NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 7324.

Zdravotnictví: Okolnost, že porodní asistentka byla soudem odsouzena pro zločin podle § 144 trest. zák. podmínečně, nebrání správnímu úřadu, aby jí ve smyslu zdrav, normativu z r. 1770 odňal babický diplom.
(Nález ze dne 4. června 1928 č. 16.233).
Prejudikatura: Boh. A 4489/25.
Věc: Marie B. v N. proti ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy stran odnětí práva k provozování babické praxe. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, porodní asistentka v N., byla rozsudkem kraj. soudu v L. z 29. dubna 1921 uznána vinnou zločinem spoluviny dílem dokonaného, dílem nedokonaného vyhnání plodu dle §§ 5, 8, 144 tr. zák. a odsouzena dle § 145, II, k těžkému žaláři v trvání 4 měsíců, zostřenému a doplněnému 2 tvrdými lůžky. Zároveň bylo jí ve smyslu zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb. povoleno podmínečné odsouzení a zkušební doba určena lhůtou 3 roků.
Dne 26. září 1921 byla ve věci vyslechnuta u osp-é v R., při čemž skutkovou podstatu, onomu rozsudku za základ položenou, přiznala a uvedla, že od doby svého odsouzení se nedopustila žádného pokusu zavésti potrat. Osp poté výměrem z 6. října 1921, poukazujíc na uvedený trestní rozsudek, zakázala jmenované na základě § 7 IV. odd. (správně IV. instrukce) zdravotního normativu z 2. ledna 1770 další provozování praxe babické a vyzvala ji, aby úřadu zaslala svůj babický diplom.
Odvolání bylo zsp-ou v Praze a další odvolání nař. rozhodnutím zamítnuto. — — — — —
Stížnost v podstatě dovozuje nezákonnost nař. rozhodnutí takto: Rozhodnutí neuvádí nijakou právní normu, o niž odnětí oprávnění k výkonu babické praxe st-lce opírá, ale ze znění jeho vyplývá, že min. vidělo jediný důvod opatření toho v trestním rozsudku, jímž st-lka byla odsouzena. Poněvadž však odsouzení bylo podmínečné, jest v odporu se zákonem ze 17. října 1919 č. 562 Sb., byl-li na základě tohoto podmíněného odsouzení st-lce výkon babické praxe zakázán.
Nss nemohl v tom stížnosti dáti za pravdu. Výměr prvé stolíce výslovně jako právní normu, na níž zákaz vydaný zakládá, uvádí ustanovení § 7 IV. odd. (správní IV. instrukce) zdravotního normativu z 2. ledna 1770 (Generalsanitätsnormativum, Sammlung aller k. k. Verordnungen u. Gesetze vom Jahre 1740—1780, 6. sv. č. 1152). Min. sice — právě tak, jako zsp — této normy výslovně necituje, v důvodech svého rozhodnutí však s důrazem vytýká, že zákaz výkonu babické praxe a odnětí diplomu jest »co do řízení i co do nálezu samostatným opatřením úřadů správních«. Právě z toho, že pro tuto kompetenci úřadů správních samo žádné normy se výslovně nedovolává, sluší usuzovati, že mělo na mysli tu normu, o kterou své rozhodnutí opřela stolice prvá.
Ono ustanovení zdrav. normálu z r. 1770 zakazuje porodním pomocnicím činnost směřující k vyhnání plodu »pod ztrátou jejich úřadu, cti a jinými těžkými, také podle shledané velikosti zločinu v právu trestním stanovenými tresty na těle nebo životě«. »Ztráta úřadu« jest tu zřejmě vyznačena jako opatření zvláštní vedle eventuálního potrestání podle zákonů trestních, tedy — podle nynějších názorů právních — jako opatření administrativní, na eventuálním soudním řízení a rozsudku trestním nezávislé.
Dosavadní platnost uvedeného ustanovení byla — jak býv. ss-em v nál. Budw. A 8459/1911 a 10813/1915 — uznána také nálezem Boh. A 4489/1925 a nss neshledal důvodu, aby se v tom směru od názoru v cit. nál. projeveného v daném případě uchyloval. Je-li však ve smyslu předpisu § 7 IV. instrukce zdrav, normálu z r. 1770 zákaz výkonu praxe porodním asistentkám, které jakýmkoli způsobem působily k vyhnání plodu, samostatným, do kompetence úřadů správních náležejícím opatřením adm., jež nikterak není podmíněno odsuzujícím výrokem soudu trestního, nelze již z tohoto důvodu přiznati nijakou váhu vývodům stížnosti, opírajícím se o výklad zák. č. 562/19 o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění.
Je-li pro adm. zákaz výkonu praxe dostatečným důvodem sama o sobě skutečnost, že porodní asistentka dopustila se naznačeného porušení povinností svého povolání, jest nerozhodno, byla-li pro tutéž skutečnost odsouzena také trestním soudem a dokonce, bylo-li odsouzení podmíněné či nepodmíněné.
Skutečnost, že provedla ve dvou případech zákroky za účelem vyhnání plodu — v jednom případě s kladným výsledkem —, st-lka doznala při svém výslechu u osp-é v R. dne 26. září 1921, a nepopírá skutečnost tu ani ve stížnosti. Měly tedy úřady ve výsledku adm. řízení samého dostatečný podklad pro vydání zákazu stížností v odpor braného, a jest již z toho důvodu bez podstaty námitka stížnosti, že úřady správní opíraly se jen o sdělení soudu o podmínečném odsouzení st-lky, jehož, jak stížnost za to má, dostalo se jim jen neprávem.

Citace:

č. 7324. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 763-765.