NPD documents search: Právník, 62 (1923) - K výkladu § 4. zák. o podm. odsouzení.

K výkladu § 4. zák. o podm. odsouzení. Lze považovati uložení věnování ve prospěch osob třetích za zadostiučinění poškozenému?

Rozsudkem okres. soudu v M. K. ze dne 4. prosince 1920 byl obv. E. H. uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 488 tr. z. spáchaný tím, že dne 24. října 1920 četníky stanice O. křivě vinil z nepočestného činu, totiž ze zbabělosti, a byl dle § 493 tr. z. odsouzen ku pokutě 500 Kč; podmínečný odklad trestu mu v prvé stolici povolen nebyl.
Krajský jako odvolací soud ve Z. vyhověl v neveřejném sezení rozsudkem ze dne 31. 12. 1920 odvolání obviněného a povolil mu podle zákona ze dne 17. 10. 1919 č. 562 sb. z. a n. za ustanovení jednoroční zkušební doby podmíněný odklad trestu pod podmínkou, složí-li do měsíce jako zadostučinění 300 Kč ve prospěch čsl. červeného kříže. Na rozdíl od nalézacího soudu shledal odvolací soud dostatečných důvodů pro podmíněný odklad trestu, uložil však obžalovanému, aby jakési usmíření bylo zjednáno, zadostučinění ve formě věnování pro čsl. červený kříž.
Zmateční stížnosti pro zachování zákona po rozumu § 334 tr. ř. generální prokuraturou proti hořejšímu rozsudku odvolacího soudu podané vyhověl nejvyšší co zrušovací soud v Brně a uznal dne 21. 7. 1921 právem, že citovaným rozsudkem odvolacího soudu ve Z. byl porušen zákon v ustanovení § 4 zák. ze 17. 10. 1919 č. 562 sb. z. a n., rozsudek tento byl zrušen a odvolacímu soudu uloženo, aby šetře zásady § 293 odst. 2. tr. ř. ve věci znova rozhodl.
Důvody: Ze spisů nikde nevyplývá, že podobné zadostučinění se strany uražených bylo žádáno, nebo že uražení četníci v takovém věnování jakési zadostučinění shledávali. Dlužno proto oprávněnosti samovolného takového určení soudu zkoumati ze znění zákona ze dne 17. 10. 1919 č. 562 sb. z. a n. samého. Týž v § 4 ustanovuje, že soud může podmínečně odsouzenému uložiti, aby podle sil svých nahradil škodu a aby dal zadostučinění. Zákon tu zřejmě rozlišuje mezi faktickou škodou, jež má býti nahražena, a případným jiným odškodněním nikoliv ve smyslu náhrady škody, nýbrž ve smyslu morálního zadostučinění tomu, kdo byl trestním skutkem poškozen. Má proto slovo zadostučinění v § 4 citov. zákona význam širší, než je dán v 30té kapitole občanského zákona a v § 369 tr. ř., neboť by jinak oběma výrazy vyřčena byla jen tautologie, které tu však není. Může-li soud uložiti podmínečně odsouzenému nejráznější obmezzení i co do způsobu života, není příčiny upírati mu oprávnění, aby mu i uložil věnování ve prospěch osob třetích, рак-li toto věnování jest zadostiučiněním poškozenému či uraženému, o něhož jedině jde. To plyne ze slov: »škodu nahradil a dal zadostučinění«, jak jsou vedle sebe postavena v textu zákona, která naznačují, že nejde pouze o náhradu skutečné škody materielní, nýbrž i o škodu immaterielní, která trestným činem byla poškozenému způsobena, a že tedy tomuto poškozenému náleží zadostučinění a nikoliv snad porušenému řádu právnímu. Má-li proto při podmínečném odsouzení uloženo býti obviněnému nějaké věnování ve prospěch osob třetích, nelze se obejíti bez slyšení poškozeného, či uraženého, shledá-li v takovém věnování pro sebe zadostučinění, neboť jinak mohlo by se státi, že věnování by se zvrhlo v pravý opak toho, co mělo mu býti zadostučiněním. V přítomném případě, jak uvedeno, nikterak není zjištěno, že uraženým četníkům věnováním 300 Kč ve prospěch čsl. červeného kříže mělo se dostati a dostalo nějakého zadostučinění. Soud má sice právo, uznati na podmíněné odsouzení bez jakéhokoliv zadostiučinění, shledá-li však jeho určení za prospěšné, tu nutno obírati se otázkou, zda-li takové věnování ve prospěch osoby třetí jest zadostiučinění trestním činem poškozenému. Ježto nebylo odpověděno na tuto otázku, nebylo rozhodnuto dle zákona. Bylo proto dle §§ 292, 479 tr. ř. uznati právem, jak nahoře uvedeno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. července 1921 č. j. Kr. II. 467-21. Dr. Funtiček.

Citace:

K výkladu § 4. zák. o podm. odsouzení.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 3, s. 130-132.