Č. 5943.Váleční poškozenci: * Události zakládající nárok na požitky válečných poškozenců dle zák. z 25. února 1920 č. 142 Sb. jest již skutečnost, že osoba od níž nárok jest odvozován, stala se nezvěstnou, nikoli teprve prohlášení osoby té za mrtvou (§ 28, odst. 2. cit. zák.).(Nález ze dne 11. října 1926 č. 5898.)Věc: Jan a Barbora S. v Praze proti ministerstvu sociální péče stran důchodu předků.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Rozhodnutím ze 7. března 1921 odmítl zemský úřad pro péči o vál. poškozence v Praze přihlášku st-lů o důchod dle zák. č. 142/ 1920 a novely č. 39/1922 z těchto důvodů: Dle výše uvedených zákonů a zákona č. 146/1923 měli se st-lé přihlásiti nejpozději do 31. prosince 1923. Hlásili se však dne 20. listopadu 1924, takže zmeškali lhůtu zákonem stanovenou a bylo tudíž přihlášku jako opožděnou odmítnouti. Nař. rozhodnutím neshledalo min. soc. péče důvodu, aby na zmíněném rozhodnutí zem. úřadu, na jehož odůvodnění se poukazuje, k podané stížnosti něčeho měnilo.O stížnosti uvážil nss: — — —Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí spočívá na mylném posouzení, kdy nastala událost zakládající nárok st-lů na důchod předků po nezvěstném synovi a hájí názor, že událost ta nastala teprve, když bylo prohlášení syna st-lů za mrtvého pravoplatně vysloveno, to že se stalo teprve na podzim r. 1924 a že proto přihlášku st-lů jest pokládati za včas podanou.Názor stížnosti nelze uznati správným. Zákon o požitcích vál. poškozenců č. 142 ex 1920 stanoví v odst. 1 § 28, že nárok, jenž je dán již v době vyhlášení zákona, jest přihlásiti do jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona, a v odst. 2, že, vznikla-li událost nárok zakládající, po vyhlášení zákona, jest nárok přihlásiti do jednoho roku od vzniku události, v odst. 3 pak, že nárok zaniká, nebyl-li v těchto lhůtách přihlášen.Dle § 1 téhož zák. mají nárok na požitky vál. poškozenci světové války. Zákon cituje tu § 1 zák. z 8. dubna 1919 č. 199 Sb., dle něhož jsou válečnými poškozenci mimo jiné i pozůstalí po zemřelých nebo nezvěstných osobách uvedených v § 1 lit. a). Zákon č. 199 ex 1919 nevyhledává dle toho k pojmu vál. poškozence, aby osoba, od níž jest nárok odvozován, byla prohlášena za mrtvou, nýbrž jen, aby buď zemřela nebo byla nezvěstná; zákon č. 142/20 tudíž v § 1 přiznává nárok na požitky pozůstalým, když osoba, od níž nárok odvozují, spadá pod pojem osob uvedených pod lit. a) § 1 zák. č. 199/19 a jest skutečně nezvěstná, třebas nebyla ještě soudem prohlášena za mrtvou.Z toho pak plyne, že za událost nárok zakládající jest pokládati již faktickou nezvěstnost osoby, od níž jest nárok na požitky odvozován, jakmile nezvěstnost tomu, kdož nárok svůj na ní zakládá, stala se známou, a že od tohoto okamžiku jest čítati lhůtu k přihlášení nároku v § 28 odst. 1 a 2 zák. č. 142 ex 1920 stanovenou. Výkladu tomu svědčí i článek III. zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb., který ukládá vál. poškozencům, jimž byl přiznán důchod z důvodu, že osoba, od které odvozují svůj nárok, je nezvěstnou, povinnost, aby do určité doby prokázali, že učinili návrh na zahájení řízení o prohlášení oné osoby za mrtvou. Z ustanovení toho je patrno, že zákonodárce nechtěl učiniti přiznání důchodu závislým ani na tom, aby dříve zahájeno bylo řízení k cíli prohlášení nezvěstné osoby za mrtvou a že uznává fakt nezvěstnosti uchazeči o důchod známé za událost nárok zakládající.Syn st-lův Jan stal se dle přihlášky o důchod nezvěstným v červnu r. 1919, st-lé pak netvrdili v řízení správním, že ode dne, kdy o nezvěstnosti synově zvěděli, do dne podání přihlášky neuplynula ještě lhůta 1 roku v § 28 odst. 2 cit. zák. stanovená, bylo tudíž posuzovati včasnost jejich přihlášky podle § 1 zák. ze 4. července 1923 č. 146 Sb., kterým byla stanovena nová lhůta pro přihlášky o důchod vdovský, sirotčí a předků do 31. prosince 1923. Neodporuje tudíž zákonu nař. výrok, odmítající přihlášku st-li teprve dne 20. listopadu 1924 podanou pro opoždění.