NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 363.

Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem: * Není možno zásadně odepříti vlastníku statku stíženého vnucenou správou ve smyslu nař. vl. ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. vliv na vedení správy; naopak vliv ten jest mu přiznati v mezích předpisů exekučního řádu (§§ 112 a 114) a příslušné instrukce pro vnucené správce ustanovené k výkonu takové správy (§§ 6—7 instr. z 13. května 1919) při všech opatřeních správcových přesahujících meze obyčejného hospodaření.
(Nález ze dne 19. března 1920 č. 2169.)
Věc: Albert Thurn—Taxis v Řežně (adv. Dr. Navrátil z Král. Vinohrad) proti ministerstvu zemědělství v Praze stran vnucené správy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje, pokud jím bylo vysloveno, že stěžovateli nepřísluší žádný vliv na vedení vnucené správy a na jmenování úřednictva, pro nezákonnost; pokud však bylo vysloveno, že revírník H. a ředitel Sp. nemohou pro neznalost češtiny býti při správě upotřebeni a oba se dávají stěžovateli k disposici, pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako nepřípustná, pokud se týče bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 2. dubna 1919 č. 6961 bylo vysloveno, že »mocí zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. vkládá se na panství v Rychmburce vnucená správa a že se ustanovuje vnuceným správcem lesmistr Fr. L., jemuž byly potřebné instrukce uděleny.«
Rozhodnutím téhož ministerstva ze dne 22. dubna 1919 č. 8951 byla »za účelem podpory a znovuzřízení hospodářského života, k zamezení hospodářských škod a zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby uvalena po rozumu ustanovení zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. vnucená správa na panství Litomyšl a Chotěšov se statky Přestavlky a Blatnicí a ustanoveni vnucenými správci lesní správce V. M., resp. F. H., jimž byly potřebné instrukce uděleny.«
Proti těmto opatřením nebyla podána stížnost. Teprve dne 5. července 1919 došla k ministerstvu zemědělství dvě podání ze dne 1. července 1919, podepsaná ing. J. F., stavebním radou v Řežně, jako splnomocněným zástupcem knížete Thurna-Taxise a advokátem Drem F. N., jako plnomocníkem J. F., jakož i podání J. F. samotného jako splnomocněného zástupce knížete Thurna-Taxise ze dne 4. července 1919. V prvém podání se poukazuje k tomu, že správa zmíněných panství nebyla nijak na překážku snahám vytčeným v rozhodnutí ze dne 22. dubna 1919, že hospodářské plochy těchto panství jsou propachtovány za přiměřené pachtovné, lesy pak že jsou spravovány velmi racionelně silami odbornými, kterým nikdy nebylo povolanými úřady vytýkáno nějaké zanedbání povinností. Zvýšené kácení v poslední době pohybovalo se vesměs v rámci hospodářského plánu a mělo za účel jedině, aby obyvatelstvo bylo opatřeno potřebným palivem a aby dělnictvo bylo zaměstnáno. Vnucená správa neměla tedy býti zaváděna. Dále se vytýká, že vnucení správcové se domnívají, že vlastník panství a jeho úřady nemají již na panství co nařizovati, ač tomu tak není, když je kníže Thurn-Taxis státním občanem republiky československé a když dosud není provedeno vyvlastnění. Bylo také potvrzeno při zavádění vnuceného správce M. státním komisařem, že práva vlastníka a jeho zástupců i ústřední správy nijak nebudou obmezována, že se nezamýšlí zasahovati do záležitostí osobních a že vnucená správa byla zavedena z důvodů ryze hospodářských. Nyní však obsazují vnucení správci uprázdněná místa osobami nezpůsobilými na úkor kvalifikovaných žadatelů, což se na příkladech dovozuje. I vyslovena žádost, aby vnuceným správcům bylo připomenuto, aby nepřekáželi obsazení uprázdněných míst lépe kvalifikovanými Čechy.
Ve druhém podání stěžováno si do toho, že vnucený správce v Chotěšově zdráhá se přijati knížecího revírníka H., jmenovaného vlastníkem pro lesní úřad v Chotěšově ještě před uvalením vnucené správy, jehož nastoupení se zdrželo jen pro nemožnost včasného převozu nábytku. Žádáno tedy o svolení, aby H. mohl službu nastoupiti.
Třetí podání je většinou rekapitulací podání předešlých a je v něm dále vytýkáno, že vnucený správce M. vyzval ředitele litomyšlského panství Sp., aby nejdéle do 1. října 1919 skončil svou činnost u důchodové komory v Litomyšli, ač je nemožno, aby vlastník panství umístil úředníky vnucenými správci v Čechách propouštěné na svých statcích v Bavorsku.
Na to vydáno ministerstvem zemědělství vyřízení ze dne 9. července 1919 č. 14217, v němž se prohlašuje,
1. že vnucená správa na jmenovaných statcích byla zavedena na základě provedeného šetření z důvodů hospodářských, které skutečně stávají a bez ohledu na příslušnost, po případě národnost majitele; 2. že z povahy věci vysvítá, že majiteli a jeho úředníkům nepřísluší žádný vliv na vedení správy, jakož i na jmenování úřednictva, které ustanovují vnucení správcové dle instrukcí jim daných, a konečně,
3. že revírník H. a ředitel Sp. nemohou pro neznalost češtiny býti při správě upotřebeni a oba se dávají vlastníku k disposici.
O stížnosti vytýkající naříkanému rozhodnutí vadnost řízení a nezákonnost uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Pokud jde o stížnost ad 1., je sice formálně řízena proti vyřízení ministerstva zemědělství ze dne 9. července 1919 č. 14217, kterým bylo stěžovateli sděleno, že vnucená správa byla zavedena z důvodů čistě hospodářských, z obsahu stížnosti je však patrno, že v pravdě směřuje proti rozhodnutím téhož ministerstva ze dne 2. dubna 1919 č. 6961 a z 22. dubna 1919 č. 8951, kterými byla vnucená správa ona uvalena a jež pozdějším vyřízením zůstala nedotčena. Proti vyřízení ze dne 9. července 1919 č. 14217 ad 1. nemohla by také směřovati už proto, že vyřízení neobsahuje v tomto bodě nijaké rozhodnutí neb opatření po rozumu § 2 zákona o správním soudě, neboť se v něm vzhledem ke třem podáním zmocněnců strany z 1. a 4. července 1919 pouze precisuje stanovisko žalovaného úřadu, zaujaté při uvalování vnucené správy. Co pak se týče vlastních rozhodnutí o uvalení vnucené správy, není sice ze spisů patrno, kdy byla stěžovateli doručena, ale dojista měl je v rukou nejpozději dne 1. července 1919, kterýmž dnem datována jsou podání zmocněnců jeho výše zmíněná a proti zavedení vnucené správy brojící. Podání ta nemohla přirozeně míti vlivu na běh lhůty ke stížnosti na nejvyšší správní soud a je proto stížnost podaná teprve dne 13. září 1919 (a na poštu daná 21. září 1919) opožděna (§ 14 zákona o správním soudě), i bylo ji odmítnouti jako nepřípustnou.
Pokud by snad ve vyřízení ze dne 9. července 1919 č. 14217 ad 1. bylo lze spatřovati odepření obnovy řízení, nedovolává se stížnost na nejvyšším správním soudu ochrany nároku na tuto obnovu a nebylo tedy lze pro naprostý nedostatek formulace stížných bodů dle § 18 cit. zákona ve směru tom stížností se obírati.
Ad 2. V tomto bodě uplatňuje se porušení práva stěžovatelova a jeho úředníků na účast při vedení vnucené správy statků Rychmburka, Litomyšle a Chotěšova vůbec, zvláště pak na jmenování úřednictva.
Vládní nařízení ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n., vydané ku provedení zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z., neobsahuje žádného ustanovení o tom, jaká práva příslušejí vlastníkům statků stížených vnucenou správou co do vedení jejího, zvláště co do vlivu na jmenování, přesazování a pensionování dosavadních úředníků. Není v něm také přesně objasněna podstata vnucené správy, jejíž přípustnost je nařízením tím normována. Z tohoto mlčení nutno dovozovati, že vládní nařízení, zavádějíc vnucenou správu, přijalo za svoji onu instituci, která pod technickým označením jako »vnucená správa« jest v právním řádě našem všeobecně známa a jest upravena předpisy exekučního řádu ze dne 27. května 1896 č. 79 ř. z. Jest tudíž ustanovení exekučního řádu, jednající o vnucené správě pokládati za recipovaná vládním nařízením ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. i pro vnucenou správu zavedenou tímto nařízením, pokud se tomu nepříčí účel, jemuž tato vnucená správa má sloužiti a pokud nebude otázka ta rozřešena zvláštními samostatnými předpisy. Účel ten jest u obou druhů správy stejný, totiž ten, aby docíleno bylo co největších výtěžků ze spravovaného statku účelnou a jednotnou péčí o racionelní hospodaření na něm, v důsledku čehož dlužno i otázku účasti vlastníka nemovitosti stížené vnucenou správou na jejím vedení a na jmenování úřednictva posuzovati v obou případech stejně. Jsou proto i v tomto směru při správě statků uvalené ministerstvem zemědělství směrodatny v první řadě §§ 99, 109, 112 a 114 ex. ř.
§ 99 exekučního řádu ukládá exekučnímu soudu, aby po povolení vnucené správy zpravil dlužníka (vlastníka nemovitosti vnucenou správou stížené), že se má zdržeti všelikého nakládání s užitky exekucí zastiženými a že správy vedené správcem nesmí se súčastniti proti jeho vůli. Správci samému jest v § 109 ex. ř. přiznáno oprávnění, aby předsebral všecka právní jednání a právní činy, kterých je potřebí, aby vnucená správa byla provedena. Dle § 112 ex. ř. jest mu však třeba svolení exekučního soudu k opatřením, která nenáležejí k obyčejnému hospodaření, jakož i ke všem jinakým zařízením zvláštní důležitosti. Není-li nebezpečenství v průtahu, má exekuční soud dříve, než dá svolení, slyšeti účastníky, zejména také dlužníka. Podobně připouští i § 114 ex. ř., aby dlužník (vlastník nemovitosti) podával námitky proti přípustnosti nebo přiměřenosti správních opatření a připomínky proti počínání správcovu, o nichž rozhodne pak soud exekuční.
S těmito předpisy exekučního řádu korespondují také ustanovení §§ 6 a 7 instrukce pro vnucené správce, ustanovené ministerstvem zemědělství, neboť i dle nich má vnucený správce samostatně vykonávati jen ony záležitosti, které náležejí k pravidelnému obhospodařování, kdežto ke všem neobvyklým a zvláště důležitým zařízením musí sobě vymoci povolení ministerstva zemědělství. Za taková důležitá opatření prohlašuje se mimo jiné výslovně též jmenování, přesazení, propouštění a pensionování úřednictva na statcích ustanoveného, kterážto zásada by dojista k platnosti přijíti musila, i kdyby otázka závažnosti jmenování úředníků řešena byla jediné na podkladě citovaných předpisů exekučního řádu.
Přihlíží-li se k tomuto stavu právnímu, nelze upříti, že vlastníku statku stíženého vnucenou správou dle nařízení ze dne 18. června 1919 čís. 341 sb. z. a n. skutečně vyhrazen jest určitý vliv na vedení správy, zejména v případech, kde jde o opatření zvláštní důležitosti, jakým je také jmenování úřednictva, neboť zásadně předepsané slyšení strany při všech důležitějších opatřeních správcových jest nesporně způsobilé, aby vlastníku nemovitosti poskytlo možnost, by podat úřadu patřičná vysvětlení, vhodné návrhy a námitky, kterými se zabývati a k nimž při svém rozhodování přihlížeti jest úřad povinen a kteréž tudíž mohou také podstatně působiti na jeho konečné rozhodnutí.
Pokud tedy naříkané rozhodnutí deklaruje zcela všeobecně, že majiteli nepřísluší žádný vliv a vedení správy, jakož i na jmenování úřednictva, není výrok ten, jenž jsa důsledně prováděn znamenal by i vyloučení práva strany na slyšení po rozumu § 112 ex. ř., v souhlasu s právním stavem, na jakém spočívá instituce vnucené správy dle nař. vlády ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. a bylo jej proto zrušiti dle § 7 zákona o správním soudě. Co se týče vlivu úřednictva majitelem ustanoveného na vedení vnucené správy, sluší rozeznávati mezi úředníky, kteří se mohou vykázati řádnou plnou mocí k zastupování majitele panství, a takovými, kteří kromě své úřední funkce na statku nemají jinakého zvláštního poslání od majitele panství. Stran prvnějších úředníků platí přirozeně totéž, co řečeno o majiteli samém, jejž representují a pokud jej representují. Pro jinaké úředníky, kteří přirozeně jsou ve služebním ohledu vnucenému správci úplně podřízeni, nelze z předpisů výše probraných dedukovati žádného práva na vliv při vedení, t. j. vrchním řízení správy a na jmenování úřednictva a jest stížnost, pokud se snad domáhá uznání práva takového i pro ně, bezdůvodná.
Co se konečně týče rozhodnutí ad 3, bylo jím vysloveno, že revírník H. a ředitel Sp. nemohou býti při správě upotřebeni a vlastníku ponecháno, aby s nimi jinak disponoval. Jako důvod tohoto opatření uvádí žalovaný úřad jejich neznalost češtiny a stěžovatel správnost důvodu toho potírá poukazem na jazykovou kvalifikaci ostatního úřednictva na zmíněných panstvích, následkem které nemá důvod onen takové váhy, jakou mu naříkané rozhodnutí přikládá.
Otázka, zda a pokud určitého úředníka pro jazykovou kvalifikaci lze upotřebiti při správě určitého statku, není otázkou právní, nýbrž skutkovou a není tudíž nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 svého zákona oprávněn, zkoumati meritorně správnost úsudku, k jakému v tom směru žalovaný úřad dospěl. Nejvyšší správní soud musí však dle § 6, odst. 2 cit. zák. zkoumati, zda skutkový podklad, o který tento úsudek žalovaného úřadu jest opřen, není snad kusý, neodporuje-li spisům nebo nebyly-li při zjišťování jeho porušeny předepsané formy správního řízení.
Žalovaný úřad úsudek svůj podrobněji vůbec neodůvodňuje, zejména neuvádí žádných skutečností, pro které v daném případě neznalost češtiny u jmenovaných dvou úředníků jest s to, aby znemožnila neb aspoň stížila řádné hospodaření na statcích vnucené správě podrobených. Vada ta jest podstatná, protože jednak znesnadňuje straně hájení zájmů, jednak vylučuje také možnost přezkoumání naříkaného rozhodnutí nejvyšším správním soudem po rozumu § 6, odst. 2 zákona o správním soudě.
Tím jest ospravedlněno zrušení naříkaného rozhodnutí ad 3.

Citace:

č. 363. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 212-216.