Č. 4822.

Administrativní řízení (Slovensko): I. K výkladu § 2 zák. čl. 20 : 1901 o omezení instančního postupu. — II Který úřad a na základě kterého předpisu jest oprávněn naříditi zabezpečovací opatření v příčině skály hrozící sesutím?
(Nález ze dne 24. června 1925 č. 10 196).
Věc: Město Trenčín proti župnímu úřadu v Turč. Sv. Martině o bezpečnostní opatření stran trenčianské skály,
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Přípisem ze 6. srpna 1923 oznámila správa hotelu Tatra v T. městské radě tamtéž, že jedna skála u hotelu ohrožuje jeho bezpečnost a že žádají tudíž o její odstranění. Přípisem z 3. listopadu 1923 sdělila táž správa obec. představenstvu, že se nepovažuje za povinnou starati se o udržování a bezpečnost zámecké skály a že jedině městské představenstvo má o udržování to pečovati a nese zodpovědnost za možné následky. Zprávou z 22. listopadu 1923 předložil městský notářský úřad spisy okr. úřadu v Trenčíně s tím, že město se již při jednání stran stavebního povolení postavilo proti stavbě onoho hotelu na tak nebezpečném místě pod skálou. Při onom stavebním jednání byl prý stavebník zavázán udržovati onu skálu a nenabylo stav. povolení vůbec právní moci. Není prý důvodu, aby udržování skály bylo uvaleno na obec. Všechny potřebné opravy skály obstarával dosud vždy majitel hotelu, ač to časem vyžadovalo značných hmotných obětí. Navrhuje tudíž notářský úřad,, aby v zájmu veřejné bezpečnosti bylo co nejrychleji zakročeno proti majiteli hotelu.
Rozhodnutím z 19. dubna 1924 vyslovil okr. úřad v Trenčíně, že nařizuje, ježto skalní stěna hradního komplexu vlivem povětrnosti ohrožuje vážnými trhlinami bezpečnost hotelu Tatra, případně i lidské životy, podle § 117 odst. 2. zák. čl. 40 z r. 1879, aby ony trhliny byly, jakmile počasí to dovolí, bezodkladně odstraněny a matiční skála po předběžném očištění trhlin a úplazů od vegetace a hlíny cementovou maltou zalita. Práci tu má provésti město Trenčín jako majitel hradu Trenčína, jakmile to počasí dovolí (po zimních mrazech) bezodkladně na vlastní útraty.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání města Trenčína z důvodů první instance, připojiv poučení, že další odvolání nemá podle § 2. zák. čl. 20 z 1901 místa.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Pokud jde o skutkový základ sporu, vycházel úřad z předpokladů spisům odpovídajících, že nad hotelem Tatra, ve kterém se nachází velká dvorana (pro divadelní a taneční večírky) ve výšce horních oken a asi v polovici střechy vypíná se část skály, která vlivem povětrnosti jeví značné trhliny, jež opravňují domněnku, že tato část skály na jaře vlivem vody, tání a mrazů, slovem vlivem měnící se povětrnosti může se dostati do pohybu, čímž by se ohrozila celá budova hotelu Tatra, a životy lidí tam ve dne v noci jsoucích. Cílem, k němuž úřad svým rozhodnutím směřoval, bylo, aby odstraněny byly tyto závady a odvráceno tak nebezpečí, jež z onoho stavu hradní skály trenčanské hrozilo hotelu Tatra a lidem tam se zdržujícím, šlo tudíž o opatření policejní povahy v zájmu veřejné bezpečnosti. Pokud jde o technickou stránku příkazu, jejž úřad za tím účelem vydal, nemá stížnost námitek, brojíc proti nař. rozhodnutí pouze s jednoho hlediska, zda totiž právě stěžující si město je subjektem, jemuž výkon onoho bezpečnostního opatření lze právem uložiti čili nic, a je tedy na sporu toliko tato jediná otázka.
Nss nedospěl však k úvahám, zda žal. úřad v souhlasu s výrokem první instance zaujal k otázce po této stránce meritorní stanovisko odpovídající zákonu shledav, že tento produkt kogniční činnosti správních úřadů vykazuje již po stránce procesní tolik a tak vážných nedostatků, že nemůže vůbec sloužiti za předmět judikující činnosti tohoto soudu s hlediska meritorního.
Jak z výroku 1. instance patrno, dospěl úřad ten k závěru, že sedes materiae daného sporu leží po stránce právní v předpisu 2. odst. § 117 zák. čl. 40 z 1879, jehož se též k ospravedlnění svého výroku výslovně dovolal. Zřejmě neprávem, když obsahem předpisu toho — normy hmotného práva trestního — jest ohrožení trestem toho, kdo zchátralé budovy přes úřední rozkaz a ve lhůtě úřadem k tomu cíli dané nesboří, nebo podle úředního rozkazu neopraví a neprovede do té doby opatření nutných s hlediska bezpečnosti života, kdežto v daném sporu, jak svrchu uvedeno, nejde vůbec o záležitost tohoto druhu, nýbrž o odstranění závad spočívajících v tom, že jiný objekt a to nikoli budova, nýbrž trenčanská hradní skála, svým zchátralým stavem ohrožuje budovu nedostatků těch nevykazující, o jejíž zboření nebo opravu vůbec neběží.
Avšak i kdyby skutečně šlo o případ, jejž bylo by zařaditi pod cit. 2. odst. § 117. zák. čl. 40 z 1879, jednalo by se o záležitost trestně policejního soudnictví (§ 19 zák. čl. 34 z 1897), již bylo by procesně vyřešiti podle pravidel trestněpolicejního řádu (nař. býv. uh. min. vnitra a sprav. č. 65 000 z 1909) pravidelným postupem třemi instancemi (§§ 1. a 178. cit. min. nař.), nikoli však cestou pouhého »konečného uzavretie« na základě obyčejného správního řízení.
Schválil-li žal. úřad tento výrok úřadu 1. instance, uznávaje zejména i správnost právního názoru, z něhož úřad ten, jak uvedeno naprosto neprávem, vycházel, spočívá i jeho výrok na nesprávném právním názoru, pročež bylo zrušiti jej podle § 7. zák. o ss.
Poněvadž však rozhodnutími správních úřadů uloženo bylo ono bezpečnostní opatření stěžujícímu si městu jako majiteli trenčanského hradu v základě darovací listiny, jíž nabyl ho od dřívější majitelky — —, připouštěl by doslov výroků těch též výklad, že šlo právě jen o policejní opatření z důvodů veř. bezpečnosti proti majiteli závadného objektu, a že při dovolání se na zák. čl. 40 z 1879 běží toliko o nesprávnou citaci právní normy; bylo tudíž nss-u posouditi spor i s tohoto hlediska.
Žal. úřad označil své rozhodnutí jako konečné, proti němuž není již dalšího odvolání, poukazuje k předpisu § 2. zák. čl. 20 z 1901. Při tom přehlédl však patrně ustanovení § 12. téhož zák. článku, jímž účinnost předpisu toho vyloučena byla v záležitostech patřících v obor příslušnosti nss-u.
Poněvadž v daném sporu tvrdí stěžující si město, že nař. rozhodnutím správního úřadu bylo vsazeno v jeho subjektivní právo, ježto byla mu uložena povinnost po zákonu mu nenáležející, a ježto není předpisu, jenž by věci téže povahy, o jakou v daném případě jde, z kompetence nss-u vylučoval, jsou dány podmínky předpokládané §em 2. zák. o ss pro příslušnost soudu toho a nemá tedy ustanovení úřadem dovolaného § 2. zák. čl. 20 z 1901 stran omezení instančního pořadí místa. Poněvadž pak není normy, jež by instanční pořad ve správních záležitostech tohoto druhu omezovala toliko na dvě stolice, platí všeobecný pořad instanční, končící teprve instancí třetí. Z toho se podává, že nař. rozhodnutím není vyčerpán přípustný pořad, a bylo by tedy odmítnouti stížnost jako nepřípustnou podle § 5. zák. o ss. Ježto však příčina, že stěžující si město nezachovalo předepsaného pořadu instančního a nastoupilo proti nař. rozhodnutí cestu mimořádného prostředku stížností k nss-u, kotví v nesprávném právním poučení daném mu žal. úřadem, spatřovati jest v poučení tom podstatnou vadu řízení, a bylo by tedy zrušiti nař. rozhodnutí — v případě, že bylo by je posouditi s tohoto hlediska — podle § 6. zák. o ss.
Bylo tudíž vysloviti, jak svrchu uvedeno a ponechati žal. úřadu, aby, hledě k pravé povaze věci, o niž jde, posoudil znovu daný spor po stránse správní doplně případně řízení, pokud toho vzhledem k obsahu odvolání a právnímu stanovisku, jež úřad nyní zaujme, bude třeba, a zejména též aby vyřešil otázku dalšího postupu instančního podle vyložených právě zásad.

Citace:

č. 4822. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1200-1202.