Čís. 14827.


Kovář jest povinen upozorniti osoby, jež se zdržují v kovárně, na nebezpečí úrazu z odlétajících štěpinek železa při práci, třebas bezpečnostní předpisy živnostenského práva nemají o tom zvláštního ustanovení.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1935, Rv II 44/34.) Nezletilý žalobce byl poslán svým poručníkem do kovárny k žalovanému, by dal nabrousiti sekeru. Při broušení jejím odlétl od kovadliny úlomek kovu a poranil opodál stojícího žalobce tak, že přišel o oko. Prvý soud neuznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud třemi čtvrtinami.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ve sporu jde jen o otázku zavinění, tedy o právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Po této stránce může se jednati jen o opomenutí. Opomenutí jest bezprávným tehdy, je-li podle zákona povinnost k positivnímu jednání. Není však třeba, aby tuto povinnost ukládal zvláštní zákonný předpis nebo zvláštní nařízení úřadu v konkrétním případu, stačí, jest-li taková povinnost uložena zákonem všeobecným, vztahujícím se ke všem případům, na něž zákonodárce rozumně mohl pomýšleti. Takovou povinnost jest odvozovati ze všeobecného zákazu §§ 335, 431 tr. zák., totiž povinnost, aby se každý rozumný člověk zachoval tak, aby z jeho jednání nebo opomenutí nevzešlo předvídatelné nebezpečí. Zásada ta dochází výrazu v § 1297 obč. zák., zvýšená míra této povinnosti vyslovena pak jest v § 1299 obč. zák. Použije-li se této zásady v souzeném případě, nelze přiznati dovolání žádné strany oprávnění. Nelze uznati, že bezpečnostní předpisy živnostenského práva pamatují na každý případ potřebných ochranných opatření, což není vůbec možné. Avšak kovář musí počítati s tím, že při jeho práci odletují štěpinky, to není příhoda neočekávaná, nýbrž zjev zcela obvyklý, jak správně usuzuje odvolací soud. Jest proto povinností, aby upozornil osoby, které nepatříce k zaměstnaným, se zdržují v kovárně v takové blízkosti u něho, že štěpiny je mohou zasáhnouti a zraniti na nechráněném místě těla, na toto nebezpečí, které není nic zcela nepředvídaného. Neukládá tedy odvolací soud žalovanému povinnosti téměř nemožné, usuzuje-li, že žalovaný nezachoval potřebné opatrnosti, že docela dal žalobci pokyn, aby zůstal státi v kovárně. V tom je zavinění žalovaného, které ho zavazuje k náhradě škody vzniklé žalobci. Ale jest správný i úsudek odvolacího soudu, že si ani žalobce nepočínal rozumně, postaviv se tváří ke kovadlině v kovárně. To byla neopatrnost, kterou by nebylo možné omluviti u žalobce, i když by se nehledělo k tomu, že je vyučený zámečník, že tedy s nebezpečím při práci, o jakou šlo, počítati musil. Tu jest vedlejší, že neznal dobře úhel, ve kterém štěpinky u kováře při práci odletují. Měl se také sám chrániti proti možnosti, aby ho odletující štěpinka nezasáhla. Ostatně uvádí-li, že člověk zcela nezkušený by se byl snad obrátil zády ke kovadlině, doznává tím, že nezachoval ani nej menší míru opatrnosti v tomto případě. Proto ani zavinění žalovaného nemůže ho zcela zprostiti spoluviny na škodě jemu vzniklé.
Citace:
č. 14827. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 976-977.