„ Trvalost“ služebního poměru soukromého zřízence ve smyslu ČI. I. zák. ze dne 26. května 1888, č. 75 ř. z. (jako podmínku exekuce) posuzovali sluší dle okolností případu, nikoliv dle Unity výpovědní.

Hlídač strojů K. F., zaměstnaný v soukromém sanatoriu jistého těžířstva, byl se svou žalobou, podanou na c. k. erár důvodem železničního úrazu, ve všech třech stolicích odkázán a odsouzen k náhradě útrat. K vydobytí jich navrhla fin. prokuratura exekuci zabavením a přikázáním k vybrání platu měsíčního 140 K, pokud 1600 K ročně převyšuje, jejž žalobce od svého zaměstnavatele pobírá. Exekuce tato byla soudem procesním povolena a návrh na její zrušení exekutem u soudu exekučního podaný — protože prý služební poměr jeho není trvalý ve smyslu zákona a exekuce t.edy nepřípustná — po slyšení stran i svědků zamítnut.
Na rekurs exekutův krajský soud v N. J. toto zamítavé usnesení zrušil a exekuci zastavil z těchto
důvodů:
1. Ředitel těžířstva A. přijal exekuta jako dělníka. Že je zkoušeným hlídačem strojů a topičem a že tudíž parní kotel, stroj a dynamo — 31 —
opatrovati má, činí jej sice dělníkem kvalifikovaným, nezbavuje ho však vlastnosti dělníka. Kvalifikovaný dělník však není osobou ustanovenou pro vyšší úkony služební.1
2. Když exekut byl přijat do služby, nebyla s ním smluvena žádná lhůta výpovědní. On sám dovolává se výpovědi 14denní, tčžířstvo, u něhož je zaměstnán, pokládá za samozřejmo, že může vypověděti i vypověděn býti na 14 dní. Sluší tedy míti za to, že jeho poměr služební jest vázán výpovědí 14denní, kterážto okolnost odůvodňuje podstatně domněnku, že nesluší pokládati exekuta za trvale ustanoveného po rozumu zákona ze dne 26. května 1888, č. 75. ř. z.
3. I když není exekut horníkem, jest přece ve službách společenstva těžířského, zřízeného po zákoně ze dne 14. srpna 1896, č. 156 ř. z., kterážto okolnost má význam pro výši jeho služného a způsob jeho placení. V poměru k jiným, při hornictví neb hutnictví zaměstnaným kvalifikovaným dělníkům není ani výše jeho mzdy (140 K měsíčně), ani to, že platí se měsíčně, ani naturální byt s bezplatným otopem a světlem něčím tak neobvyklým, že by bylo souditi z toho na trvalost poměru služebního ve smyslu zákona. Jet soudu známo, že obyčejný horník vydělá za měsíc kolem 100 K, dostávaje při tom i zálohu i plat měsíčně (20—22 stříd po 4 K 80 h), při čemž má i paušálované uhlí (30 q po 1 K) a někdy i byt.
4. Arci možná jest úmyslem obou stran, aby poměr služební byl trvalým. Ale ne touto so u hlasnou vůlí stran, nýbrž okolnostmi ve čl. I. zák. ze dne 26. května 1888 č. 75. ř. z. (§ 2. zák. ze dne 29. dubna 1873, č. 68. ř. z.) vyznačenými, výškou služného, způsobem jeho placení, postavením, používáním ke službám vyššího řádu, předběžným vzděláním a oborem působnosti2 určuje se, sluší-li zřízence soukromého pokládati za trvale ustanovena čili nic. Měla-li by se proti znění zákona (!)3 a bez ohledu na jeho důvod pokládati za rozhodnou vůle stran, že poměr služební má býti trvalým, musil by každý dělník, který v nějakém závodě po léta pracuje a jej opustiti nezamýšlí, každý věrný čeledín, každý vytrvalý nádeník, který rok od roku témuž zaměstnavateli pracuje, býti pokládán za trvale ustanovena.
Na dovolací rekurs fin. prokuratury, v němž tato mimo jiné poukazovala i na pojmový, zásadní rozdíl mzdy resp. služby nádeníkovy (!) — 32 —
a strojníkovy, jakož i na subsidiární pouze význam kriteria výpovědního, nejvyšší soud rozhodnutí rekursní zrušil a usnesení soudce prvého obnovil z těchto
důvodů:
Otázku rozhodnou — je-li exekut ve službách soukromých trvale ustanoven čili nic — nelze řešiti tím, že se smlouva námezdní rozloží ve své prvky a z jednotlivých pak závěry se činí, nýbrž smlouvu tu dlužno posouditi jako celek, a na tom podkladě pak věc spornou rozřešiti.
A tu sluší uvážiti, že exekut již téměř dvě léta jako strojník ve službách soukromých jest, nemá platu denního neb týdenního, nýbrž plat měsíční 140 K, byt, otop a světlo, jest kvalifikovaným, zkoušeným dělníkem, a — což je důležito — dle výslovné výpovědi svědka M. na trvalou službu přijat a ustanoven byl.
Všecky tyto skutečnosti dopouštějí však v souhrnu jen ten závěr, že jde u exekuta jen o služební poměr ve smyslu čl. I. §. 2. zák. ze dne 20. května 1888, č. 75. ř. z., i sluší ostatek v tom směru poukázati jen na případné v podstatě důvody soudu prvého.
To, že se strany nedomluvily o lhůtě výpovědní a exekut i svědek A. za to mají, že je možná jen výpověď 14denní, není pojmu trvalosti poměru služebního dokonce na překážku, to tím méně, že delší neb kratší lhůta výpovědní není jedině rozhodujícím kriteriem pro posouzení trvalosti poměru, naopak smlouva a zvyk spolu4 rozhodují.
Ostatně je přenáhleno, již zde o lhůtě výpovědní rozhodovati, jelikož o tom právoplatně nalézti patrně jen soudce procesní jest povolán.
(Rozh. c. k. nejv. soudu ze dne 29. května 1912, č. R III 202/12 / 1.)
Mezitím vyšel zákon ze dne 17. května 1912 č. 104 ř. z. o zvýšení exekuce prosté části platů služebních ze 1600 K na 2000 K. a exekut navrhl u soudu exekučního, odvolávaje se na tento zákon a výši svého platu (1680 K ročně), zastavení exekuce na tento jeho plat vedené od 1. srpna 1912.
Nároku tomuto soud exekuční vyhověl z těchto
důvodů:
Dle § 2. zák. ze dne 29. dubna 1873 č. 68 ř. z. a dle čl. I. zák. ze dne 17. května 1912 č. 104 ř. z. jsou služební platy osob ve službách — 33 —
soukomých trvale ustanovených sproštěny exekuce, pokud obnosu 2000 K ročně nepřevyšují.
Dle čl. V. cit. zák. z r. 1912 dlužno veškery obstávky, jež před počátkem působnosti tohoto zákona, t. j. 1. srpnem 1912 (čl. VI.) byly povoleny a ustanovením tohoto zákona odporují, na návrh odpůrce strany ohrožené zrušiti.
V tomto případě jest tímto odpůrcem dlužník. Usnesení (exekuci povolující) ze dne 24. října 1911 č. Cg II 45/10 / 30 jest obstávkou ve smyslu § 294., odst. 1. ex. ř. (sic), a stanoví, že dlužníkovi musí zůstati volný roční obnos 1600 K. Jest tudíž v odporu s cit. zákonem.
Strana ohrožená (erár) prohlásila, že s navrženým zastavením exekuce nesouhlasí a tvrdí, že práva jí exekucí nabytá dle čl. V. odst. 2. cit. zák. jeho předpisy nejsou dotčena. Tento názor však dle hořejších vývodů není správný, a návrh na zastavení exekuce tudíž odůvodněn.
Na rekursu fin. prokuratury, v němž tato poukazovala na to, že tu nejde o obstávku, kterou zná ex. řád jen jako opatření prozatímně (§§ 379., 382. ex. ř.) — nýbrž o zabavení pohledávky ve smyslu § 294. ex. ř., tudíž o nedotčená a nedotknutelná práva nabytá, krajský soud v N. J. usnesení soudu exekučního z rušil, a to z těchto
důvodů:
Čl. V. zák. ze dne 17. května 1912 č. 104 ř. z. stanoví v prvním odstavci, že obstávky před působností tohoto zákona povolené a předpisům jeho odporující, na návrh odpůrce strany ohrožené dlužno zrušiti.
Naproti tomu zůstávají dle odst. 2. téhož článku práva nabytá před působností tohoto zákona dle platných norem postupem neb jiným právním jednáním, jakož i exekucí, předpisy tohoto zákona nedotčena.
Z cit. doslovu prvního odstavce čl. V. zák. ze dne 17. května 1912 č. 104 ř. z., jakož i ze srovnání odstavce prvního s druhým jasně plyne, že jde v prvním odstavci o zrušení obstávek (§§ 379., 382. ex. ř.) protivou k zápovědím placení (§§ 294., 331. ex. ř.) — kdežto druhý odstavec jedná mezi jiným o právech nabytých exekucí a ohledně těchto stanoví, že novým zákonem nejsou dotčena, neboť, jak ve »vysvětlivkách« k návrhu tohoto zákona se praví (č. 21 příloh ke stenogr. protokolům panské sněmovny, XXI. zasedání 1911): »Dle zásady, že práva řádně nabytá dlužno chrániti, nemůže rozšíření obmezení exekučních působiti zpět na práva, kterých buď postupem, zastavením neb zabavením před počátkem působnosti novely bylo nabylo.
Jinými slovy: kdežto obstávku — tudíž jedině opatření prozatímně — novému zákonu odporující dlužno zrušiti., zůstane — 34 —
exekuce v odporu s novým zákonem před jeho působností povolená nedotčena.
Že jde v prvním odstavci čl. V. cit. zák. vskutku o prozatímně opatření, ne však o nabyté právo zástavní, plyne i z nomenklatury cit. ustanovením zákonným užívané. Zákonodárce totiž mluví o obstávkách (§ 379. ex. ř.) a nikoliv o zápovědích placení (§ 294. ex. ř.), o straně ohrožené (§ 378. odst. 2. ex. ř.) a nikoliv o vymáhajícím věřiteli (§ 3. odst. 2. ex. ř.), o zrušení obstávky (§§ 391., 399., 400. ex. ř.) a nikoliv o zastavení exekuce (§§ 39. nn. ex. ř.).
Usnesení soudce prvého, jež těchto rozdílů nešetří a ustanovení daného pro obstávky užívá na zápovědi placení, ačkoliv takovéto užití jest vyloučeno, slušelo tedy jako nezákonné zrušiti a návrh na zastavení exekuce zamítnouti.
Revisní rekurs exekutův nejvyšší soud zamítl z těchto
důvodů:
Soud rekursní posoudil otázku spornou správně, neboť nelze jistě předpokládati, že by zákonodárce mezi exekucí zabavením dle §§ 294. nn. ex. ř. a prozatímním opatřením obstávkou ve smyslu §§ 378. nn. ex. ř. nebyl přesně rozeznával a že by se ve čl. V. zák. ze dne 17. května 1912 č. 104. ř. z. byl chtěl uchýliti od terminologie exekučním řádem zavedené.
Opačný názor stěžovatelův vedl by také k neudržitelnému odporu mezi odst. 1. s jedné a odst. 2. cit. čl. V. s druhé strany, neboť nebylo by pak lze nijak srovnati, že by dle 1. odst. čl. V. obstávky před početím působnosti cit. zák. povolené, mezi nimi dle mínění dlužníkova i exekuční zabavení dle §§ 294. nn. ex. ř., ustanovením nového zákona odporující na návrh odpůrce strany ohrožené měly býti zrušeny — kdežto zase dle 2. odstavce téhož článku před působností cit. zákona dle předpisu do té doby platných exekucí řádně nabytá práva, tudíž i práva dle §§ 294. a 299. ex. ř. nabytá, ustanoveními nového zákona nejsou dotčena, tudíž zachována býti mají.
Stížnost se také pokouší rozlišovati mezi platy dlužníkovými až do dne 1. srpna 1912 (kteréhož dne nový zákon vešel v platnost) a pozdějšími. Tu však sluší poukázali prostě k tomu, že cit. zákon předpisů § 299. ex. ř. v žádném směru nezměnil a § tento podobného rozlišování naprosto nezná.
Jinak stačí poukázati na důvody usnesení v odpor vzatého a podotknouti, že bezdůvodným jest předpoklad, že by si zákonodárce byl osvojil nepřesnou terminologii praxe, která prý jmenuje exekuci dle § 294. ex. ř. obstávkou.
(Rozhodnutí c. k. nejvyšší ho soudu ze dne 8. října 1912 č. R III 363/12 / 1 Dr. Peka.

Pozn. zas. Je zajímavo, (a ovšem dvojnásob nepřípustno), že tu soud rekursní k interpretaci exekučního zákona z r. 1888 resp. 1873 operuje s pojmy a distinkcemi mnohem pozdějšího zák. o pojištění soukr. zřízenců z r. 1906.
Pozn. zas. O tom všem, jak známo, v cit. zákonech ani slova nestojí.
Pozn. zas. Cit. § 2. zní: ». . . Ais dauernd in diesem Sinne gilt das Dienstverháltnis, wenn dasselbe nach Gesetz, Vertrag oder Gewohnheit mindestens auf ein Jahr bestimmt oder bei unbestimmter Dauer fůr die Auflösung eine Kündigungsfrist von mindestens drei Monaten einzuhalten ist.«
Pozn. zas. Viz shora cit. text zák., slovo »oder«.

Citace:

„Trvalost“ služebního poměru soukromého zřízence ve smyslu čl. I. Zák. ze dne 26. května 1888, č. 75 ř. z. (jako podmínku exekuce) posuzovati sluší dle okolností případu, nikoliv dle lhůty výpovědní.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 1, s. 56-60.