také za služby, jež nebyly vykonány, náleží zaměstnanému plat, když byl ochoten je konati a bylo mu v tom zabráněno okolnostmi, jež jsou na straně zaměstnavatelově; musí si však započísti, čeho ušetřil tím, že služba nebyla vykonána nebo, co vydělal jinakým zaměstnáním nebo vydělati úmyslně zameškal. Byl-li, konaje služby, pro tyto okolnosti zkrácen ztrátou času, náleží mu přiměřená náhrada.
Z ustanovení toho, zejména ze slov »služby« a »zaměstnanému« plyne, že nárok na plat přiznává se tam zaměstnanci v době trvání služ. smlouvy (prac. poměru) a že právním důvodem, ze kterého zaměstnavatel jest povinen dotčený plat svému zaměstnanci poskytovati, jest trvající smluvní prac. poměr, služ. smlouvou založený, k němuž připíná zákon jako právní jeho účinek řečený nárok. Částka vyplacená zaměstnanci podle § 1155 o. z. o. jest tedy příjmem pocházejícím z určitého prac. poměru, který mu náleží i tehdy, když služeb sice nekonal, ale dal zaměstnavateli svou prac. sílu k disposici, aby jí podle smlouvy použil, a služby, k nimž byl ochoten, nemohly býti vykonány pro okolnosti nastalé v osobě zaměstnavatelově. Skutečný výkon služeb jest při tom nerozhodný. Ke vzniku nároku na plat stačí tedy jen ochota je konati a překážka na straně zaměstnavatele. Již projevem ochoty k práci v případě, že skutečnému výkonu jejímu brání okolnosti na straně zaměstnavatelově, vzejde zaměstnanci nárok na plat, podle smlouvy mu náležející, který dostává takto v důsledku trvajícího pracovního poměru, a nutno jej proto pokládati za pracovní výdělek ve smyslu § 16 úraz. zák.
Okolnost, že zákon nezaručuie v takových případech nárok na celý plat, který by zaměstnanec docílil, kdyby byl služby skutečně vykonal, nýbrž jen zmenšený o to, co nekonáním služby ušetřil, nebo cc vydělal jinak nebo vydělati úmyslně zameškal, má vliv jen na výši dotčeného platu, nemá však rozhodujícího významu pro právní povahu platu a nezbavuje jej proto vlastnosti prac. výdělku. Stejnou povahu jako plat vyplácený podle 1. odst. § 1155 o. z. o. má také plat, zaručený zaměstnanci ve 2. odst. téhož §, třebaže zák. plat ten nazývá přiměřenou náhradou. Náhrada tato není ve své podstatě ničím jiným, než platem poskytovaným na místě příjmu, o který zaměstnanec přišel tím, že při výkonu služeb po nějakou dobu nemohl pracovati pro okolnosti nastalé na straně zaměstnavatelově. Ztratil takto čas a tím příjem, který by jinak ve ztraceném čase získal. Jest to tedy plat poskytovaný náhradou za ušlý výdělek. Příjem ten vzniká také za trvání prac. poměru a plyne z něho, pročež nutno jej pokládati také za započítatelnou součást prac. výdělku podle § 16 úraz. zák. (Srovn. zprávu justiční komise panské sněmovny o osnově zák. na změnu některých ustanovení o. z. o. (3. dílčí nov.) str. 221 a 222).
Po této stránce jest stížnost bezdůvodnou a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 7140. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 410-413.