NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 2154.

Předmětem obžaloby jest určitý skutek, nikoliv jeho právní kvalifikace.
Různé předměty obžaloby (předměty různých obžalob) nelze shledávati v jednotlivých částech závadné řeči, nejsou-li její jednotlivé části uskutečňováním opětných, samostatných, různých rozhodnutí vůle mluvčího.
Závadná řeč jest předmětem obžaloby jako celek a obžaloba není překročena (§ 281 čís. 8 tr. ř.) tím, že rozsudek přihlíží i k částem řeči, obžalobou výslovně nepozastaveným, ani částečně nevyřízena (§ 281 čís. 7 tr. ř.) tím, že nepřihlíží k některé části řeči, v obžalobě uvedené.
Není zmatkem čís. 10 §u 281 tr. ř., nepodřadil-li soud skutek všem zákonům, které se k němu vztahují, nýbrž jen jednomu nebo některému z nich.
Nelze uplatňovati v neprospěch obžalovaného jako zmatek vůbec, že ideální souběh nebyl soudem rozpoznán, nebo byl jím nesprávně popřen, byl-li skutek podřaděn pod onen z několika souběžných zákonů, který ukládá naň trest nejpřísnější.
Při zkoumání, jaký byl smysl, směr a dosah projevu, jest dbáti netoliko slovného znění, směru a dosahu jednotlivých částí projevu, nýbrž i vnitřní souvislosti jich a smyslu, směru a dosahu, jaké vyplývají z projevu jako celku, a též případné souvislosti projevu s předchozími projevy jiných řečníků.
Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Podněcování k násilné změně ústavy ve smyslu komunistického programu. Zákaz §u 15 čís. 3 zákona čelí již pouhému nebezpečí, hrozícímu právním statkům, k nimž toto ustanovení hledí, z toho, že se vyviňuje činnost, jež jest způsobilá a směřuje k tomu, by se v mysli jiných osob vytvořil duševní stav, náchylný k budoucímu poškozování oněch statků. Nebezpečí to je tu, třebas se účinek podněcování neprojevil ihned po podněcovací činností neklidem nebo výtržnostmi podněcovaných osob.
(Rozh. ze dne 21. října 1925, Zm II 173/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 12. února 1925, pokud jím byli obžalovaní sproštěni z obžaloby pro zločin podle §u 15 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., pokud se týče obžalovaného Kamila Z-a. Naproti tomu jí vyhověl, pokud napadala výrok nalézacího soudu, jímž byli obžalovaní Pavel K. a Adolf R. sproštěni z obžaloby pro zločin podle §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek v těchto výrocích jako zmatečný, a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl. Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek prvé stolice z důvodů čís. 5, 7, 9 písm. a) §u 281 tr. ř., pokud jím byli sproštěni 1. obžalovaní Z., K. a Ř. z obžaloby pro zločin podle §u 15 čís. 3, 2. obžalovaný K. i z obžaloby pro přestupek §u 18 čís. 1 zákona na ochranu republiky. Ustanovení čís. 7 §u 281 tr. ř. dovolává se stížnost ohledně všech obžalovaných neprávem. Skutkovým základem obžaloby byly řeči obžalovaných dne 27. července 1924 na veřejném táboře v Κ., jejichž celky byla podle názoru obžalovacího spisu skutková podstata zločinu §u 15 čís. 3 zákona opodstatněna dvojím směrem, jednak podněcování k zločinu násilné změny ústavy republiky, jednak podněcování k vojenskému zločinu vzpoury. Jelikož jest předmětem obžaloby určitý skutek, nikoliv jeho právní kvalifikace, jest dvojí směr právní kvalifikace skutkového základu spisem obžalovacím beze všeho významu pro posuzování, co jest předmětem obžaloby, a obžaloba jest nalézacím soudem vyřízena, i když rozsudek uvažuje o skutkovém základě obžaloby jen s hlediska jednoho z několika zákonů, pod něž skutek podle názoru obžalobcova spadá. Pokud jde o zažalovaný skutek, není jeho totožnost zrušena tím, že ke skutkovému ději, uplatňovanému obžalobou, přistupují další složky, nebo že odpadají některé složky onoho skutkového děje, byť se tím po případě změnila právní kvalifikace. Proto nelze shledávati různé předměty obžaloby (předměty různých obžalob) v jednotlivých částech závadné řeči, leda že výjimečně jsou (čemuž v projednávané trestní věci tak není) jednotlivé části řeči uskutečňováním opětovných, samostatných, různých rozhodnutí vůle mluvčího. Jednotným předmětem obžaloby jest naopak závadná řeč jako celek více méně rozsáhlý a obsáhlý a obžaloba není ani překročena tím, že rozsudek přihlíží i k částem řeči, obžalobou výslovně neuplatňovaným, aniž zůstala obžaloba částečně nevyřízenou tím, že nalézací soud nepřihlíží v rozsudku k některé části řeči, ač obžaloba i tuto část řeči uvedla. Nalézací soud vyřídil tudíž obžalobu, učiniv skutkovým podkladem rozsudku zažalované řeči, třebaže ponechal mimo okruh svých úvah určitou část řeči Z-ovy, ač i k ní obžalovací spis poukazoval, a třebaže o řečích obžalovaných K-e a Ř-a uvažuje jedině s hlediska podněcování k násilné změně ústavy, ač obžaloba shledala v nich i podněcování k vojenskému zločinu vzpoury. Proto je stížnost na omylu, shledávajíc zmatek čís. 7 §u 281 tr. ř. v tom, že si nalézací soud vybral pouze část zažalovaného výroku Z-ova, nezmiňuje se o ostatní jeho části, a v tom, že se napadený rozsudek nezabývá otázkou, zda se obžalovaný K. a R. dopustili úmyslného podněcování k vojenskému zločinu vzpoury.
Než i jinak jest stížnost ohledně obžalovaného Z-a neodůvodněna. Napadený rozsudek uznává tohoto obžalovaného vinným zločinem podněcování k vojenskému zločinu vzpoury podle §u 15 čís. 3 zák. na ochranu republiky a sprošťuje ho současně z obžaloby pro podněcování k zločinu násilné změny ústavy republiky podle téhož ustanovení zákona. Stížnost domáhá se formálními výtkami, opřenými o čís. 5 §u 281 tr. ř. nepřímo a hmotněprávními výtkami, opřenými o č. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. přímo toho, by řeč obžalovaného, tedy předmět obžaloby, byl kvalifikován i jako zločin podněcování k násilné změně ústavy. Tím nedoličuje stížnost zmatku podle čís. 9 písm. a), neboť nepopírá správnost výroku, že skutek zakládá zločin podněcování k vojenské vzpouře, a nevytýká napadenému rozsudku právní omyl po rozumu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Dotčené vývody nepoukazují ani k zmatku čís. 10. Předpokládat’ ustanovení to, že skutek byl podřaděn pod zákon, který se k němu nevztahuje. Stížnost však vytýká nalézacímu soudu právní omyl opačného rázu, totiž omyl, pozůstávající naopak v tom, že skutek, v němž nalézací soud shledal správně trestný čin, k pravomoci soudů příslušející, nebyl současně podřaděn pod jiný zákon, který se rovněž к němu vztahuje, omyl, pozůstávající v tom, že nalézací soud nerozpoznal nebo nesprávně popřel ideální souběh trestných činů v témže skutku. Takový právní omyl není důvodem zmatečnosti. Dlužno předpokládati, že zákonodárce, učiniv důvodem zmatečnosti podřadění skutku pod zákon, který se k němu nevztahuje, uvědomil si též případ opačný, t. j., že rozsudek nepodřaďuje skutek pod každý z několika zákonů, které se k němu vztahují. Nevyslovil-li přes to (stanovením dalšího důvodu zmatečnosti), že rozsudek je zmatečným, když skutek nebyl — nesprávným výkladem zákona — podřaděn trestnímu zákonu, který se k němu vztahuje, nebude nesprávným názor, že tak opomenul úmyslně, by vyloučil možnost, že obžalobce uplatní s úspěchem ve zrušovacím řízení ideální souběh rozsudkem první stolice nerozpoznaný nebo nesprávně popřený. Z toho plyne: Může sice ve prospěch obžalovaného zmatkem čís. 10 §u 281 tr. ř. býti napadáno, že rozsudek podřaďuje skutek několika zákonům, z nichž se některý (některé) ke skutku nevztahuje (nevztahují). Nelze však v neprospěch obžalovaného napadati rozsudek z důvodu, že nepodřadil skutek všem zákonům, které se k němu vztahují, nýbrž jen jednomu nebo některým z nich. Jinými slovy, obžalobce jest dle vůle zákona uspokojen a musí se spokojiti s tím, že nalézací soud shledal ve skutku jeden z několika trestných činů, jichž skutkové podstaty jsou (následkem ideálního souběhu) skutkem naplněny, a nemůže zmateční stížností přivésti k platnosti ideální souběh první stolicí nerozpoznaný nebo nesprávně popřený. Toto omezení práva obzalobcova ke zmateční stížnosti však předpokládá, že podřadění skutku pod jeden ze souběžných zákonů bylo správným, t. j. se zřetelem na předpis §u 34 tr. zák., že skutek byl podřaděn pod onen z několika souběžných zákonů, který ukládá na skutek trest nejostřejší. Byl-li skutek podřaděn pod jiný, mírnější, z několika zákonů k němu se vztahujících, nebylo podřadění správným, spočívá na nesprávném výkladu zákona a obžalobce může uplatňováním zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř. domáhati se toho, by rozsudek byl zrušen a skutek podřaděn pod onen zákon, který je z několika zákonů, k němu se vztahujících, nejpřísnějším. Dle toho, co dosud uvedeno, nemůže obžalobce vzhledem na zákonný rozsah zrušovacího řízení dosíci toho, by zrušovací soud vyslovil, že skutek, v němž napadený rozsudek správně shledal jeden trestní čin, naplňuje i skutkovou podstatu jiného trestného činu. Je-li tomu tak, není obžalobci zákonem dovoleno ani, by svému požadavku podřadění skutku trestnímu zákonu beztak správně podřaděného pod další ustanovení trestního zákona, t. j. po uplatnění ideálního souběhu zjednal nepřímo průchod tím, že by uplatňováním formálních vad rozsudku nebo řízení prvé stolice vymohl na zrušovacím soudě nález, jímž se z důvodů formálních zmatků vrací věc nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí za tím účelem, by po případě skutek, který byl beztak v prvém rozsudku správně trestnímu zákonu podřaděn, podřadil pod další ustanovení trestního zákona, to jest, by učinil výrok, jaký zrušovací soud sám nemůže učiniti, ani kdyby tu nebylo vytýkaných formálních vad. Proto nelze shledati stížnost důvodnou ani, pokud oklikou zmatečního důvodu čís. 5 směřuje k tomu, by v řeči Z-ově bylo vedle podněcování k vojenskému zločinu vzpoury shledáno i podněcování k zločinu násilné změny ústavy. Stížnost jest tedy jak po stránce hmotněprávní, tak i po stránce formální ohledně výroku o vině obžalovaného Kamila Z-a bezdůvodnou a bylo ji proto v této části zavrhnouti.
Naproti tomu nelze stížnosti upříti oprávnění, pokud napadá výrok o vině obžalovaných K-e a Ř-a. Shora zmíněná, s hlediska dovolaného formálního důvodu čís. 7 ovšem pochybená výtka, že obžaloba nebyla ohledně těchto obžalovaných vyřízena, pokud je vinila z podněcování k vojenskému zločinu vzpoury, jest v pravdě námitkou, že nalézací soud neuvažoval o skutcích těchto obžalovaných s hlediska všech zákonných ustanovení, která se k nim vztahovali mohou, a poukazuje tím k hmotně- právnímu důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Námitka jest oprávněna. Rozhodovací důvody uvažují toliko o tom, zda lze ve výrocích těchto obžalovaných shledati podněcování k násilné změně ústavy, opomíjejí však — ačkoliv doslov těchto výroků, jak byl obžalobou uplatňován, v rozsudku však přesně zjištěn není, zejména ve spojení s předchozí řečí Z-ovou poukazoval i k tomuto směru výroků — další úvahy o tom, zda nebylo těmito výroky podněcováno k tomu, by vojáci použili zbraní proti jiným osobám, než proti nimž jích mají použíti podle rozkazu svých velitelů, to jest k zločinu vojenské vzpoury. Pro nedostatek těchto dalších úvah jest výrok, sprošťující obžalované K-a a Ř-a z obžaloby pro zločin §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, výsledkem neúplného a tím nesprávného použití zákona a stižen zmatkem čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Než i jinak spočívá tato část sprosťujícího výroku na nesprávném použití zákona. Zákonu vyhovuje jedině takové posuzování zažalovaného skutku, jímž docházejí právního hodnocení veškeré složky děje, tvořícího skutkový základ obžaloby a jež nepopírá případnou protiprávní povahu skutku pro okolnosti, jichž nezávadnost nevylučuje, že skutek měl protiprávní směr na poškozování neb ohrožování právních statků zákonem chráněných. Proto lze právní význam, to jest smysl, směr a dosah projevu správně zjišťovati jen tím způsobem, že se zjišťuje — pokud možno přesně — slovné jeho znění ve všech částech, a proto nemůže se protiprávní povaha projevu vyloučiti ani z důvodu, že k projevu došlo na táboru, svolaném z příčiny nezávadné — vždyť i takové příležitosti možno zneužíti k projevům protiprávním — ani z důvodu, že nenastaly v zápětí projevu účinky, jejichž vzejití není předpokládáno zákonem, podle něhož se o projevu uvažuje. Dále nelze jednání pachatelovo odděliti od ostatního zevního života. Skutkové okolnosti, za nichž se jedná, mohou jednání dáti směr na poškozování neb ohrožování právních statků, který jednání samo o sobě po případě nemá, takže dlužno při posuzování skutku přihlížeti ku všem okolnostem, skutek podmínivším a doprovázejícím. Proto sluší při zkoumání, jaký byl smysl, směr a dosah projevu, dbáti netoliko slovného znění, smyslu, směru a dosahu jednotlivých částí projevu, nýbrž i vnitřní souvislosti jejich a smyslu, směru a dosahu, jak vyplývají z projevu jako celku, a i případné souvislosti projevu s předchozími projevy třebas jiných řečníků. Neboť tímto vnitřním vztahem k jiným projevům téhož nebo jiných řečníků mohou složky projevu, samy o sobě po případě nezávadné, nabýti závadného směru k poškozování neb ohrožováni statků zákonem chráněných. Těmto požadavkům správného výkladu projevů obžalovaných, t. j. správného použití zákona na ně nalézací soud nedostál. Pokud možno seznati z poněkud nejasného obsahu posledních odstavců rozhodovacích důvodů, dospěl nalézací soud k závěru, že nelze shledati ve výrocích obžalovaných podněcování k násilné změně ústavy republiky, z těchto důvodů: 1. Bylo zjištěno, že obžalovaní neužili slov, že musí obrátiti zbraň proti nepřátelům vzadu, po případě, že svědci B., H-ová a T. souhlasně udali, že řečníci vyzývali účastníky schůze, by bojovali proti nepřátelům republiky; o nepřátelích vzadu nebylo vůbec řeči a nikdo z řečníků nemluvil proti státu a republice, 2. že tábor, na němž obžalovaní řečnili, byl bezpečnostními úřady povolen, 3. schůze byla klidná a její průběh nedal příčiny k jejímu rozpuštění, což by se bylo stalo, kdyby někdo z řečníků pronesl slova, následkem kterých by došlo k nějakým výtržnostem, 4. řečníkům šlo pouze o vyložení programu komunistické strany.
Z předpokladu čís. 1 je zřejmo, že nalézací soud prozkoumal řeči obžalovaných, pokud se týče výsledky hlavního přelíčení k nim poukazující, jen po té stránce, zda byly osoby, proti nimž má býti zbraní použito, výslovně označeny jako nepřátelé vzadu, aniž je prozkoumal i po té stránce, zda nedošel zamýšlený směr použití zbraní proti vlastním spoluobčanům třebas skrytějšího, avšak přes to posluchačům poznatelného výrazu souvislostí všech projevů toho kterého obžalovaného a spojitostí jeho projevů s předchozí řečí Z-ovou. Že si nalézací soud v důvodech sprošťující části rozsudku počínal tímto pochybeným způsobem, tomu nasvědčuje, že tento předpoklad týče se i obžalovaného Z-a, o jehož řeči důvody odsuzující části rozsudku předpokládají, že byla vyzváním k válce proti buržoasii а k občanské válce. Nezáleží na tom, že prý řečníci vyzývali k boji proti nepřátelům republiky; není vyloučeno, že řečníci mínili republikou republiku, jak si ji představuje a uskutečniti chce komunistická strana, a proto nepřáteli republiky příslušníky ostatních politických stran, zejména buržoasii, vrstvy kapitalistické. Nezáleží ani na tom, že prý nikdo z řečníků nemluvil proti státu a republice; právním statkem, chráněným v oné části §u 1 zákona na ochranu republiky, jíž vymezen zločin, k němuž obžalovaní podle obžaloby podněcovali, není stát (republika) sám o sobě, nýbrž ústava Československé republiky. Dle §u 6 zákona z 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák. jest na vrchnosti, by zakázala shromáždění, jejichž účel příčí se trestním zákonům. Zdali tomu tak bude čili nic, nelze před shromážděním posuzovati podle skutečných výsledků shromáždění, nýbrž jen s jiných hledisek. Že byl vrchnosti podle §u 3 téhož zákona oznámen neb jí jinak předpokládán nezávadný účel, nevylučuje, že nebylo případného vrchnostenského povolení shromáždění zneužito k jiným protiprávním účelům nebo že o předmětech, k nimž oznámený účel poukazoval, bylo rokováno způsobem, trestnímu zákonu se příčícím. Arciť má se shromáždění podle §§ů 11,13 cit. zákona při takových výstřelcích z rámce rokování, vrchností podle účelu shromáždění předpokládaného, to jest, když se neuposlechne poukazů, jimiž řiditele nebo pořadatelé shromáždění brání projevům nebo činům protizákonným, těmito osobami, a když se udají příběhy protizákonné, vyslancem vlády nebo vrchností rozpustili. Že se tak z té neb oné příčiny nestalo, není zárukou, že se nic protizákonného ve shromáždění nepřihodilo. Nezáleží ani na tom, že tábor měl klidný průběh a že nedošlo k výtržnostem. Zákaz §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky čelí již pouhému nebezpečí, jež hrozí právním statkům, k nimž toto ustanovení hledí, z toho, že se vyviňuje činnost, jež jest způsobilou a směřuje k tomu, by v myslích jiných osob vytvořil se duševní stav, náchylný k budoucímu poškozování oněch statků. Nebezpečí to je tu, třebaže se účinek podněcování myslí jiných osob ve směru zločinném neprojevil ihned po činnosti podněcovací neklidem nebo výtržnostmi podněcovaných osob. Zda byly řeči obžalovaných výkladem programu komunistické strany, jest pro posuzování, zda bylo jimi podněcováno к násilné změně ústavy, beze všeho významu, dokud není (což se v napadeném rozsudku nestalo) zjištěno, že program této strany к onomu protiprávnímu účinku nesměřuje. Jak dovoženo, popírají rozhodovací důvody prvé stolice protiprávní význam závadných řečí z důvodů dílem právně pochybených, dílem právně bezvýznamných. Sprošťujicí výrok spočívá na nesprávném použití zákona a jest proto zmatečným podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. řádu.

Citace:

č. 2154. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 610-615.