Č. 2493.

Administrativní řízení: I. Jak intimace rozhodnutí úřadem jiným tak i doručení opisu rozhodnutí jest — předpokládaje úplnost a správnost intimátu resp. opisu — doručením řádným. — II. Rekurs podaný proti rozhodnutí, jež má platnost konečnou, nebrání tomu, aby rozhodnutí to vešlo v právní moc, ani neruší lhůtu ke stížnosti na nss. Vojenské věci: Převzetí rak.-uher. gážistů; věta jako Boh. 837 adm.
(Nález zo dne 14. června 1923 č. 20.236.)
Prejudikatura: Boh. 837 adm.
Věc: Antonín K. ve Štýrském Hradci (adv. Dr. Frt. Ulberth z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. jar. Handl) stran převzetí v hodnosti gážisty a přiznání zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 rozený v r. 1880 sloužil v rak.-uh. válečném námořnictvu od 31. července 1899 až do převratu aktivně, posléze jako námořní oficiál a žádal přihláškou z 16. března 1920 o přijetí do čsl. armády jako gážista ve výslužbě a žádostí z 1. srpna 1921 resp. ze 4. října 1921 o přiznání zaopatřovacích požitků.
Nař. rozhodnutím z 3. listopadu 1921 byla st-lova žádost v jeho záležitosti pensijní zamítnuta z důvodu, že st-1 nemá ani podle zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb. ani podle prováděcího nařízení k němu z 3. září 1920 č. 514 Sb. na zaopatřovací požitky žádného nároku.
Rozhodnutím ze dne 3. února 1922, stížností rovněž naříkaným, byla st-lova přihláška o přijetí do čsl. armády jako gážista z povolání zamítnuta podle § 1 cit. zákona a podle nařízení o přejímání vojenských gážistů, uveřejněného ve Věstníku část 20/200 z r. 1920 a st-1 zařazen podle § 2 bran. zák. jako prostý vojín v záloze k čs. pěšímu pluku č. 48.
O stížnosti do těchto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Bezpodstatnou jest námitka stížnosti, že obě naříkaná rozhodnutí nejsou právní moci schopna, poněvadž jednak nebyla st-li doručena řádně, nýbrž rozhodnutí prvé jen intimátem jiného úřadu a rozhodnutí druhé jen v opise a poněvadž rozhodnutí prvé bylo nad to st-lem vzato v odpor rekursem k žal. ministerstvu podaným a dosud nevyřízeným.
Přípisem čs. místokonsulátu ve Štýrském Hradci z 10. ledna 1921, doručeným st-li dle jeho tvrzení dne 13. ledna 1922 (dle potvrzenky ve správních spisech dne 11. ledna 1922), bylo mu intimováno nař. rozhodnutí z 3. listopadu 1921 v celém svém znění, jak jde z konceptu ve správních spisech se nalézajícího.
Nař. rozhodnutí z 3. února 1922 bylo st-li dle vlastního jeho tvrzení sděleno jednak dne 29. července 1922 ústně, jednak dne 1. září 1922 v opise ke stížnosti připojeném a rovněž s konceptem rozhodnutí toho plně souhlasícím.
Jak intimace rozhodnutí úřadem jiným, tak i doručení rozhodnutí v opise jest dle stálé praxe i judikatury doručením řádným, — úplnost a správnost intimátu resp. opisu předpokládaje, — neboť tento obojí způsob doručení nestěžuje st-li nijak hájení jeho práv ve věci samé, a to tím méně, když pro instanci vyšší resp. pro nss jest při rozhodování o stížnosti směrodatným právě jen to, co jako rozhodnutí bylo straně sděleno.
Obě nař. rozhodnutí mno jsou rozhodnutí konečná, nepodléhající více žádnému opravnému řízení instančnímu. Rekurs proti rozhodnutí takovému u téhož ministerstva podaný není řádným opravným prostředkem i nemůže zabrániti, aby rozhodnutí takové v moc práva vešlo ani nemůže přerušiti běh 60denní lhůty, jdoucí od doručení rozhodnutí takového dle § 14 zákona o ss k podání stížnosti na nss.
Z toho jde, že stížnost na nss podaná k poštovní dopravě dne 21. září 1922 jest, pokud směřuje proti rozhodnutí z 3. listopadu 1921, doručenému st-li dne 13. ledna 1922 recte 11. ledna 1922, opožděna, pročež bylo nutno ji jako nepřípustnou odmítnouti.
Stížnost brojí dáie proti rozhodnutí z 3. února 1922. V mínění, že se rozhodnutím tímto zamítá st-lova přihláška z důvodu jejího opožděného podání, namítá a vyvozuje stížnost, že přihláška st-lova byla podána v čas. V tomto směru míjí se stížnost s cílem, neboť toto rozhodnutí zamítá přihlášku st-lovu o převzatí v hodnosti gážisty do čs. armády nikoliv jako opožděnou, nýbrž bez udání důvodů.
K tomu jest mno oprávněno. O převzetí gážistů bývalé rak.-uh., rak. neb uher. armády do čs. vojenských služeb rozhoduje mno ve smyslu § 1 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. podle vlastního uvážení, které, jak nss již opětně, zvláště pak nálezem Boh. 837 adm. vyslovil, není ničím obmezeno.
Proto nemá strana právního nároku ani na sdělení důvodů, které byly pro zamítnutí přihlášky směrodatny.
Zákon nepředpisuje také žádného určitého řízení, které by rozhodnutí to mělo snad předcházeti a zejména nenařizuje pro ten případ, že by žadatel měl býti v řízení správním slyšen. Ani prováděcí nařízení z 3. září 1920 č. 514 Sb. nepředpisuje žádného řízení za účasti strany, obsahujíc toliko předpisy povahy instrukcionelní, které na zevní poměr vůči žadateli se nevztahují. Proto není, jak stížnost míní, vadou řízení, nebyl-li st-1 v řízení slyšen.
Z těchto důvodů bylo stížnost, pokud směřuje proti výroku o převzetí st-le v hodnosti gážisty, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2493. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 282-284.