NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 9031.

Zaměstnanci veřejní:* Bývalí senátní presidenti soudních tabulí, ustanovení za platnosti organisačních předpisů býv. státu uherského, nemají po rozšíření platnosti zák. z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. i na území býv. státu uherského (§ 209 plat. zák.) právního nároku na to, aby byli ustanoveni předsedy senátu.
(Nález ze dne 3. února 1931 č. 19851/30.)
Prejudikatura: Boh. A 9027/31.
Věc: Dr. Emil T. v K. proti ministerstvu spravedlnosti o úřední titul, o ustanovení referentem v senátu a o zastáváni úřadu senátního presidenta.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: 1. Rozhodnutím presidenta republiky z 30. listopadu 1920 byl st-l, býv. advokát ve St., jmenován senátním presidentem 5. hodn. třídy u tabule v Košicích. Při převodu do nových platů podle zák. č. 103/26 bylo mu přiznáno funkční služné podle 5. stupnice, funkčního služného stupně b) s tím, že, vyhoví-li zákonným podmínkám, zvýší se funkční služné podle § 40 cit. zákona dnem 1. ledna 1929. Opravné prostředky proti výměru a převodu do nových platů podané byly v cestě instanční rozhodnutím min. sprav. z 11. prosince 1926 č. 50114 zamítnuty v podstatě z toho důvodu, že podle § 40 plat. zák. jsou do 3. stupnice funkčního služného, jíž se i st-l domáhal, zařaděna pouze služební místa radů nejv. soudu, radů nejv. správ, soudu, náměstků předsedů sborových soudů druhé stolice a předsedů větších sborových soudů prvé stolice, kdežto st-l nebyl ustanoven na žádné z těchto míst a nemá proto nároku na převedení do 3. stupnice funkčního služného.
Výměrem presidia soudní tabule v Košicích z 21. února 1929 bylo st-li sděleno, že mu podle ustanovení § 6 odst. 1, 2, § 7 odst. 2 zák. č. 201/28 přísluší — při jinak nezměněném služebním místě — od 15. března 1929 úřední titul »vrchní soudní rada«. Na rozklad st-lův z 12. března 1929 zrušilo presidium soudní tabule v Košicích výměrem z 21. května 1929 výměr z 21. února 1929 a ponechalo st-li i nadále úřední titul, udělený mu rozhodnutím presidenta republiky z 30. listopadu 1920. Další stížnost st-lova byla nař. rozhodnutím ze 6. června 1929 zamítnuta v podstatě s tím odůvodněním, že oba uvedené výměry presidia jsou dekaratorními akty, jimiž pouze mělo býti zjištěno, jaký úřední titul st-li přísluší za platnosti zák. č. 201/28 a že tedy šlo výlučně o otázku úředního titulu, kdežto st-l uplatňuje nárok, aby bylo vysloveno, že jest trvale jmenovaným (scilicet ustanoveným) senátním presidentem vrchního soudu v hodn. skupině radů nejv. soudu s funkčním služným 3. stupnice, o kterémžto nároku však napadeným výměrem vůbec rozhodováno nebylo. II. Podle rozvrhu práce u soudní tabule v Košicích na dobu od 1. ledna 1929 do 31. prosince 1929 byl st-l, senátní president, ustanoven stálým členem 3. senátu pro revise a revisionální rekursy ze slov. obvodu. Podáním de pres. 14. srpna 1929 obrátil se st-l na min. sprav, a poukazoval na to, že při sestavení rozvrhu práce u soudní tabule v Košicích na rok 1929 byl z příkazu min. sprav, přidělen revisionálnímu senátu jako referent, a ježto v té příčině mu min. dosud nedalo doručiti žádného rozhodnutí a tím mu byla odňata možnost obrany, prosil, aby o svém sesazení byl vyrozuměn písemným výměrem s právním odůvodněním. Nař. výnosem z 24. září 1929 vrátilo min. sprav, tuto žádost s oznámením, že neshledalo s ohledem na předpis § 42 org. zák. možnosti ani důvodu k meritornímu vyjádření o obsahu žádosti.
3. Podle rozvrhu práce u vrchního soudu v Košicích na dobu od 1. ledna 1930 do 31. prosince 1930 byl st-l, senátní president, ustanoven stálým členem 3. senátu pro revise a revisionální rekursy za předsednictví senátního presidenta Jana R. Proti rozvrhu tomuto podal st-1 rozklad, v němž poukázal na to, že dle jmenovacího dekretu jest trvale ustanoveným senátním presidentem vrch. soudu v Košicích pro úřad zákonem systemisovaný (§ 5 zák. čl. XXV:1890, § 1 zák. 279/20 a § 2 vl. nař. č. 634/20) a náleží do samostatného státu soudních zaměstnanců Podk. Rusi. Úřad ten nebyl zákonem dosud zrušen a ježto není žádná z podmínek § 99 úst. listiny splněna, musila se pouhým nedopatřením přihoditi při sdělávání plat. zák. č. 103/26 mezera v zákoně, která nemůže míti ten význam, že by mohla zrušiti i ústavní listinu samu.
Rozhodnutím presidia soudní tabule v Košicích z 20. února 1930 nebylo rozkladu tomu vyhověno. Další odvolání (stížnost) bylo pak nař. rozhodnutím z 29. března 1930 zamítnuto v podstatě z těchto důvodů: Podle § 42 odst. 1 org. zák. rozhoduje o tom, kdo má zastávati funkci předsedy senátu u vrchního soudu na dobu následujícího jednoho roku. výlučně president případně vicepresident vrch. soudu (§ 31 org. zák.) ve vlastním oboru působnosti, aniž by jeho rozhodnutí vyžadovalo jakéhokoliv schválení. Je při tom vázán pouze předpisy §§ 32 a 36 org. zák., kterých třeba užiti obdobně jen s výjimkou stanovenou v § 42 odst. 1 org. zák. Že by tyto předpisy byly porušeny, žal. úřad neshledal, ani to stížnost sama netvrdí. Svůj nárok na zastávání úřadu senátního presidenta nemůže st-l opírati o předpis § 99 úst. listiny. Zařazení st-le v rozvrhu prací za člena senátu — nikoliv za předsedu senátu — nelze v žádném směru pokládati za »sesazení« ve smyslu § 99 úst. listiny, ježto předpis tento chrání jen všeobecně úřad soudcovský, nikoliv však i určité funkce, které soudce vykonává. Změnou zařazení st-le v rozvrhu prací nebo pověřením jeho jinými soudcovskými pracemi než těmi, které snad dříve vykonával, není dotčen jeho charakter nebo úřad soudcovský. Také dřívější zařazení st-le do určité hodn. třídy nebo skupiny, na něž stížnost poukazuje, jako platové opatření, nemá nic společného s výkonem úřadu soudcovského, a nelze již proto mluviti o porušení § 99 úst. listiny. Pokud st-l nárok na zastávání úřadu senátního presidenta opírá o svoje doživotní jmenování senátním presidentem, dále o ponechání titulu výnosem žal. úřadu ze 6. června 1929 a o předpisy § 5 zák. čl. XXV:1890, resp. o zák. 270/20 a vl. nař. č. 634/20, neuznal žal. úřad námitky tyto důvodnými, ježto předpisy §§ 5, 7 a 8 zák. čl. XXV: 1890 nejsou již platným právem a musily podle § 209 zák. č. 103/26 a nař. č. 99/24 ustoupiti předpisům novým (organisačnímu zákonu čís. 217/1896 ř. z.), které — jak již správně bylo zjištěno ve výměru presidia soudní tabule — trvale ustanovené senátní presidenty scil. předsedy senátů u vrch. soudů neznají. Jsou proto vývody stížnosti v odporu s platným právním stavem. Ani poukaz st-lův k výn. ze 6. června 1929 není důvodný, ježto tímto výnosem vůbec nebyla řešena otázka, výkon které soudcovské funkce st-li ať již dočasně nebo trvale přísluší, ale výlučně jen otázka jeho úředního titulu. Konečně další vývody stížnosti, jednající o poměru plat. zákona k § 99 úst. listiny, jakož i k býv. organisačním předpisům a organisačnímu zák. č. 217/1896 ř. z., jakož i dedukce z poměru toho vyvozované s hlediska toho, co dosud bylo řečeno, jsou úplně nerozhodné. K tvrzení st-lovu, že plat. zákon č. 103/26 není snad v souhlase s §em 99 úst. listiny, podotýká žal. úřad, že se vymyká úplně kognici žal. úřadu zkoumati, zda ten který zákon resp. jeho předpisy jsou ve shodě s ústavními předpisy či nikoliv. O dalším nároku st-lem uplatňovaném, t. j. aby bylo vysloveno, že st-l jest senátním presidentem u vrch. soudu trvale ustanoveným v hodn. skupině radů nejv. soudu, nebylo nař. výměrem vůbec rozhodováno a jde proto stížnost v tomto směru mimo.
O stížnostech uvažoval nss takto:
1. Nař. rozhodnutí ze 6. června 1929 omezilo se podle toho, jak jeho obsah svrchu byl reprodukován, na výrok, že výměry presidia soudní tabule v Košicích z 21. února 1929 a z 21. května 1929 bylo pouze konstatováno, jaký úřední titul přísluší st-li za účinnosti zák. č. 201/28 a že o otázce, zda st-l jest trvale ustanoveným senátním presidentem vrch. soudu v hodn. skupině radů nejv. soudu s funkčním služným 3. stupnice, výměry těmi vůbec rozhodováno nebylo. Rozhodnutím tímto nebyla tedy otázka tato meritorně řešena a stížnost jest v rozporu se spisy správními, dovozuje-li, že ze zmíněných rozhodnutí presidia soudní tabule, resp. min. sprav, jde na jevo, že st-l byl překvalifikován z trvale ustanoveného senátního presidenta za titulárníbo, resp. že st-l je pokládán jen za titulárního senátního presidenta v hodn. třídě rady vrch. soudu. Nař. rozhodnutí ze 6. června 1929 se kromě úředního titulu vůbec nedotklo charakteru st-lova služebního postavení a jdou tedy veškery vývody stížnosti, jimiž se st-l snaží dovoditi, že jest dosud trvale ustanoveným senátním presidentem vrch. soudu na systemisovaném místě senátního presidenta vrch. soudu, zcela mimo. Stížnost tato nemohla proto býti shledána důvodnou.
2. Nař. výnosem z 24. září 1929 odmítl žal. úřad zaujmouti meritorní stanovisko ke st-lovu podání ze 14. srpna 1929. Při tom opřel se žal. úřad o předpis § 42 org. zák. Ježto pak předpis § 42 org. zák. se týká sestavování senátů u vrch. soudu a stanoví, že v této příčině jest postupovati analogicky dle §§ 32 až 36 org. zák., a že tedy sestavovati senáty u vrch. soudu přísluší presidentu resp. vicepresidentu tohoto soudu, dal žal. úřad odkazem na § 42 org. zák. zcela zřetelně na jevo, že nepokládá se příslušným, aby o petitu st-lově ineritorně rozhodl. Vykládá si tedy stížnost mylně smysl nař. výnosu, shledává-li v něm výrok žal. úřadu toho obsahu, že st-le nepokládá za senátního presidenta trvale ustanoveného, jmenovaného pro úřad zákonem systemisovaný, resp. že pokládá za to, že st-l zastával tuto funkci jen z pověření. Nař. výnos nemá tohoto obsahu, a tvrdí-li stížnost opak, tvrdí tak zcela bezdůvodně. Tím padají všecky další námitky, které st-l na této mylné premise vybudoval a které se týkají merita věci.
3. Nař. rozhodnutím z 29. března 1930 vyřešen byl v instanční cestě spor o otázku, zda st-l právem či neprávem při rozvrhu práce u vrch. soudu v Košicích na rok 1930 byl ustanoven nikoli za předsedu, nýbrž za stálého člena senátu.
Proti nař. rozhodnutí, jímž byl tento spor rozřešen v neprospěch st-lův, namítá stížnost především, že úřad senátních presidentů soudní tabule v Košicích nebyl plat. zákonem č. 103/26 vůbec dotčen, ježto zákon platový se o tomto úřadě vůbec nezmiňuje, a právní náhled, že snad organisační předpisy §§ 32 až 36, 41 a 42 zák. č. 217/1896 ř. z. byly rozšířeny na území Slov. a Podk. Rusi se zpětnou účinností, se vzhledem k předpisu § 99 úst. listiny redukuje na prázdnou fikci, ježto zvláštní organisační normy býv. soudních tabulí byly zachovány v platnosti zák. č. 11/18, nedoznaly ani zák. č. 270/20 změny, a pozbyly platnosti až vynesením platového zákona č. 103/26 (§ 209), jímž rozšířena byla na území Slov. a Podk. Rusi platnost organisačního zákona č. 217/1896 ř. z. i co do personálních organisačních norem pro soudy 1. a 2. stolice, avšak nikoli pro praeterito (pro perfecto), nýbrž toliko s účinností pro futuro, kdežto až do vydání plat. zákona platily co do personální organisace soudův 1. a 2. stolice výlučně jen organisační normy těchto území.
Námitka tato, která se opírá o předpisy zák. č. 270/20, vl. nař. č. 634/20, dále o skutečnost, že st-l byl již za platnosti zák. č. 270/20 jmenován senátním presidentem, není důvodná. Žal. úřad v nař. rozhodnutí netvrdí, že platnost organisačního zák. č. 217/1896 ř. z. byla na Slov. a Podk. Rus rozšířena se zpětnou platností od 1. května 1920, nýbrž dovozuje toliko, že předpisy §§ 5, 7 a 8 zák. čl. XXV:1890 nejsou již platným právem a musily podle § 209 zák. č. 103/26 a nař. čís. 99/24 ustoupiti předpisům novým, t. j. organisačnímu zák. č. 217/1896 ř. z., které trvale ustanovených senátních presidentů scil. předsedů senátů u vrch. soudů neznají. Žal. úřad neměl také ani důvodu, aby řešil otázku, zda organisační zákon č. 217/1896 ř. z. byl na Slov. a Podk. Rus rozšířen s účiností od 1. května 1920, ježto na sporu byla toliko otázka, zda st-l při rozvrhu práce na rok 1930 mohl býti ustanoven za stálého člena senátu (nikoli za předsedu). Padají proto veškery závěry, které st-l čerpá z mylné premisy, že úřad přiznal zákonu č. 217/1896 ř. z. v celém jeho rozsahu na Slov. a Podk. Rusi zpětnou účinnost již od 1. května 1920. Že platovým zákonem č. 103/26 (§ 209) byla platnost organisačního zák. č. 217/1896 ř. z. rozšířena na Slov. a Podk. Rus i co do personálních organisačních norem pro soudy 1. a 2. stolice, to st-1 sám uznává, namítá však, že úřad senátních presidentů za šetření organisačních norem území Slov. a Podk. Rusi u býv. soudních tabulí doživotně již ustano- vených je úřadem systemisovaným, a že nebyl zrušen rozšířením platnosti organisačního zákona č. 217/1896 na zmíněné území. Opačný výklad § 209 plat. zák. prý by byl v rozporu s předpisem § 99 ústavní listiny. Námitka tato není důvodná.
Podle § 2 zák. č. 270/20 vztažena byla na osoby stavu soudcovského na Slov. a Podk. Rusi mimo jiné předpisy i ustanovení zák. z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. jen potud, pokud jím upravena jsou všeobecná služební pravidla. Předpisem § 209 plat. zák. bylo však ustanovení toto změněno v ten rozum, že na území býv. státu Uherského byla mimo jiné rozšířena i ustanovení zák. z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. (a zákonů jím v platnosti ponechaných) beze všeho omezení. Byla tedy na území to rozšířena i platnost předpisů §§ 32—36 a 42 odst. 1 org. zák. č. 217/1896 o sestavování senátů. Zákon tento nezná však funkce senátních presidentů u vrch. soudů doživotně ustanovených a neomezuje také presidenty sborových soudů ani 1. ani 2. stolice žádným positivním předpisem v tom směru, koho ze soudců při soudech těch ustanovených předsednictvím senátu pověří.
Že tomu je tak, plyne zejména z § 33 org. zák., podle něhož ustanovení předsedů senátních a jejich náhradníků potřebuje schválení (předsedou vrch. soudu zem.). Omezení toto sice dle § 42 odst. 1 org. zák. neplatí pro ustanovení senátních presidentů a jejich náhradníků u vrchních soudů, ježto však předpisů §§ 32—36 jest jinak obdobně použiti i pro vrchní soudy, jest použiti i zásady z nich dovožené, že předseda soudu není vázán v tom směru, koho z osob soudcovských u soudu toho ustanovených předsednictvím senátu pověří. Personální organisace soudních tabulí byla sice před tím upravena předpisy §§ 5, 7 a 8 zák. čl. XXV:90, organisace ta byla však předpisem § 209 plat. zák. resp. rozšířením platnosti zák. č. 217/96 i na území Slov. a Podk. Rusi změněna, tím byla tedy na území býv. státu uherského provedena změna organisace soudů, a to zákonem. K tomu pak, aby provedeno bylo sestavení senátů ve shodě s předpisy zák. č. 217/96, nebylo zapotřebí stanoviti zákonem nějakou lhůtu a nemůže tedy st-1 z té okolnosti, že lhůta taková stanovena nebyla, dovozovati, že o organisační předpis vůbec nejde.
Názor, že §em 209 plat. zák. provedena byla částečná změna v organisaci soudů na Slov. a že změna taková byla zákonodárcem přímo zamýšlena, jest potvrzován nad veškeru pochybnost důvodovou zprávou k plat. zákonu, v níž se praví (k § 209), že provedení platové úpravy navržené pro soudce by nebylo možné, kdyby nebyla zároveň rozšířena platnost všech ustanovení organisačního zákona č. 217/96 ř. z. také na území Slov. a Podk. Rusi, zejména ustanovení o funkcích, které mají význam pro systemisaci míst v platových stupnicích funkčního služného. Že ani platový zák. č. 103/26 nezná funkce senátních presidentů sborových soudů 2. stolice, bylo st-li dovoženo již v nál. Boh. A 9027/31.
Z úvah těchto plyne, že za účinnosti plat. zák. předsedové sborových soudů 2. stolice pro Slov. a Podk. Rus nejsou po zákonu při sestavování senátů nikterak vázáni v tom směru, že by určité soudcovské osoby a zejména senátní presidenty býv. soudních tabulí, ustanovené za platnosti organisačních předpisů býv. státu uherského, musili ustanoviti předsedy senátů, a že tedy soudcovské osoby při soudech těch ustanovené nemají právního a tudíž stihatelného nároku na to, aby byly ustanoveny předsedy senátů. Pak ovšem nemůže st-l ve svém zařazení při rozvrhu práce na rok 1930 spatřovati porušení svých subj. práv a jsou všechna opačná tvrzení stížnosti bezdůvodna.
Lze-Ii konečně ve stížnosti shledati i další námitku toho obsahu, že min. sprav, mělo zkoumati, zda ten který zákon, resp. jeho předpisy, jsou ve shodě s ústavní listinou, nemohl by nss ani tuto námitku shledati důvodnou. Jest sice pravda, že podle čl. 1. uvozovacího zákona k ústavní listině zákony, odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím, jsou neplatné, leč o otázce, zda ten který zákon jest v rozporu s ústavou, nemůže rozhodovati správní úřad a tedy ani min. spravedlnosti, které naopak předpisy zákona je vázáno, kdežto rozhodování o otázce, zda zákony republiky čsl. vyhovují zásadě čl. 1. zák., kterým se uvozuje ústavní listina, jest zákonem č. 162/20 vyhraženo tribunálu zvláštnímu t. j. ústavnímu soudu (arg. § 7 cit. zák.).
Ježto tedy nař. rozhodnutím nebylo porušeno žádné st-lovo subj. právo, nemohla stížnost býti shledána důvodnou.

Citace:

č. 14789. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 1104-1105.