Pocta k sedmdesátým narozeninám univ. prof. dra Augusta Miřičky. Praha: Nákladem Československé společnosti pro právo trestní, 1933, 469 s. (Zvláštní otisk ze Sborníku věd právních a státních, 33 (1933), č. 3-4).
Authors: Boháček, Miroslav
= Právní prakse, 2 (1937-38)
PDF
František Bauer:

Odpůrčí právo proti opominutí nastoupiti dědictví a nárok na povinný díl.


Majetek dlužníkův se může zmenšiti nejen tím, že dlužník koná právní jednání, jež se dotýká jeho majetku (§§ 30—34 konk. ř. a §§ 2—4 odp. ř.), nýbrž i nedostatkem jeho činnosti (§39 konk. ř. a § 8 odp. ř.). Oba tyto druhy právních jednání klade zákon na roveň (srov. prvá věta § 39 konk. ř. a § 8 odp. ř.). Dlužníkovu opominutí lze odporovati tehdy, je-li jeho výsledkem buď ztráta majetkových práv, která by jinak zůstala zachována pro uspokojení věřitelů, anebo jestliže dlužníkovo opominutí bylo příčinou vzniku, zachování neb zajištění majetkových právních, nároků jiných osob, které při patřičné činnosti nemusily vzniknouti, mohly zaniknouti neb nemuselo dojíti k jejich zajištění. Chrání se tu tudíž toliko dlužníkův majetek, který tu byl v době odporovatelného jednání jednání a nelze odporovati dlužníkovu opominutí, jež zabránilo zvětšení jeho majetku. Výjimkou z této zásady je ustanovení 2. věty § 39 konk. ř. a § 8 odp. ř., podle nichž je odporovatelné, nenastoupí-li neb nepřijme-li dlužník dědictví. Proč se zákon v této souvislosti nezmiňuje o povinném dílu ani o odkazu ? K vysvětlení toho je třeba všimnouti si právní povahy nabytí dědictví, jakož i povinného dílu a odkazu.
Zůstavitelovou smrtí nabývají osoby, jimž svědčí některý z důvodů dědického práva toliko oprávnění buď dědictví přijmouti (§ 799 obč. zák., §115 a násl. nesp. pat.), nebo je odmítnouti (§ 726 obč. zák., delace). Vznik dědického práva závisí teprve na podání dědické přihlášky, odpovídající zákonu (§§ 799, 800 obč. zák., Komentář Rouček-Sedláček III., str. 51). Nepodáním dědické přihlášky vylučuje se dědic z účastenství na pozůstalostním řízení (§ 6 zákona č. 100/1931 Sb. z. a n.) a nedostane se mu z něho ničeho (o uplatnění dědického práva sporem viz Komentář Rouček-Sedláček III., str. 502, rozh. č. 1656 Sb. n. s.). Podle práva, platného na Slovensku, není třeba k nabytí dědictví dědické přihlášky, nýbrž dědic nabývá dědictví ipso jure. Projednání pozůstalosti není vždy obligatorní, jeho účelem není založení práv, nýbrž uspořádání a ochrana práv již nabytých (srov. Fajnor-Záturecký, v Komentáři Rouček-Sedláček III., str. 491).
Touto růzností úpravy dědického práva v obou právních oblastech státu se vysvětluje znění druhé věty § 39 konk. ř. a § 8 odp. ř., jež se při způsobuje obojímu právu, ježto platí pro celé území Čsl. republiky, »nenastoupí-li nebo nepřijal-li«.
Jinak je tomu u povinného dílu (§ 762 obč. zák.) a u odkazu (§ 647 obč. zák.). Nárok na povinný díl není podmíněn dědickou přihláškou (srov. Rintelen, Verfahren ausser Streitsachen, str. 77) a nepominutelný dědic není vůbec podle shodného názoru nauky i prakse dědicem, nýbrž věřitelem pozůstalosti, dokud nebyla odevzdána, po jejím odevzdáni věřitelem dědiců, případně i odkazovníků (§ 783 obč. zák., srov. rozh. čís. 10755, 10329 a j. Sb. n. s.). Označení »nepominutelný dědic« neodpovídá práv- nímu postavení nepominutelného dědice, ale ponechává je i osnova čsl. zákoníka, ježto jde o termín vžitý, který nemůže vésti k omylům, třebaže je nesprávný (srov. důvodová zpráva k vládnímu návrhu obč. zák. str. 302). Je-li nepominutelný dědic skutečným dědicem, t. j. svědčí-li mu některý z důvodů dědického práva (§ 533 obč. zák.), neb je-li odkazovníkem (§ 774 obč. zák.), má ovšem stejné právní postavení jako dědic, neb odkazovník a musí v prvém případě podati i dědickou přihlášku. Byl-li úplně pominut, není účastníkem pozůstalostního řízení a je v něm omezen toliko na práva vytčená v §§ 784, 804, 812 obč. zák. a svůj nárok na povinný díl může uplatňovati jako peněžitou pohledávku.toliko sporem (srov. dvorský dekret z roku 1844 č. 781, rozh. čís. 11543, 11443, 9360), je-li ovšem svéprávný. Pouze u nesvéprávného dědice nepominutelného musí pozůstalostní soudce postupovati podle §§ 160, 162 nesp. pat.
Odkaz je rovněž obligačním právem, jehož odkazovník nabývá ipso jure, a k jehož nabytí není potřebí odkazovníkova prohlášení, že odkaz přijímá.
Ze srovnání právní povahy nabytí dědictví, nepominutelného dílu a odkazu plyne že dlužník může nečinností zmařiti toliko nabytí dědictví, nikoliv vznik nároku na povinný díl nebo nároku na odkaz. Oba tyto nároky vznikají ipso jure okamžikem zůstavitelovy smrti bez přičinění oprávněných a není tudíž ani vznesení odporu právně možné. Stanovisko toto lze odůvodniti i ustanovením § 5 konk. ř. nepochybně alespoň, pokud jde o odkaz. Podle tohoto předpisu může totiž úpadce nastoupiti dědictví, které konkursní správce nenastoupil neb které odmítl (platí pro Slovensko), nebo přijmouti odkaz nebo jiné majetkové věnování, které správce konkursní podstaty odmítl (platí pro celé území Čsl. republiky). Povinný díl není sice v § 5 výslovně jmenován, ale již Voska v Konkursním, vyrovnacím a odpůrčím řádu uvádí vedle odmítnutí odkazu i odmítnutí povinného dílu (str. 105, srov. i Hora, Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, str. 104). Pokud by se snad nepominutelný dědic zřekl nároku na povinný díl (§§ 726, 767 obč. zák.) nebo odkazovník odkaz odmítl (§ 650 obč. zák.), jde o positivní právní jednání, jemuž lze odporovati, jsou-li tu předpoklady odporovatelnosti, podle §§ 30 až 34 konk. ř. a §§ 2—4 odp. ř.
Tím, že se nepominutelný dědic nehlásí o povinný díl, jej neuplatňuje, neb že se odkazovník nedomáhá odkazu, nejsou věřitelé vůbec dotčeni, ježto majetkový nárok již vznikl a může býti předmětem exekuce. Na nárok z povinného dílu lze vésti exekuci buď podle § 294 ex. ř., je-li jeho číselná výše známa, nebo podle § 331 ex. ř., není-li tomu tak (srov. rozh. 10552, 11456, 14045 Sb. n. s.). Nárok z odkazu lze zabaviti buď jako pohledávku, nebo podle § 325, případně § 331 ex. ř. V konkursu na dlužníkovo jmění se stávají oba nároky již svým vznikem, t. j. smrtí zůstavitelovou, součástí konkursní podstaty a mohou býti uplatňovány správcem, konkursní podstaty (§§ 3, 5 konk. ř.) — srov. Bartsch-Pollak, Konkurs, Ausgleichs, Anfechtungsordnung, str. 273.
Mám za to, že československému právu neodpovídá stanovisko Weissovo (Čechoslovakische Konkurs- Ausgleichs- und Anfechtungsordnung, str. 21, 327, Z. Bl. 1915, str. 391 a násl.), který považuje povinným díl za právo čistě osobní, jež není, dokud nebylo nepominutelným dědicem uplatněno, předmětem exekuce, a z tohoto důvodu nelze prý také podlé všeobecných zásad odporovati opominutí nabýti povinného dílu. Pro názor, že by právo na povinný díl bylo právem čistě osobním, není v občanském zákoníku opory. Vždyť nárok na povinný díl je děditelný (srov. důvodová zpráva vládního návrhu obč. zák. str. 302. podle níž je děditelnost práva na povinný díl samozřejmostí, kterou není třeba v zákoně uváděti)! Z toho, co bylo řečeno, plyne:
Nenastoupení povinného dílu není odporovatelné z toho důvodu, ježto k nabytí nároku není »nastoupení« právně možné. Neuplatňuje-li nepominutelný dědic nároky na povinný díl nebo nároky na jeho doplnění, nelze tomu odporovati proto, že tento nárok již jako pohledávka vznikl a lze ji ihned vymáhati. Z téhož důvodu není možný odpor ani v tom případě, dostalo-li se nepominutelnému dědici povinného dílu v podobě odkazu (§ 774 obč. zák.). Podle předpisů § 39 konk. ř. a § 8 odp. ř. lze odporovati toliko nenastoupení dědictví nepominutelným dědicem. Tu ovšem již nejde o případ povinného dílu, neboť nepominutelný dědic je v příčině toho, co mu bylo zůstaveno, skutečným dědicem a právní povaha povinného dílu se proto v tomto směru neprojevuje.
Citace:
Věstník Spolku čsl. kandidátů notářství. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 3, s. 31-31.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).