Č. 992.

Okresní silnice (Morava): I. Podstata nároku na náhradu škody, která vznikla majiteli domu z toho, že zvýšením nivelety okr. silnice sváděné vody dešťové podmáčejí spodní zdivo domu. — II. Řešení prejudicielní otázky práva soukromého úřadem správním je pouhou součástí skutkové podstaty naříkaného rozhodnutí po rozumu § 6 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 26. října 1921 č. 58.)
Prejudikatura: nál. č. 108, 259, 305.
Věc: Marie D. v H. proti zemskému výboru moravskému v Brně o náhradu za škody, nastalé zvýšením, niveau silnice.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelka Marie D. jest vlastnicí domu čp. — v H., stojícího na okresní silnici I. třídy vedoucí z H. do V. M. Stavba silnice té provedena byla v letech 1912/13 a byla dne 19. června 1914 bez námitek interesentů kolaudována.
V r. 1919 stěžovala si Marie D. u silničního výboru okresu H. na to, že nedostatečný odpad vody při silnici té škodí jejímu domu a byla stížnost její dne 2. října 1919 zamítnuta. Na to si jmenovaná bezprostředním podáním na zemský silniční výbor v Brně sub praes. 3. prosince 1919 stěžovala na to, že provedením silnice resp. zvýšením nivelety její dům v přízemí jest zaplavován, čímž celé zdivo poškozeno tak, že se nájemci vystěhovali a byty byly lékařem, uznány za neobytné a žádala za komisionelní ohledání domu s přibráním stavebních znalců, jakož i za náhradu ze silničního fondu toho nákladu, kterého vyžadovati bude nutné zvýšení soklového zdiva a násypu, vyhrazujíc si při komisi uvésti o tvrzeních svých potřebné svědky. Moravský zemský výbor konal o žádosti té řízení v tom směru, že věc dal vyšetřiti silničnímu výboru v H., kterýž konal šetření na místě samém a sice znaleckým ohledáním provedeným městským inženýrem obce H., a rozhodnutím ze — sdělil zemskému výboru, že trvá na svém rozhodnutí ze dne 2. října 1919, připojiv písemnou zprávu uvedeného znalce ze dne 9. února 1920.
Zemský výbor moravský s vyřízením tímto se nespokojil, uváděje, že znalecký posudek podával orgán městského stavebního úřadu města H. a že toto dobrozdání nelze považovati za nestranné, jelikož městská obec H. má přímý zájem na výsledku této sporné věci, zejména pokud se týče kanalisace provedené v T. třídě (v ní stojí dům stěžovatelčin) a že dále dobrozdání podáno bylo bez komisionelního jednání, jehož si stěžovatelka výslovně žádala za přibrání znalců a svědků a uložil provedení tohoto jednání zemskému stavebnímu úřadu v N. J.
Jednání to prováděno bylo dne 29. května 1920 u přítomnosti zástupců stěžovatelky, okresního silničního výboru a města H. Dle protokolu o tomto jednání ze dne 29. května 1920 uvedli přítomní zástupcové stěžovatelky, že »po čas provádění dlažby a úpravy chodníku (při silnici) nebyly se strany její podány námitky proti úpravě, ježto nebylo známo, jakým způsobem by mohla úprava prováděná domu tomu poškození způsobovati« a poznamenali, »že upravením silnice a kanalisací stává se při dešťových srážkách a těmito způsobenou záplavou stavení k obývání neschopné, žádajíce, aby nějakým způsobem bylo narovnání způsobeno, jelikož s dnešními zástupci nebylo možno se dohodnouti« a trvali na požadavku, »aby při novostavbě (patrně ohroženého domu čp. —) byly jim vystaveny základy až po úroveň silnice«.
Jednání samo po stránce znalecké vedeno bylo zemským stavebním radou. Nějakých jiných návrhů, zejména na slyšení jiných znalců nebo na zjištění stavu a škody svědky, nebylo učiněno.
Důsledkem tohoto stavu a šetření zamítl moravský zemský výbor naříkaným rozhodnutím žádost Marie D., opíraje se o posudek svého stavebního úřadu, dle něhož hlavní příčina vlhkosti domu stěžovatelčina spočívá v tom, že tento dům je na nejnižším místě, ježto jak vydláždění silnici; s obou stran, tak i terén za domem se strany dvorní vykazuje spád k domu. Nad to leží dům ten v inundačním území, takže bývá při vyšších stavech vody v Bečvě a potoku Lubině zaplavován zpáteční vodou. Za takových okolností jest jen pochopitelno, co stížnost tvrdí, že »při silném přívalu dešťovém se stává, že velký nával dešťových vod kanály pojmouti nemohou.«
Ze shora uvedených důvodů vysvítá však beze vší pochyby, že silniční výbor, proti němuž stížnost výhradně směřuje, nenese jakékoliv viny ani na odtokových poměrech a na kanalisaci u jmenovaného domu, ani na stavu vody a vystupující vlhkosti.
K tomuto zamítavému rozhodnutí dodal pak moravsky zemský výbor doslovně:
»Ostatně jest Váš domnělý nárok proti silničnímu výboru okresu h. na náhradu větších výloh, jež Vám při novostavbě domu dle Vašeho náhledu povstanou tím, že následkem zvýšené silniční nivelety jest třeba vyššího zděného podstavce i násypu, rázu soukromoprávního a přísluší tedy o tomto Vašem nároku rozhodovati řádnému soudci a nikoliv zemskému výboru.«
Stěžovatelka vytýká tomuto rozhodnutí vadnost řízení a kusost, a to v tom směru, že zemský správní výbor měl výslechem svědků zjistiti příčinu, proč dům stěžovatelčin v posledních letech trpí vlhkostí, a navrhuje, aby výměr ten byl zrušen pro neúplnost a vadnost řízení.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti této, jak následuje:
Východiskem sporu, jehož konečným vyřízením jest naříkané rozhodnutí, byla žádost stěžovatelčina, podaná k moravskému zemskému výboru, v níž se domáhala proti okresnímu silničnímu výboru v H. náhrady za škody za to, že zvýšením niveau silnice u jejího domu čp. — v H. nastalo svedení vod k tomuto jejímu majetku, vyvolávající podmáčení zdiva.
Obsahem svým žaloba tato jeví se žalobou pro nepřístojné immise, které dle tvrzení žalobkyně byly způsobeny okresním silničním výborem jako sousedem, a účel, ke kterému vznesený nárok čelil, byl, aby obdržela za toto domnělé obmezení práva vlastnického přiměřené odškodnění, které mělo záležeti v náhradě za vyšší náklad vzešlý z nutnosti zvýšiti při novostavbě spodní zdivo domu.
Zřídlo tohoto nároku hledati lze tedy jen v předpisu § 11 třetí novely k o. z. o., který dává vlastníku pozemku právo, zakázati sousedu každý zásah v jeho vlastnictví, jenž vychází z pozemku tohoto souseda, tedy v soukromoprávní normě.
Stěžovatelka arciť nevykonávala přímo právo zákazu, o kterém jedině mluví cit. § 11, nýbrž, spokojujíc se se stavem již způsobeným a projevujíc tím ochotu stav tento trpěti, žádala za přiměřené »odškodnění«.
Tím stěžovatelka dodatečně prohlásila, že nečiní námitek proti tomu, aby jí jako majitelce domu čp. — bylo z důvodu stavby silnice uloženo trvale břemeno, snášeti nepřístojný zásah v toto její právo, vlastnické, kteréžto břemeno jinak proti její vůli jen cestou expropriace by bylo mohlo býti uloženo, že však žádá, aby, je-li tu již tato expropriace fakticky provedena, byla také i náhrada za to stanovena.
S tohoto hlediska pozorována a pojímána jeví se žádost stěžovatelky na zemský výbor jako na úřad silniční vznesená ve své podstatě žádostí, aby tento úřad uznal, že stavbou této silnice její vlastnictví bylo z části vyvlastněno, což se mohlo a může státi jen za přiměřenou náhradu.
Zemský výbor patrně pojal žádost tuto také s tohoto hlediska, ježto ji meritorně zkoumal, což by byl učiniti nemohl, kdyby ji byl pokládal jen za uplatnění soukromoprávního nároku založeného na titulu § 11 novely.
Ve věci samé dospěl arciť k náhledu, že nebylo třeba při sporné opravě silnice postupovati dle předpisů pro vyvlastnění daných a že tedy není také třeba ani dodatečně vysloviti, že tu nastalo nějaké vyvlastnění, které s sebou přivádí náhradní povinnost.
Aby výrok tento mohl učiniti, musil si zemský výbor odpověděti na prejudicielní otázku, zda zásah stěžovatelkou tvrzený do jejího vlastnictví se opravdu změnou silnice stal. Otázku tuto, která jest — jak již vzpomenuto — otázkou práva soukromého, nemohl však zemský správní výbor rozhodovati definitivně, nýbrž mohl si ji zodpovídati jen pro svoji potřebu, aniž tím jakkoli předbíhal rozhodnutí soudu, k jejímu řešení výlučně příslušnému.
Stanovisku tomu hoví plně naříkané rozhodnutí, když v konečné své větě, zdůrazňujíc soukromoprávní povahu vznesené námitky stěžovatelky, vyhrazuje jí pořad právní.
Stěžovatelka není však spokojena právě s onou odpovědí, kterou si správní úřad na zmíněnou prejudicielní otázku soukromoprávní dal, a znovu dokazuje, že nastalo obmezení jejího vlastnictví, které prý tu neprávem zemský výbor neshledal.
Ježto zodpovídání všech prejudicielních otázek, které se vymykají z kompetence správního úřadu, jenž na ně odpověď pro svoji potřebu dává, není právní moci schopným rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě, nýbrž může býti pojímáno jen jako premisa patřící ke skutkovému zjištění ve smyslu § 6 téhož zákona, nemůže nejvyšší správní soud odpověď onu přezkoumávati ve věci samé, nýbrž jen s hlediska druhého odstavce právě citovaného § 6. Může tedy toliko uvažovati, zda řízení sloužící k zjištění tohoto kusu sporného materiálu netrpí nějakou podstatnou vadou, která by spadala pod předpis posléz uvedený.
Stížnost sama v tom směru pouze tvrdí, že takové vady tu jsou, ježto prý řízení sloužící k vyšetření příčin stávajícího podmáčení domu čp. — v H. bylo provedeno nedokonale, zejména že nebyla výslechem svědků zjištěna příčina, proč dům tento teprve v posledních letech trpí vlhkostí.
Nejvyšší správní soud nemohl shledati, že by tu byla vada tvrzená. Žalovaný úřad provedl ve věci dne 29. května 1920 šetření na místě samém za přítomnosti stran a přibrav nestranného znalce. Stěžovatelka při šetření tomto proti výrokům znalce, který neshledal příčinné souvislosti mezi vlhkostí domu a zvýšením silnice, nižádných návrhů na doplnění řízení nevznesla, obzvláště nežádala slyšení svědků.
Shledal-li úřad, vykonávaje své právo oceniti provedené důkazy, že dobré zdání znalce stačí k zodpovědění oné skutkové otázky, nelze v tom spatřovati dojista nižádnou podstatnou vadu, zejména když straně výhradou pořadu právního bylo ukázáno na možnost domáhati se cestou práva soukromého uznání tvrzeného porušení vlastnictví.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 992. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 869-872.