NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4085.

Pozemková reforma. — Administrativní řízení: I. * Závazek k náhradě výloh, jež vzešly státu konáním komise v záležitostech stran, nepostihuje strany jen v případech, kdy komise byla provedena podřízenými úřady uvedenými v § 1 min. nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z., nýbrž i tehdy, když předsevzata byla od úřadu ústředních. — II. * Není zákonným, vyzve-li úřad stranu, aby mu zaslala zá- lohu na výlohy komise, jež se má konati v její věci. — III. * Nárok státních úředníků na náhradu komisních výloh není omezen jen na úředníky ustanovené při úřadech a soudech uvedených v § 1 cit. min. nař., nýbrž přísluší úředníkům všech úřadů státních. — IV. * Komise, již předsevzal stpú k žádosti vlastníka zabraného majetku za ponechání půdy dle § 20 zák. příd., jest komisí konanou v záležitosti strany; vlastník zabraného majetku jest povinen nésti výlohy s komisí tou spojené.
(Nález ze dne 5. listopadu 1924 č. 16640).
Věc: Adolf D. v Ž. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o komisionelní výlohy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l požádal stpú, aby mu byl na základě § 20 příd. zák. propuštěn ze záboru zámek v Ž. spolu s přilehlým parkem a oborou, a aby k udržování těchto nemovitostí bylo mu ponecháno celé panství Ž.
Stpú ustanovil o této žádosti místní šetření a vyrozuměl o tom st-le výnosem z 19. ledna 1924 s tímto dodatkem:
»Dle § 24 min. nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z. jste povinen hraditi náklady spojené s uvedeným místním šetřením a vyzýváte se tudíž abyste do 3 dnů přiloženou složenkou poštovního úřadu šekového v Praze zálohou na tyto náklady zaslal 2000 Kč.«
St-l podal proti tomuto dodatku stížnost k nss-u, v níž dovozuje, že není povinen k placení komisionálních výloh v řízení souvisejícím s prováděním pozemkové reformy, poněvadž zákony o pozemkové reformě jsou zákony výjimečné a řízení jimi upravené výjimečným, pro než neplatí podpůrně min. nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z. Rozhodnutí jest prý také nezákonné proto, poněvadž jím úřad ukládá st-li placení zálohy na příští komisionální výlohy, k čemuž ani dle cit. min. nař. oprávněn není.
Nss uvážil při svém rozhodování toto: — —
Nař. rozhodnutí samo opírá povinnost st-lovu o min. nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z., kdežto stížnost právě z tohoto nařízení dovozuje, že povinnost, již nař. rozhodnutí st-li ukládá, neexistuje.
Stížnost dochází k závěru tomuto úvahou, že předpis § 13 cit. nař., jednající o povinnosti strany k náhradě výloh vzešlých odbýváním úřední komise ve věci této strany, jest předpisem pouze výjimečným, platným toliko pro komise prováděné úředníky politických úřadů a soudů s obmezeným oborem působnosti, nikoli však pro komise předsevzaté úředníky úřadů centrálních, zřízených pro celý stát nebo celou zemi, v kterémžto případě přichází dle náhledu stížnosti k platnosti pravidlo, že výlohy takové nese stát sám.
Nss nemohl uznati správnost těchto vývodů. Cit. min. nař. věnováno je otázce náhrady a odměny úředníků a zřízenců při úřadech krajských i župních, při sborových soudech první stolice a při úřadech okresních i stoličních vyjma přednostů sborových soudů a úřadů krajských (župních). Toto omezení věcné jeho působnosti mělo jen ten účinek, že přímo dle tohoto předpisu mohli své komisní náklady a odměny účto- vati úředníci při úřadech politických a soudních vyjmenovaných v § 1. (zmíněné již přednosty vyjímaje), nikterak však nelze z omezení tohoto a contrario dedukovati, že by úředníci jiných úřadů než zde vytčených, zejména přednostové zde vyloučení a úředníci úřadu centrálních, neměli provádějíce úřední komise, vůbec nároku na náhradu komisních výloh.
Náhrada ta cit. nařízením dojista úředníkům takovým odepřena býti nechtěla, jen výše těchto výloh, jež měla býti hrazena, měla pro úředníky úřadů podřízených s působností teritoriálně omeznou, jež právě tehdy byly zřizovány, zvláště býti upravena.
Stejně však jako z předpisu § 13 cit. nař. nelze a contrario usuzovati, že úředníkům jiným než v §u 1 uvedeným vůbec nepřísluší nárok na náhradu komisních výloh, tak nelze z něho také dovozovati, jak to činí stížnost, že povinnost strany k náhradě komisních výloh existuje jen při komisích úředníků podřízených úřadů shora vypočtených, a že bude jinde náklady takové nese stát sám, neboť zmíněné ustanovení není výjimkou, jak domnívá se stížnost, nýbrž jen projevem zásady všeobecné a všude platné, že strana sama povinna jest k náhradě výloh, jež vzešly komisí ve věci její konané, ať už tato komise vycházela od úřadu kteréhokoliv.
Zásada ta vyslovena jest zcela zřetelně již v dekretu dvorské komory z 21. května 1812 sb. z. pol. sv. 38 č. 71 vydaném jako sbírka předpisů o komisních výlohách stát. úředníků. Dekret ten činí rozdíl mezi úředními cestami ex officio konanými a cestami konanými v záležitostech stran (in Privat- oder Parteiangelegenheiten) a ukládá úřadu, aby náhradu komisních výloh vzešlých »v záležitostech stran« vymohl neprodleně od těch osob, jímž výlohy ty přísluší nésti (čl. IV a XXXVI cit. dekr.). Ustanovení toto, obsažené též v bodu 20. dekretu dvorské kanceláře z 18. ledna 1807 č. 7310 sb. Kropáček sv. 23 a republikované gub. nař. z 28. června 1842 č. 31678 (prov. sb. z. sv. 24 č. 187), má svůj obsah meritorní a znamená, že ve všech případech, kde jde o t. zv. »záležitost strany« má strana sama nahraditi úřadu vzešlé komisní výlohy, při čemž nečiní se žádného rozdílu v jednotlivých úřadech.
Poněvadž výlohy spojené s t. zv. komisemi oficiosními nesl stát a výlohy vzešlé v záležitosti strany povinna byla hraditi strana, bylo již před vydáním cit. nař. z r. 1854 přesně rozlišováno mezi komisemi obojího druhu (srov. na př. dv. dekret z 16. listopadu 1782 a 22. března 1782 sb. Kropáček V. sv. str. 116 a 117), dv. dekret z 18. listopadu 1784 (sb. Roth díl V. str. 291), dv. dekret ze 27. února 1766 (sb. Roth-Blaseck sv. VI str. 266), dv. dekret z 8. července 1796 (sb. Roth díl VI str. 131), gub. nař. z 21. října 1842 č. 54434 (prov. sb. z. č. 298/1 sv. 24 str. 628), dekret dv. kanc. ze 4. srpna 1837 č. 33389 (prov. sb. sv. 21 příl. k č. 42 — str. 369).
Není tedy ustanovení § 13 cit. min. nařízení výjimkou omezenou na úřady v nadpisu tohoto nařízení a v § 1 uvedené, nýbrž jest jen důsledným provedením zásady již dříve všeobecně platné a právním řádem vyslovené, že náklady komise, které státu jako orgánu rozvinujícímu svoji nařizovací nebo judikující moc způsobila strana soukromá, má hraditi tato strana sama. Netřeba se proto ani snad odvolávati na předpisy o. z. o., z nichž plyne pro stranu povinnost hraditi náklady v jejím zájmu vynaložené nebo jí zaviněné, a sluší jen poukázati na to, že zásada ona byla se vší určitostí vyslovena pro obor řízení soudního v §§ 10, 118, 280, 332/2, 268, 388 a j. c. ř. s., v §§ 366, 386, ex. ř. a §§ 388 a násl. řádu trestn. a že došla též výrazu v četných speciálních předpisech řízení správního (ku př. § 99, odst. 1. zák. vodního, § 234 zák. horního, § 3 živn. ř. a jinde).
Není proto možno pro úřadování cetrálních úřadů použíti nějaké maximy jiné a dospěti pak k závěru stížností zastávanému, že náklady všech komisí těmito úřady prováděných má v každém případě nésti stát sám bez ohledu na to, byly-li komise ty předsevzaty k žádosti nebo v zájmu stran, nebo byly-li chováním se strany zaviněny.
Stížnost ovšem namítá, že sporné útraty nelze zahrnouti ani pod hledisko svrchu vytčené, ježto prý komise, kterou náklady ony měly býti způsobeny, nebyla v zájmu strany resp. v její záležitosti odbývána, nýbrž byla konána v zájmu veřejném, proti stěžující si straně namířeném.
I tato dedukce jest nesprávná. Účelem komise, o niž jde, bylo zjištění, zda a které pozemky z úhrnného komplexu nexem záborovým dle § 2 zák. záb. stíženého mají dle § 20 zák. příd. býti ve prospěch strany ze záboru propuštěny a straně za podmínek určitých v tomto zákoně stanovených k disposici ponechány. Šlo tedy patrně o záležitost a zájem strany, k jejíž žádosti a v jejíž prospěch úřad svoji činnost zahajoval, a za tím účelem, aby o jejím nároku rozhodnouti mohl, i zmíněnou komisi ustanovoval. Nemůže proto st-l důvodně tvrditi, že by tato komise nebyla odbývána v jeho vlastní záležitosti a odpírati z toho důvodu náhradu komisionálních výloh.
Pokud stížnost brojí proti vyzvání st-le, aby zaslal úřadu zálohu na komisní výlohy, musil se soud zabývati nejprve námitkou odvodního spisu, že stížnost jest nepřípustná, ježto nejde o rozhodnutí právní moci schopné, nýbrž o pouhé vyzvání strany, jehož tato uposlechnouti mohla, ale nemusila.
Soud nemohl tento náhled sdíleti. Úřad konstatuje ve svém rozhodnutí, že st-l jest povinen k náhradě komisionálních výloh, a z této jeho povinnosti odvozuje i povinnost (arg. slova: »vyzýváte se tudíž«) k zaslání zálohy na budoucí komisionální výlohy. Uznání této povinnosti, třeba není výslovně vázáno na sankci, jest rozhodnutím právní moci schopným, a jest tedy stížnost proti němu podaná přípustná.
Stížnost jest však i v tomto bodě bezdůvodná. Má-li strana zákonnou povinost nésti náklady sporné komise, pak není ani nezákonné, žádal-li stpú od strany podle analogie § 332, odst. 1 a § 365, odst. 2 c. ř. s. zálohu na tyto náklady (srv. též min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z.).
Tomu nevadí předpis § 13 min nař. z r. 1854 č. 169 ř. z., jenž stanoví, že náhrady útrat komisních státem hrazených jest od stran vymoci nejdéle do 4 neděl po jejich adjustaci, neboť předpis tento neobsahuje zákaz, že strana nesmí býti přidržena k složení nutné zálohy před konečným vyměřením komisních útrat, nýbrž pečuje jen o to, aby úřad ve vydobývání nákladů státem již hrazených nebyl liknavým, a
Bohuslav, Nálezy správní VI. 127 proto stanoví jemu určitou nejzazší lhůtu, do které o vymožení těchto útrat má se postarati.
Poněvadž stížnost v žádném směru nebyla shledána důvodnou, bylo jí zamítnouti.

Citace:

č. 4085. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 738-742.