Č. 8073.

Jazykové právo: Ustanovení čl. 82, odst. 1, věty 2. nař. č. 17/26, podle něhož budova, v níž jest obecní úřad, má vždy bytí označena (též) jazykem čsl, jest kryto ustanovením odst. 3. § 3 jaz. zák.
(Nález ze dne 28. června 1929 č. 24942/28.)
Prejudikatura: Boh. A 346/28.
Věc: Obec D. P. a spol. (adv. Dr. Alfr. Hainze ze Šluknova) proti ministerstvu vnitra (min. r. Dr. Lad. Prokop) o zevní označení obecního úřadu.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Osp ve Š. zaslala stěžujícím si obcím výměr, v kterém uvedla, že podle čl. 82 vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. jsou obce povinny označiti budovu, v níž jest obecní úřad, též jazykem čsl., a to nápisem stejných rozměrů a stejné úpravy jako jest nápis provedený v jednacím jazyku obce. Poněvadž tato povinnost dosud splněna nebyla, vyzvala je osp, aby budovu, v níž jest obecní úřad, opatřily nápisem v čsl. jazyku, vyhovujícím uvedeným ustanovením, a o výkonu podaly zprávu do určené jim lhůty. Stížnostem do výměru toho obcemi podaným nebylo v pořadí instančním vyhověno posléze nař. rozhodnutími, ježto příkaz obcím vydaný je odůvodněn předpisy čl. 82, odst. 1, druhé věty a čl. 81, odst. 2 cit. v čl. 82, odst. 1. první větě vl. nař. č. 17/26, vydanými pro samosprávné úřady podle § 3 odst. 3 a § 8 odst. 1 zák. č. 122/20. O stížnostech do rozhodnutí těchto podaných uvážil nss toto: Stížnosti namítají především, že ustanovení § 3 odst. 3 jaz. zák., na jehož základě byly vydány předpisy jaz. nař., kterých se žal. úřad dovolal k odůvodnění příkazu, daného stěžujícím si obcím, jest neplatné, ježto jest v rozporu s čl. 7 smlouvy St. Germainské, uveřejněné ve sb. z. a n. pod č. 508/21, a odporuje také § 128 úst. listiny. Námitka tato jest bezdůvodná, neboť podle ustanovení § 102 úst. listiny a § 8 zák. č. 36/1876, jest sice nss oprávněn zkoumati platnost zákona, nikoli však neomezeně se všech hledisek, nýbrž jen potud, byl—li zákon podle § 51 úst. listiny řádně vyhlášen. Z toho plyne, že nss tvrzenými, domnělými rozpory vůbec zabývati se nemůže. Že by jazykový zákon nebyl řádně vyhlášen, stížnosti ani netvrdí. Zabývajíce se výkladem § 3 odst. 3 jaz. zák., stížnosti dovozují, že ustanovení toto může býti vykládáno jen tak, že státní výkonná moc při ustanovování jazyka veř. vyhlášek a zevních označení samosprávných úřadů nemůže postupovati libovolně, nýbrž že smí užití čsl. jazyka předepsati v nich jen tehdy, je-li to přípustno se zřetelem na jazykovou příslušnost obyvatelů obce, nikoli však tam, kde, jako u stěžujících si obcí, jest počet příslušníků čsl. jazyka mizivě nepatrný zlomek, 20% všech obyvatelů obce daleko nedostihující. — Těmito vývody snaží se stížnosti zřejmě cit. ustanovení jaz. zák. uvésti v souvislost s předpisem § 2 odst. 2 jaz. zák. Shledávají v něm jakýmsi obdobným použitím meze vytčené státní moci výkonné při stanovení jazyka veř. vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných a zúžují je tak, že popírají její oprávnění, aby stanovila užití jazyka čsl. ve veř. vyhláškách a zevních označeních úřadů samosprávných v těch obcích, kde není 20% příslušníků jazyka čsl. S takovýmto výkladem § 3 odst. 3 jaz. zák. však souhlasiti nelze. V jaz. zákoně nutno rozeznávati trojí druh delegace státní moci výkonné, které bylo uloženo, aby provedla zásady v něm vyslovené. Tyto delegace mají různý rozsah. Nejširším zmocněním, daným státní moci výkonné v jazykovém zákoně, jest předpis § 3 odst. 3 jaz. zák., kterým bylo jí svěřeno, aby ustanovila jazyk veř. vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných. Zákon nevytyčuje tu státní moci výkonné vůbec žádných mezí, ve kterých by se při tom pohybovati směla, zejména jí neukládá, aby při normování tom přihlížela k jazykové příslušnosti obyvatelstva a k určité percentuální početnosti jeho. Z toho, že jde o úpravu užívání jazyků podle jaz. zák., který jedná pouze o užívání jazyka státního a jazyků menšinových, vyplývá toliko, že úprava ta může se týkati jen užívání těchto jazyků (čsl. a menšinového). Druhá delegace, obsažená v druhé větě § 8 jaz. zák., jest již užší, neboť jest omezena tím, že úprava užívání jazyků pro úřady samosprávné atd. musí se stati »v duchu tohoto zákona«. Třetí delegace konečně, obsažená v úvodě § 8 jaz. zák., jest nejužší, omezující státní moc výkonnou jen na »zevrubnější provedení tohoto zákona«. V daném případě jde o jazykovou úpravu zevních označení obecních úřadů stěžujících si obcí, tedy úřadů samosprávných, podle § 3 odst. 3 jaz. zák. a nutno tedy především dáti odpověď na otázku, jaké oprávnění bylo poskytnuto státní moci výkonné při této úpravě. Kdežto v prvním a druhém odstavci tohoto § obsaženy jsou positivní předpisy v příčině přijímání podání učiněných u samosprávných úřadů v jazyce čsl. a užívání jazyků ve schůzích a poradách, v odstavci čtvrtém pak o přijímání a vyřizování podání učiněných v jiném jazyku než čsl., zvolena byla v odstavci třetím, pokud jde o veř. vyhlášky a zevní označení úřadů samosprávných, cesta jiná. Zde dáno bylo státní moci výkonné zmocnění, aby úpravu tuto ustanovila v těchto relacích sama. Různost těchto dvou způsobů, jak jaz. zák. v § 3 v hlavních rysech vyřešil jazykovou otázku u samosprávných úřadů, jest na první pohled zřejmá, a nutno proto při výkladu § 3 odst. 3 jaz. zák. míti ji na mysli. Projev vůle zákonodárcovy obsahuje zde zmocnění státní moci výkonné, aby bez omezení upravila cestou nařizovací příslušné vztahy. Poněvadž zákon, jak řečeno, v § 3 odst. 3 žádných mezí jí nevytyčuje, nelze takové meze vyvoditi ani z § 55 úst. listiny, který může míti praktický význam jen tam, kde zákon sám skutečně nějaké meze moci nařizovací uložil. Tím méně ovšem jest možno dovozovati nějaké omezení z § 8 jaz. zák., ježto tam jde o zmocnění jiného druhu. Zmocnění dané v § 3 odst. 3 bylo by totiž zbytečné, kdyby i na ně mělo býti vztahováno delegační zmocnění vyslovené v § 8. Zákonodárci, zvláště pak ústavnímu nelze imputovati, že by na různých místech téhož zákona volil různé způsoby úpravy, nemaje k tomu vnitřního důvodu. Neobsahuje-li zmocnění dané státní moci výkonné v § 3 odst. 3 žádného omezení, pak příčilo by se všeobecně uznaným pravidlům o výkladu zákona, kdyby bylo do něho vkládáno nějaké omezení státní moci výkonné, jež v něm obsaženo není, jak se o to stížnosti uvedenými svými vývody pokoušejí. Netřeba se proto zabývati otázkou, zda 20% jazyková menšina, rozhodná pro rozsah jazykových práv minoritních podle § 2 odst. 2 jaz. zák. má nějaký a jaký význam při jazykové úpravě prováděné státní mocí výkonnou v oboru § 3 odst. 3 jaz. zák. a zda princip poměrné početnosti státních občanů lze převáděti také na práva čsl. jazyka v územích jiné minority než čsl., když státní moc výkonná po této stránce zákonem nijak vázána není. Poukaz stížnosti, že ve stěžujících si obcích počet příslušníků čsl. jazyka 20% všech obyvatelů daleko nedostihuje, jest tedy bez právního významu. Jestliže státní moc výkonná při stanovení jazyků pro zevní označení úřadů podle § 3 odst. 3 jaz. zák. nebyla, jak shora uvedeno, omezena, pak mohla také platně ustanoviti, že budova obecního úřadu má býti jazykem státním označena. Jest tedy ustanovení čl. 82 odst. 1 věty druhé vl. nař. č. 17/26, podle něhož budova, v níž nalézá se obecní úřad, má bytí označena (též) jazykem čsl., kryto odst. 3. § 3 jaz. zák. V témž smyslu vyslovilo se také odborné plenům v usnesení ze 17. prosince 1928 č. 1315 pres., Boh. A 346/28. Pokud nař. rozhodnutí opírají příkaz daný stěžujícím si obdm o cit. předpis jaz. nař., nelze jim podle toho důvodně vytýkati nezákonnost. Nař. rozhodnutí odůvodněna jsou kromě toho čl. 81 odst. 2, citovaným v čl. 82 odst. 1, první větě jaz. nař. Stížnosti shledávají rozpor těchto předpisů s ustanovením § 3 odst. 3 jaz. zák. v tom, že čl. 82 rozeznává mezi »zevním označením obecních úřadů a úřadoven« a »zevním označením budovy, v níž se nalézá obecní úřad«, kdežto jaz. zákon mluví jen docela všeobecně o zevním označení samosprávných úřadů. Toto rozeznávání označují stížnosti jako logicky neudržitelné, neboť jest prý samozřejmé, že označení budovy náleží k zevnímu označení obecního úřadu. K námitce této budiž podotknuto toto: Stěžující si obce přiznávají samy, že označení budovy, ve které jest umístěn obecní úřad, náleží k zevnímu označení obecního úřadu, tedy k označení, o jakém mluví § 3 odst. 3 jaz. zák., a nepopírají, že příkaz jim daný týká se jen budov, v nichž se nalézají jejich obecní úřady, což také z obsahu správních spisů jest zřejmo. Je-li příkaz tento odůvodněn v nař. rozhodnutích ustanovením čl. 82 odst. 1 věty 2 jaz. nař., a je-li ustanovení toto podle předchozích úvah ve shodě s jaz. zákonem, pak jest pro posouzení zákonnosti nař. rozhodnutí bezvýznamné, dovolávají-li se ona také ještě jiných předpisů jaz. nař. Není proto třeba jimi se zabývati a tedy ani ustanovením první věty 1, 2. a 3. odst. čl. 82 a cit. tam odst. 2. čl. 81 jaz. nař.

Citace:

Č. 8073. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 56-59.