NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8422 —
Č. 8422.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní. — Zdravotnictví (Slovensko): * Ustanovení 68 odst. 2 pensijního statutu města Popradu č. 7146/322/1914, podle něhož úředníci, kteří v době, kdy statut ten vešel v život, překročili již 60 let věku svého, nemohou býti přijati do pensijního ústavu a nemají nároku na zaopatření z tohoto důvodu, odporuje zák. čl. LXV:1912 a LVIII:1912 a je proto neplatné.
(Nález ze dne 8. února 1930 č. 22566/29.)
Věc: Gizela H. v Košicích (adv. Dr. Jan Ferdinandy z Košic) proti župnímu úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši stran pense.
Výrok: Stížnost, pokud je řízena proti oné části nař. rozhodnutí, v níž byla odkázána st-lčina žádost za úpravu jejích vdovských zaopatřovacích požitků na obecní zastupitelstvo města P. jako na úřad kompetentní k rozhodování o žádosti té v prvé stolici, odmítá se jako nepřípustná. Pokud nař. rozhodnutí zamítlo st-lčino odvolání o poukázání pense Dra Artura H., zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Napadené rozhodnutí žal. úřadu obsahuje dva výroky: 1. jednak zamítá st-lčino odvolání proti rozhodnutí obecního zastupitelského sboru města P. z 11. dubna 1924, jímž byla zamítnuta žádost býv. měst. hlav. lékaře Dra Artura H. za poukázání pense, 2. jednak odkazuje st-lčinu žádost, pojatou do odvolání, o ustálení jejího nároku na zaopatřovací vdovské požitky a poukázání požitků těch, na obecní zastupitelstvo města Popradu jako na úřad kompetentní k rozhodování o žádosti té v prvé stolici. — — — — — Č. 8422 —
Stížnost potírá napadené rozhodnutí v obou směrech. Než stížnost jest nepřípustná, pokud brojí proti bodu 2. napadeného rozhodnutí, ježto neobsahuje stižních bodů ve smyslu § 18 zák. o ss, totiž neobsahuje vývodů, proč žal. úřad nebyl oprávněn vdovinu žádost o zaopatřovací požitky odkázati k vyřízení na obecní zastupitelstvo města P. jako na úřad kompetentní k rozhodování v prvé stolici. — Bylo proto stížnost brojící proti druhému bodu rozhodnutí odmítnouti dle § 18 zák. o ss jako nepřípustnou.
Pokud stížnost jest řízena proti bodu 1. napadeného rozhodnutí, bylo uvésti:
Není sporné, že Dr. Artur H. narodil se dne 30. června 1849. že byl voleným měst. lékařem, posledně hlavním měst. lékařem města P., a to od 1. ledna 1875 do 31. prosince 1922. — Ze spisů správních není patrno, že by byl býval Dr. H. koncem roku 1922 přeložen do výslužby, že by byl býval ze služby města P. propuštěn, že by se byl svého služ. místa jako hlavní měst. lékař vzdal a že by takovéto vzdání se služby bylo jeho zaměstnankyní vzato na vědomí. Jen tolik lze ze spisů správních usouditi, že Dr. H. svoji činnou službu koncem roku 1922 po jednoroční dovolené s plnými požitky jako odbytné mlčky ukončil, aniž však jeho služ. poměr byl nějakým správním aktem rozvázán. — — —
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí porušuje v podstatě: 1. předpis § 19 zák. čl. LVIII:1912, 2. předpis § 2 pensijního statutu města P. z roku 1914>, 3. zásadu vyslovenou v §§ 31 a 35 zák. čl. LXV:1912, 4. zásadu naturálního práva, protiví se dobrým mravům a mezinárodnímu pravidlu. — Stížnosti bylo dáti za pravdu.
Podle § 19 zák. čl. LVIII:1912 byla města ze zřízeným magistrátem (k nimž patřilo i město P.) — pokud se tak již nestalo — povinna pro své správní zaměstnance až do 1. ledna 1914 zříditi pensijní ústav. O organisací pensijního ústavu, zřízení a správě pensijního fondu, jakož i o podmínkách pensijního zaopatření jest vzhledem na vzájemnost se státem, komitáty a měst. municipiemi a s ostatními městy se zřízeným magistrátem podle základních pravidel státního pensijního zákona zříditi statut.
Státní pensijní zákon, jenž v úvahu přichází, jest zák. čl. č. LXV:1912, kterýž v § 79 stanoví, že stran zaopatření úředníků státních, kteří podléhají ustanovením tohoto zák. článku a kteří byli služby zproštěni po dni účinnosti tohoto zák. článku, platí výlučně předpisy tohoto zák. článku. Pod ustanovení tohoto zák. článku patří podle § 1 lit. a) mimo jiné úředníci státní, ustanovení na systemisovaných místech s pevným ročním služným. Úředníkům takovým trvale ustanoveným přísluší podle § 31 cit. zák. čl. nárok na zaopatření, když vykazují nejméně 5 roků započítatelné služby a nárok na plné výslužné, vykazují-li nejméně 40 roků služ. doby (§ 37). Dobou započítatelnou jest pak dle §§ 9, 10 a násl. ona doba, kterou úředník u úřadů a na služ. místech v §§ 1, 2, 3 zák. čl. uvedených ode dne skutečného nástupu služby bez přerušení a bez přestávky v akt. službě ztrávil až do konce onoho měsíce, ve kterém byl zproštěn služby.
Z účinnosti zák. čl. LXV:1912 byli podle § 79 vyloučeni (s výjimkou uvedenou v §§ 80 a 81) jen úředníci, kteří přede dnem účinnosti — Č. 8422 —
zák. článku toho byli již pensionováni aneb obdrželi odbytné. Při tom
určuje § 83, že výhoda § 11 stran prospěšnějšího počítání služby
u úředníků s vysokoškolským vzděláním, dále v § 84 stran zápočtu naturálních příjmů do pense platí ustanovení tohoto zák. článku i na úředníky, kteří v den účinnosti tohoto zák. článku byli již ustanoveni trvale,
konečně v § 85, že úředníci státní v den účinnosti zák. článku již ustanovení jsou povinni platiti pens. příspěvek určený v § 30 ode dne účinnosti zákona.
Také min. nař. č. 147000/1913, statut o zaopatření obecních a obvodních lékařů, stanoví v § 104, že ze služ. doby obec. a obv. lékařů, kteří v době nabytí účinnosti statutu jsou zaměstnáni, ztrávené před 1. listopadem 1909 v jakosti řádného obec. neb obv. lékaře, má se po každých třech letech jeden rok připočísti ke služ. době dle §§ 18 a 103 započítatelné, aniž by byli proto povinni platiti pens. příspěvek.
Z těchto ustanovení plyne, že úředníkům státním, kteří v den účinnosti zák. čl. LXV:1912 byli již ustanoveni v činné službě, přísluší zásadně nárok na výslužné, vykazují-li započítatelnou službu tam uvedenou a že povinni jsou platiti pensijní příspěvek až ode dne účinnosti zákona.
Nějaké ustanovení, že by úředníci státní v tom případě, že by v době, kdy zák. článek LXV:1912 nabyl účinnosti, byli 60, 65 neb 70 roků staří, z tohoto důvodu pensijnímu zaopatření nepodléhali, zák. článek o zaopatření státních úředníků neobsahuje. Z toho však resultuje, že nemůže úředníku takovému býti odpírán nárok na zaopatření z důvodu, že v den účinnosti zákona byl již 60 roků stár.
Ale pak odporuje ustanovení § 68 odst. 2 pens. statutu města P. z roku 1914 zák. článku LXV:1912 a LVIII:1912, — normuje-li, že úředník, který v den účinnosti statutu již překročil 60tý rok věku, nemůže býti přijat do pensijního ústavu a že nemá nároku na pensijní zaopatření z tohoto důvodu. Podle § 27 zák. čl. XXII:1886 nesmí však statut obcí odporovati zákonům, platným nařízením vlády a municipálním statutům a může dle § 28 cit. zák. čl. býti zrušen kdykoliv a při jakékoliv příležitosti, třebas i po schválení jeho nadřízenými úřady.
Není sporno, že Dr. H. byl voleným měst. lékařem, posledně hlav. měst. lékařem města P., že sloužil nepřetržitě od 1. ledna 1875 až do 31. prosince 1922 skutečně, že nebyl až do své smrti dne 5. dubna 1925 ze služby městské jako lékař městský dekretálně propuštěn, do výslužby dán, neb jeho poměr služ. jinak dekretálně rozvázán. Když pensijní statut města P. vstoupil v život, byl sice Dr. H. přes 60 let stár, ale podle toho, co bylo shora řečeno, nemohl proto býti vyloučen z nároku na to, aby mu byly poskytnuty odpočivné požitky.
Tomu neodporuje ustanovení zák. č. 332/20 a 236/22, kdyžtě § 8 odst. 9 zák. č. 236/22 stanoví, že lékaři obecní a obvodní před účinností tohoto zákona definitivně ustanovení, kteří by se zdráhali sjednati smlouvu služební na základě ustanovení tohoto zákona, budou dáni na odpočinek a budou jim poskytnuty zaopatřovací požitky, pokud by na ně měli nárok podle dosud platných zákonů, ve výši těmito zákony stanovené, ovšem za splnění ostatních podmínek citovaných zákonů. — Č. 8423 —
Postavil-li se tudíž žal. úřad na stanovisko, že Dru H. proti městu P. pensijní požitky vůbec nepříslušejí, poněvadž tomu odporuje ustanovení § 68 pens. statutu, pak opřel svoje rozhodnutí o předpis neplatný a bylo jeho rozhodnutí v tomto směru zrušiti jako nezákonné.

Citace:

č. 8422. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 371-374.