NPD documents search: České právo, 1 (1919)

Čís. 123.

Rozsudku občanského trestního soudu, vynesenému nad osobou, podrobenou pravomoci trestních soudů vojenských, čeliti lze řádnou zmateční stížností a to dle povahy případu buď dle § 281 č. 9 a) nebo dle § 281 č. 9 b) tr. ř.
Příslušností k bývalé rakouské armádě není odůvodněna právomoc čsl. vojenských trestních soudů. K tomu jest třeba presentace v čsl. armádě. (Rozh. ze dne 5. února 1920, Kr I 253/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Františka K. do rozsudku krajského soudu v Kutné Hoře ze dne 20. března 1920, jímž tento obžalovaný uznán byl vinným zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. z. a přestupkem proti veřejným zřízením a opatřením dle § 312 tr. z., takto právem:
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje proti rozsudku číselné zmatečnost dle § 281 č. 9 lit. a) tr. ř., poněvadž prý bylo jím rozhodnuto o trestním jednání, pro které nejsou příslušny občanské soudy; obžalovaný jest prý dosud a byl zejména i v době činu aktivním vojínem, podrobeným pravomoci soudů vojenských, takže prý trestnost řízením proti němu provedeným porušen byl předpis § 60 tr. ř. a řízení to jest zcela neplatné. — Dlužno především rozřešiti otázku, zda vývody těmito jest, jak to vyhle- moci soudů vojenských, takže prý trestním řízením proti němu provede- 1877 č. 3 ř. z. z roku 1878, dolíčen po zákonu některý ze zmatků § 281 č. 1 až 11 tr. ř. Otázka, zda a pod jakým hlediskem lze řádnými opravnými prostředky zjednati nápravu proti rozsudku občanského soudu trestního, vynesenému nad osobou, jež podrobena jest pravomoci trestních soudů vojenských, vyhrocena byla ponejvíce v otázce, jak dalece lze v řádném opravném řízení odporovati výroku občanského soudu trestního otázce jeho věcné příslušnosti. I poukazováno k tomu, že jednak zákon z pravidla vyhrazuje konečné vyřízení této otázky procesuálnímu období vydání v obžalovanost (§ 219 tr. ř.), jednak, že jako jedinou výjimku připouští případ, kde výrokem nalézacího soudu byla by věc neprávem přesunuta z příslušnosti sborového do příslušnosti porotního soudu (§ 281 č. 6 tr. ř.). Další postup myšlenek byl pak tento: Poněvadž případ, o který se jedná, nespadá pod hledisko § 281 č. 6 (§ 468 č. 3) tr. ř., a jiný ze zmatků, jež v § 281 tr. ř. výlukou jsou vypočteny, nepřichází vůbec v úvahu, není náprava řádnými opravnými prostředky vůbec možná. Než předpoklad, že jedná se zde o otázku příslušnosti občanského soudu trestního ve smyslu dotčených předpisů zákona, jest pochybeným a touto pochybeností základu hroutí se celá budova na základě tom postavená. Řečený předpoklad nachází zdánlivou oporu v nadpisu §§ 60 a 61 tr. ř., znějícím »II. Příslušné soudy zvláštní (Besondere Gerichtsstände)«. V pravdě však nejedná se v těchto případech o zvláštní soudy příslušné, nýbrž o zcela zvláštní poměry, jimiž působnost trestního řádu v příčině jistých osob jest vyloučena, jmenovitě pokud jde o osoby vojenské, vyloučena na prospěch orgánů, jež jsou sice rovněž soudy, ale jichž příslušnost není upravena řádem trestním a před nimiž nekoná se řízení dle předpisů řádu trestního. Nelze proto předpisů trestního řádu, jenž platí výlučně jen pro soudy trestní občanské (čl. I. uvoz. zák. k tr. zák.) použíti na případ, o který se jedná a nemá zde místa zejména ani ustanovení § 219 ani § 281 č. 6 tr. ř. Tím však není řečeno, že případ nehodil by se vůbec pod žádné s hledisk § 281 tr. ř. Dlužno spíše dále rozeznávati dva případy: a) vynesl-li občanský soud trestní ohledně osoby vojenské rozsudek o trestním činu, jenž občanskému právu trestnímu jest vůbec cizí, nebo jest mu znám v jiné podstatně odchylné podobě, nebo b) vynesl-li rozsudek o trestním činu, jehož skutková povaha týmž způsobem jest ohraničena jak v občanském, tak ve vojenském trestním právu. V tom případě byl by rozsudek zmatečným již podle § 281 č. 9 a) tr. ř., ježto občanský soud nesprávně řešil otázku, zda skutek zakládá trestní čin, patřící ku příslušnosti soudů, poněvadž, jak řečeno, soudy míní se zde pouze občanské soudy trestní, k nimž jedině vztahují se předpisy trestního řádu a skutek nemůže zakládati trestního činu, o němž by těmto soudům náleželo rozhodovati. V druhém případě šlo by o zmatek dle § 281 č. 9 b) tr. ř., poněvadž trestný čin o sobě patřil by sice před občanský soud trestní, ale stihání jeho před těmito soudy jest pro osobní poměr obžalovaného zvláštními předpisy vyloučeno. Jelikož pak v případě našem jde o zločin veřejného násilí dle § 81 tr. z., jehož skutková povaha se kryje se skutkovou povahou zločinu dle § 358 voj. tr. z., doličuje zmateční stížnost, namítajíc, že rozsudek soudu prvé stolice jest zmatečným, poněvadž obžalovaný nepodléhal pro čin, který se mu klade za vinu, pravomoci občanských trestních soudů, nýbrž soudů vojenských, v pravdě zmatek podle § 281 č. 9 b) tr. ř. K náhledu generální prokuratury, že případný nesprávný výrok občanského soudu trestního v otázce právě naznačené nezakládá vůbec žádného ze zmatků § 281 tr. ř. a že mu nelze tudíž čeliti řádnou zmateční stížností, nýbrž že výrok takový zakládá t. zv. nezhojitelnou zmatečnost, kterou lze napraviti pouze mimořádným opravným prostředkem zmateční stížnosti k zachování zákona, nelze proto přistoupiti a jejímu návrhu, by zmateční stížnost, o kterou se jedná, byla, kdyžtě nedoličuje žádného ze zmatků uvedených v § 281 č. 1 až 11 tr. ř., zavržena jíž podle § 4 č. 1 a § 1 č. 2 zák. ze dne 31. prosince 1877, č. 3 ř. z. z roku 1878, nebylo lze vyhověti. Slušelo ji spíše vyříditi věcně, při čemž se nesetkala s úspěchem.
Zmateční stížnost uvádí, že obžalovaný jest dosud aktivním vojínem a tudíž podroben pravomoci vojenských soudů proto, že po převratu 28. října 1918 odešel svémocně z vojenské služby u bývalé armády rakousko-uherské a že dosud nebyl ani jeho ročník ani on sám vládou Československé republiky demobilisován. Ale obžalovaný dovolává se tu svého starého poměru vojenského, který zanikl, pokud jde o příslušníky Československé republiky, státním převratem ze dne 28. října 1918, zvláště když poslední rakouský vladař, vzdav se výkonu svých vladařských práv, sprostil zejména i všecky bývalé rakouské vojíny jejich služební přísahy a bývalá armáda rakousko-uherská přestala existovati. Tím okamžikem vrátil se obžalovaný do svého občanského života a podléhá odtud obecným soudům trestním, a to bez ohledu na to, byl-li snad nad to novou vládou demobilisován čili nic. Rozhodno jest, že obžalovaný vojenské služby ve vojsku republiky Československé dosud nenastoupil čili ve smyslu § 12 voj. ř. tr. k aktivní službě ve vojsku československém presentován nebyl. Ve směru tomto uvádí sám ve zmateční stížnosti, že dosud do služby vojenské (t. j. ve vojsku československém) volán nebyl a kromě toho bylo též dotazem u příslušného vojenského jeho tělesa zjištěno, že tam jako vojín veden není. Obžalovaný není tedy vojínem a nebyl jím v době činu (dne 11. ledna 1919). Jest tedy zmateční stížnost jeho bezdůvodná.

Citace:

Čís. 4321. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 559-560.