Č. 5940.

Pozemková reforma. — Administrativní řízení.
— Řízení před nss-em: I. Výrok stpú-u o tom, že nehodlá vyhověti
žádosti za náhradu učiněných investic, vznesené pachtýřem zabraných
nemovitostí vzhledem k výpovědi z hospodaření, nemá povahu rozhodnutí podle § 2 zák. o ss. — II. Ustanovení první části příd. zákona obsahují pouhou instrukci pro stpú o tom, jak má postupovati při přídělu
půdy, neposkytují však uchazečům o půdu právního nároku na příděl
vůbec, tím méně na příděl určitého zbytkového statku.
(Nález ze dne 9. října 1926 č. 11496.)
Věc: Arnošt Sch. v L. proti státnímu pozemkovému úřadu stran nároku na náhradu za přerušené hospodaření.
Výrok: Stížnost se odmítájako nepřípustná.
Důvody: — — — St-l domáhal se podáním z 12. prosince 1925 náhrady škody, jež prý mu vzešla tím, že výpovědí danou mu jako pachtýři žal. úřadem z hospodaření na zabraných nemovitostech, byl jeho pachtovní poměr předčasně rozvázán. Z toho, že žádal, aby mu jménem této náhrady buď byl dán zbytkový statek, aneb aby mu vyplacena byla peněžitá částka, stanovená prý již u příležitosti převzetí oné majetnosti, jest souditi, že st-l měl při tom na mysli zejména i ustanovení 2. odst. § 50 a) náhr. zák., jak tomu nasvědčuje i okolnost, že se ve stížnosti dovolává vlád. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb.
Žal. úřad domnělý st-lův nárok, pokud jde o investice de piano nezamítl, odkázav ho pouze po rozumu § 43 a) téhož zák. na řízení, jež svého času bude v tomto směru zavedeno, odmítl však vůbec st-lův požadavek, pokud jde o nárok na náhradu škody a ušlého zisku (§ 50 a, 1 odst.) z titulu, že pachtovní poměr byl výpovědí předčasně rozvázán.
Nss shledal stížnost, pokud proti těmto výrokům brojí, nepřípustnou, uváživ, že žal. úřad v řízení o určení a rozvrh náhrady za převzatý majetek nevystupuje jako judikující úřad správní, nýbrž toliko jménem státu jako strany, jíž náleží náhradu za převzatý majetek dle určitých pravidel vyšetřiti a vyplatiti, jakož i zlikvidovati postupem v zákoně předepsaným poměry, jež realisací záboru byly dotčeny. Mezi poměry tyto patří i poměr pachtýře na majetku zabraném a státem převzatém, z kteréhožto poměru bylo by odvozovati náhradní nárok za jeho předčasné zrušení. To plyne jak z ustanovení § 9, odst. 2. záb. zák., tak i z konstrukce zák. náhr. a jeho novely, jež nemění nic na karakteru poměrů a nároků mezi pachtýřem a vlastníkem jako nároků soukromoprávních, a naopak karakter ten jasně uznávají, podrobujíce vyřešení nároků pachtýře přezkoumání řádných soudů a ukládajíce určité úkony přímo soudu (§§ 43 a, 44, 46, 47 a násl.).
Učinil-li tedy žal. úřad prohlášení, že nehodlá vyhověti vznesenému nároku pachtýřovu, případně odkázal-li pachtýře stran náhradního nároku z titulu investic po rozumu § 43 a) na pozdější stadium řízení, neběží o jeho rozhodnutí jako judikujícího úřadu správního, a jest tudíž stížnost v tomto směru nepřípustná podle § 2. zák. o ss.
Pokud by šlo o nárok dovozovaný z 2. odst. cit. § 50 a) náhr. zák.. totiž na příděl zbytkového statku, nerozhodl o něm žal. úřad vůbec, tudíž ani ve směru záporném, jak tomu nasvědčuje, že citoval toliko 1. odst. téhož § a § 43 a), a jak tomu dále nasvědčuje zejména i doslov odv. spisu. Ale pak náleželo st-li, cítil-li se postupem tím zkrácen, aby nedostatek ten vytkl jako podstatnou vadu výroku v odpor vzatého, jejíhož odstranění by se stížností byl domáhal. V tomto směru není však stížnost provedena a nemohl tudíž nss po této procesní stránce nař. rozhodnutí přezkoumati (§ 18. zák. o ss), po stránce věcné pak je činnost jeho vyloučena již tím, že není právě žal. úřadem dosud vůbec rozhodnuto (§ 2 zák. o ss.). Kdyby však i, zejména hledíc k všeobecnému znění 1. odst. důvodů nař. rozhodnutí, bylo lze za to míti, že žal. úřad mínil také tento poža- davek st-lem uplatněný zamítnouti, byla by stížnost po názoru nss-u bezdůvodná, kdyžtě by nešlo o bezprávný zásah do subj. práv st-lových (cit. § 2 zák. o ss). Povinnost »bráti slušný zřetel k pachtýřům« tam uvedeným ukládá totiž zákon žal. úřadu — jak patrno i z vl. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb. — pouze pro případ, že bude přidělovati půdu dle předpisu §§ 1, 3, 15, 16 a 25 příd. zák. Citací těchto zákonných ustanovení určujících žal. úřadu směrnice při řízení přídělovém jak co do osob, z nichž má přídělce voliti, tak i co do právní formy přídělu, i co do umístění, kvality a kvantity přídělu, dal zákon zřejmě na jevo, že mezi osoby, jimž možno půdu zabranou přiděliti, čítati jest i pachtýře shora jmenované, a že jim jako uchazečům, jednotlivcům způsobilým vésti větší hospodářské podniky, mohou býti přiděleny i zbytkové statky v mezích § 25 příd. zák. Na právním stavu těchto pachtýřů jako uchazečů o půdu však zákon vůči žal. úřadu nic nezměnil.
Ustanovení I. části příd. zák., kam patří i cit. §§ 1, 3, 15, 16 a 25, jsou vnitřní instrukcionelní normou, ukládající žal. úřadu jako úřadu pověřenému provedením poz. reformy, šetření určitých směrnic a určitého postupu při přídělu půdy, nedávají však uchazeči o půdu subj. nároku na příděl vůbec, tím méně ovšem na příděl určité nemovitosti, o kterou se snad právě uchází. Nezakládá tedy ustanovení 2. odst. § 50 a) náhr. zák. nějaké povinnosti žal. úřadu, jíž by odpovídal nárok pachtýře na příděl zbytkového statku vůbec a tím méně na příděl určitého statku, jím snad zvoleného.
Není-li však takového nároku, nemohl býti st-l, i kdyby žal. úřad výrokem nyní naříkaným byl jeho požadavek skutečně zamítl, dotčen ve svém subj. právu, a bylo by zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5940. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 407-409.