NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Čís. 902.

Není zmatečností, byl-li v řízení porotním vyrozuměn obhájce o hlavním přelíčení těsně před líčením, jen když byla zachována lhůta ohledně obžalovaného.
Podstatný znak zločinu loupeže spočívá — na rozdíl od zločinu vydírání — v tom, že vyslovené zlo hrozí bezprostředně a okamžitě.
(Rozh. ze dne 13. července 1922, Kr I 778/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Aloisa F-a a Josefa S-a do rozsudku krajského jako porotního soudu v Hoře Kutné ze dne 17. května 1922, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem loupeže dle §§ 190, 192 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Porušení ustanovení § 344 tr. ř. spatřuje stížnost obžalovaného Aloisa F-a v tom, že obhájce obžalovaného byl vyrozuměn teprve 24 hodiny před započetím hlavního, přelíčení, takže prý neměl příležitosti, aby porotní spisy náležitě prostudoval a promluvil s obžalovaným. Stížnost neoznačuje, který z důvodů zmatečnosti § 344 tr. ř. má býti okolností, jí vytýkanou, opodstatněn. Tím doznává sama, že není s to, podřaditi tvrzené jí porušení zákona pod některý z výlučně vypočtených důvodů zmatečnosti. Zákon nebyl také nikterak porušen. Dle čís. 2 § 344 tr. ř. je pod sankcí zmatečnosti postaveno jen nepřibrání obhájce k hlavnímu přelíčení. Z § 221 tr. ř. vychází pak na jevo, že, bylo-li obeslání k hlavnímu přelíčení doručeno včas obžalovanému, nelze se dovolávati zmatečnosti § 221 tr. ř. z důvodu, že 8denní lhůta nebyla dodržena též ohledně obhájce. Zmatečnosti tu proto není, i když obhájce byl vyrozuměn o hlavním přelíčení těsně před jeho zahájením. V tomto případě nelze také důvodně tvrditi, že postupem soudu byl obžalovaný zkrácen ve svém právu na zákonnou obhajobu. Ve stížnosti samé se připouští, že obhájce s obžalovaným promluvil, byť i jen chvilku, a že nahlédl do spisů, byť i jen letmo. Jednáť se o případ jednoduchý jak po stránce skutkové, tak i právní, o spisy neobsáhlé a o obžalovaného, jenž se k činu doznal. Kromě toho nelze přezírati, že veškerý průvodní materiál byl při hlavním přelíčení znovu předváděn, že obžalovaný byl o svém činu znovu vyslýchán, že měl právo, přednes ti a uplatniti vše, co uznal ke své obhajobě potřebným, kteréhožto práva též plnou měrou využil. Za tohoto stavu věci nelze tvrditi, že účelná obhajoba obžalovaného byla stižena nebo snad znemožněna, a neuplatňoval toho obhájce ani při hlavním přelíčení. Je proto též bez významu, že obhájci nebyla obžaloba doručena, zvláště když osvojení si stručného obsahu jejího vyžadovalo při nahlédnutí do spisů jen několik okamžiků a když obžalovací spis byl při hlavním přelíčení přečten.
Obžalovaný Josef S. dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 3 a 6 § 344 tr. ř. Spatřuje je v tom, že nebylo rozhodnuto o návrhu obhájce, by doplněny byly otázky na porotce o další dvě a to jednu eventuelní, znějící na zločin vydírání dle § 98 lit. a) tr. zák., a druhou dodatkovou, zda byl čin spáchán z neodolatelného donucení. Z protokolu o hlavním přelíčení vysvítá, že obhájce tohoto obžalovaného neučinil po přečtení otázek, porotním soudem sestavených, návrhu na změnu nebo doplnění jich. Až teprve po přednesu veřejného žalobce podal zmíněný návrh, O návrhu tomto nebylo porotním soudem, jak se mělo státi, rozhodnuto, nýbrž předseda pouze konstatoval, že návrh učiněn byl teprve po přednesu veřejného žalobce, kterýžto postup předsedův ovšem nebyl správným, nezakládá však, jak bude ještě dolíčeno, zmatečnosti. Po formální stránce budiž podotknuto, že v tomto případě, kde stížnost uplatňuje porušení předpisů § 320 pokud se týče 319 tr. ř., zvláště pod sankci zmatečnosti postavených, lze se dovolávati jen důvodu zmatečnosti čís. 6 § 344 tr. ř., pro porušení zmíněných předpisů specielně určeného, nikoli však též důvodu čís. 5 § 344 tr. ř., vyhraženého pro porušení všeobecných zásad řízení, zabezpečujícího obhajobu obžalovaného. Důvodu čís. 6 citovaného §u není tu však v žádném směru. Nelze předně uznati, že by zodpovídání se obžalovaných, pokud se týče výsledky řízení průvodního, byly ukládaly soudu povinnost, by dal porotcům eventuelní otázku na zločin vydírání dle § 98 a) tr. zák. Třebas se zákon při loupeži a vydírání vyjadřuje způsobem téměř stejným, označuje přece jakožto účel násilí při vydírání vynucení nějakého konání, trpění neb opomenutí, při loupeži vsak »zmocnění se« cizí movité věci, tudíž její okamžité odnětí. Podstatný znak loupeže spočívá proto v bezprostředním a okamžitém, uskutečnění vysloveného zla, jež hrozí u loupeže bezprostředně a okamžitě, kdežto u vydírání teprve v budoucnu. Fysické násilí nebo pohrůžka jsou při loupeži takovými, že napadené osobě nezbývá volnosti pro to, jak se má rozhodnouti, a že nemá jiného východiska, než-li věc pachateli obětovati; při vydírání nedosahuje však pohrůžka nebo násilí této síly a bezprostřednosti, takže napadená osoba má na vůli, splniti to, co žádáno, nebo trpěti násilí neb pohrůžku. Obžalovaný S. zodpovídal se v ten způsob, že v kritické noci se spoluobžalovaným F-em, opatřeni jsouce škraboškami a míříce ostře nabitými revolvery na vracejícího se obchodníka Ottona W-a, vyzvali ho, aby jim vydal peníze a hodinky, což on bez odporu učinil. Obžalovaný F. vypovídal podobně a uvedl v předchozím vyšetřování výslovně, že W. ihned na jejich vyzvání vydal S-ovi nějaké peníze a hodinky. Svědek Otto W. seznal, že oba obžalovaní byli opatřeni revolvery a že za neustálých vzájemných výkřiků: »střel ho«, bouchni ho« odňal mu jeden z obžalovaných tašku na peníze, jakož i hodinky s řetízkem. Dovolati se jakékoliv pomoci bylo pro odlehlost obytných místností nemožné; domníval prý se skutečně, že oba pachatelé svou vyhrůžku zastřelením každým okamžikem provedou. Za těchto okolností nebylo ani v zodpovídání se obžalovaných, ani v průvodním materiále podkladu pro otázku ve smyslu § 98 lit. a) tr. zák. Neboť, hledíc k vylíčenému ději jak obžalovanými, tak i svědkem W-em, mohl tento splnění zla, jímž mu hrozeno, okamžitě očekávati, takže jeho vůle byla v pravém slova smyslu zlomena a nezbyla mu jiná volba, nežil věci vydati, pokud se týče si je dáti vzíti. Na věci nemění ničeho,, že snad byly spouště revolverů pojištěny závěrkami, jak obžalovaný S. tvrdí, poněvadž okolnost tato nebyla svědku W-ovi známa a ježto otázku, hrozí-li nebezpečí, nutno posuzovati nikoli s hlediska hrozícího, nýbrž ohroženého. Totéž platí i o tvrzení stížnosti, že obžalovaní neměli úmyslu, W-a zastřeliti. Že obžalovaní jednali v úmyslu, spáchati na W-ovi násilí, vzali porotci jednomyslným výrokem za prokázáno a dokazuje násilnickost jednání obžalovaných nejpádněji skutečnost, že W. pod vlivem pohrůžky dal si věci vzíti bez nejmenšího vzpěčování se a aniž by se byl pokusil o sebe menší odpor. Tím je prokázáno, že vůle jeho byla přemožena a že bylo na něm vykonáno násilí ve smyslu § 190 tr. zák. Porušení zásady § 320 tr. ř. se proto nestalo. Tím jest odňata půda pro uplatňováni důvodu zmatečnosti čís. 11 § 344 tr. ř. z té příčiny, že čin obžalovaných podřaděn byl následkem nesprávného výkladu zákona trestnímu ustanovení §§ 190 a 192 tr. z. místo § 98 a) tr. zák.

Citace:

č. 1754. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 606-607.