NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 5

Odevzdání pozůstalosti
.
I. Pojem.
Odevzdání jest soudní akt, kterým celé projednání pozůstalosti formálně se ukončuje a kterým dědic jako právní držitel jmění pozůstalostního aktivně i passivně jest legitimován. Dědice, jenž k dědictví se přihlásil, považovati jest před odevzdáním jen za zástupce dědictví; po odevzdání stává se však representantem majetko-právní osobnosti zůstavitelovy. Dluhy zůstavitelovy tíží před odevzdáním pozůstalost, po odevzdání dědice. Odevzdání legitimuje dědice k výkonu všech práv а k podání žalob ohledně všeho toho, co do pozůstalosti náleží; odevzdání nemůže však právní důvod (titul), na němž spočívá, zrušiti nebo změniti; je-li tedy titulem tím poslední pořízení, nelze je při zkoumání objemu a existence oněch práv a žalob se zřetele pustiti (roz. ze dne 26. září 1854, č. 10296, sb. »Gl. U.« č. 39). Právo odloučiti pozůstalost od jmění dědicova lze k platnosti přivésti, jen pokud pozůstalost nebyla odevzdána (§ 812 o. o. z.). Soud jest oprávněn jen během projednávání pozůstalosti učiniti opatření ohledně správy pozůstalosti ve smyslu §§ 810 o. o. z. a 145 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř, z. Odevzdáním dědictví zakončuje se projednání pozůstalosti; proto nemohou dědicové po nastalém odevzdání svá vzájemná práva v příčině držby a správy věcí pozůstalostních, jim společně náležejících, ku platnosti přívésti v řízení nesporném, nýbrž, jestliže se neshodnou, toliko pořadem práva (roz. ze dne 14. května 1873, č. 4427, sb. »Gl. U.« č. 4972).
II. Náležitosti.
Z pravidla má se odevzdati jmění pozůstalostní dědici teprve po skončení projednání. Úřad, pozůstalosť projednávající, může však dědici neb zákonnému jeho zástupci, jehož neobmezené, výlučné právo dědické a možnost volného nakládání se jměním zřejmě byla prokázána, držbu jednotlivých kapitálů a movitých věcí, k pozůstalosti náležejících, i před skončením projednání poskytnouti a soudní nebo mimosoudní scizení těchto předmětů dovoliti (částečné, postupné odevzdání), jestliže poplatky, pozůstalost tížící a splnění poslední vůle jest zbývající pozůstalostí zajištěno, neb jestliže účastníci k tomu svolují (§ 145 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z.). Mimo tento případ má býti pozůstalost odevzdána, zapečetění podstaty, bylo-li jaké, předsevzato, zrušeno a projednání pozůstalosti za skončené prohlášeno, jakmile dědic své právo dědické náležitě prokázal a podal výkazy o tom,
a) že zapravil poplatky, jež z pozůstalosti mají býti odvedeny (viz Poplatky dědické) a
b) dle okolností, že splnil též všechny ostatní, zákonem neb zůstavitelem jemu uložené závazky (§§ 149 a 174 cit. pat.).
Ad a) Soudcové mají se u berních úřadů přesvědčiti, byly-li poplatky z pozůstalosti již vyměřeny a zapraveny. Dle § 72. popl. zák. může býti pozůstalost odevzdána i před zapravením poplatků, byla-li poskytnuta jistota, soudně za náležitou uznaná (výn. min. spr. ze dne 8. června 1856, č. 10092, a ze dne 18. února 1857, č. 3673). Mají-li poplatky odvedeny býti v kolcích, nesmí rovněž před jich zapravením neb zajištěním pozůstalost býti odevzdána (výn. min. fin. ze dne 9. ledna 1883, č. 40195).
Ad b) Zákon vyhledává ještě výkaz o splnění poslední vůle, jenž se vztahuje zvláště k splnění nařízení zůstavitelových ohledně substitucí a odkazův (§§ 157—161 cit. pat.); pak výkaz o zapravení povinného dílu zákonem chráněných dědiců nepominutelných, jejž podati jest tehdy, vzchází-li pochybnost, nestala-li se nesvéprávnému dědici nepominutelnému újma ve příčině jeho dílu povinného (§ 162 cit. pat.). Nestačí-li pozůstalost k úplnému uspokojení odkazovníků, má dědic, s výhradou inventáře se přihlásivší, předložiti též výkaz o poměrném uspokojení odkazovníků (§ 163 cit. pat.). Této povinnosti může se dědic zbaviti a za zřízení kuratora žádati. Odevzdání nebudiž dělením pozůstalosti protahováno (§ 165 cit. pat.). Pozůstalosť nesmí se odevzdati, pokud nebyl podán výkaz o tom, že vyplaceny nebo zajištěny byly odkazy, věnované chudým, nadáním, kostelům, školám, duchovním, obcím, veřejným ústavům, neb vůbec zbožným neb všeužitečnýin účelům, jakož i nezletilcům a opatrovancům (§ 159, 160 cit. pat.); rovněž nesmí se osobě, kteráž má státní pokladně počet položiti, odevzdati pozůstalosť bez souhlasu příslušného úřadu (§ 156 cit. pat.). Pozůstalosť držitelů duchovních obročí nemá býti odevzdána, pokud dědicové nepodali výkaz o tom, že náhradu za poškození budov obročních poskytli neb zajistili, neb že v tom směru od všeliké náhrady byli osvobozeni (dv. d. ze dne 30. července 1824, č. 2027, a ze dne 5. března 1835, č. 4870).
III. Listina odevzdací.
Byl-li pravý dědic soudem seznán a byly-li splněny závazky, má úřad projednací vydati odevzdací nařízení (§ 819 o. o. z.), v němž musí býti vyjádřeno:
1. jméno a příjmení zůstavitelovo a den jeho úmrtí,
2. jméno a příjmení dědicovo, právní důvod dědický, způsob dědické přihlášky a nastupuje-li více dědiců, poměr, dle něhož v dědictví podíl mají, s odvoláním na rozdělení pozůstalosti, jež snad před odevzdáním bylo předsevzato. Z nařízení toho musí dále
3. býti zřejmo, připadá-li pozůstalosť dědici jako volné vlastnictví, neb pokud dědic v příčině práva požívacího a nakládání s podstatou obmezen jest stávajícím svazkem fideikomisním, lenním neb substitučním. Při substitucích a nařízeních, jí na roveň postavených, budiž zvláště substitut, jemuž má býti jmění odevzdáno, nastal-li by případ substituce, přesně označen, pokud ovšem právě jest znám;
4. je-li dědic nezletilý neb má-li opatrovníka, budiž i tento poměr výslovně vytčen (§ 174 cit. pat.).
Listina odevzdací má se obmeziti na momenty právě uvedené (roz. ze dne 26. listopadu 1873, č. 11446) a nemá se v ní činiti zmínka o jednotlivých předmětech pozůstalostních, jelikož dle roz. ze dne 19. listopadu 1879, č. 12179 legitimuje listina odevzdací též k zažalování pohledávek pozůstalostních, dodatečně se objevivších. Listina odevzdací se vyhotoví, byť i jednotlivé předměty pozůstalostní během projednání se dostaly v držení dědice neb osob třetích.
Za zápis listiny odevzdací do knih veřejných může býti žádáno jen u soudu pozůstalostního (§§ 177, 178 cit. pat., zák. ze dne 23. května 1883, č. 82 ř. z.). Bylo li po nastalém odevzdání nalezeno nějaké jmění pozůstalostní, netřeba nové přihlášky dědické a opětného odevzdání (§ 179). Odevzdací nařízení nejsou listinami, na základě jichž by bylo lze exekuci vésti (roz. ze dne 30. prosince 1890, č. 14580, časop. »Ger. Halle« 1891, č. 41); nálezem nejv. soudu ze dne 3. ledna 1884, č. 15165 bylo však vysloveno, že pravoplatnou listinu odevzdací proti spoludědici jakožto držiteli pozůstalosti vykonati lze. Za uvedení dědice v držbu a správu jmění pozůstalostního může po vydání dekretu odevzdacího žádáno býti jen pravidelným pořadem práva (roz. ze dne 27. března 1885, č. 3224, časop. »Ger. Zeit.«, 1886, č. 35). Duplikáty odevzdacích listin nesmějí býti vydány osobám třetím, byť by jich tyto nutně potřebovaly (roz. ze dne 11. května 1887, č. 4444, časop. »Not. Ztg.«, 1888, č. 2). Listiny odevzdací jsou jakožto úřední vyhotovení kolku prosty.
(Viz čl. Odevzdání jure crediti.)
Literatura: Randa, Erwerb der Erbschaft, Vídeň, 1867, Dr. Ferd. Schuschter, Das Verfahren ausser Streitsachen, Vídeň, 1886.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Odevzdání pozůstalosti. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 696-698.