NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 7912.

Samospráva obecní. — Zaměstnanci veřejní: 1. * Okolnost, že se vedoucí úředník obecní nezúčastnil schůze obecního zastupitelstva podle § 9 zák. č. 76/19, nepůsobí ani neplatnost ani vadnost usnesení ve schůzi té učiněných. — 2. * Předpokládajíc, že schůze obec. zastupitelstva nebyla svolána proti vůli obecního starosty nebo bez jeho vědomí, předsedá podle česk. obec. zřízení (§ 47) schůzi zastupitelstva platně starostův náměstek, jakmile jen starosta do schůze se nedostavil, bez ohledu na to, proč se tak stalo. — 3. * Toto zástupčí předsednické právo starostova náměstka plyne bezprostředně ze zákona, nejsouc podmíněno ani tán, že starosta pověřil náměstka zastupováním v předsednictví, ani tím, že obecní zastupitelstvo nepřítomnost starostovu uznalo za odůvodněnou. 4. * Skutečnost, že protokol o schůzi obecního zastupitelstva nebyl podepsán způsobem uvedeným v § 50 čes. ob. zř., nezakládá neplatnost nebo vadnost usnesení ve schůzi učiněných. — 5. O právu obecního zastupitelstva propustiti obecního tajemníka, prozatímně ustanoveného.
(Nález ze dne 29. dubna 1929 č. 7565.) Věc: Karel A. v D. proti zemskému správnímu výboru v Praze o zrušení služebního poměru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle výměru obecního úřadu v K. z 22. května 1924 byl st-l přijat jako obecní tajemník obce K. prozatímně na jeden rok dle konkursu. V konkursu, jehož se tu jest dovoláno, se praví, že obec K. obsadí místo obecního tajemníka jako vedoucího úředníka konceptního s požitky dle norem státních úředníků prozatímně na jeden rok, po jehož uspokojivém uplynutí bude ustanoven trvale. Dle čl. 8 dekretu, vydaného st-li obecním úřadem v K. dne 7. července 1924, nesmí st-lův provisorní poměr trvati déle než jeden rok.
Výměrem z 10. února 1925 oznámil obecní úřad v K. st-li, že usnesením obecního zastupitelstva v K. z 28. února 1925 byla mu počínajíc dnem 1. března 1925 dána tříměsíční výpověď z dosud zastávaného místa obecního tajemníka, a že jest jej považovati dnem 1. března 1925 za vystouplého z obecních služeb. Současně bylo st-li oznámeno, že se mu dle usnesení obecní rady z 9. února 1925 dává do 31. května 1925 placená dovolená.
Z tohoto usnesení obecního zastupitelstva odvolal se st-1 k osk-i.
V zasedání obecního zastupitelstva v K. dne 24. února 1925, jemuž předsedal 1. starostův náměstek a jež bylo svoláno k jednání o návrhu obecní rady na výpověď provisorně ustanovenému obecnímu tajemníku Karlu A., bylo odvolání st-lovo přečteno, načež vzhledem ke skutečnosti, že v odvolání jest usnesení obecního zastupitelstva z 2. února 1925 vytýkána formální závada při hlasování, bylo jedním členem obecního zastupitelstva navrženo, aby st-li dána byla nová výpověď dle usnesení obecní rady z 23. února 1925. O tomto návrhu bylo hlasováno dle jmen a vyslovilo se pro něj 18 hlasů, kdežto 11 členů a předsedající zdrželi se hlasování. — Výměrem obecního úřadu v K. z 25. února 1925 bylo st-li oznámeno, že se mu dle usnesení obecního zastupitelstva z 24. února 1925 dává, počínajíc dnem 1. března 1925, tříměsíční výpověď z jeho dosud u obecního úřadu v K. zastávaného místa obecního tajemníka, a vystoupí st-l z obecních služeb jako tajemník dnem 31. května 1925.
Z usnesení z 24. února 1925 podal st-1 opět odvolání k osk-i.
Rozhodnutím z 30. dubna 1925 vyhověla osk v T. st-lovu odvolání z usnesení obecního zastupitelstva z 2. února 1925, zamítla však odvolání st-lovo z usnesení téhož obecního zastupitelstva z 24. února 1925.
Další odvolání podané z rozhodnutí osk bylo nař. rozhodnutím jako bezdůvodné zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost, o níž nss uvažoval takto:
Stížnost namítá, že se usnesení z 24. února 1925 stalo beze st-lovy účasti, čímž porušena byla jednak zásada oboustranného slyšení, jednak ustanovení § 9 zák. č. 76/19. Pokud jde o výtku v prvém směru uplatňovanou, stane se o ní zmínka později v souvislosti s dalším obsahem stížnosti. Zde budiž přihlédnuto jen k výtce druhé, o níž sluší uvésti:
Ustanovení § 9 zák. č. 76/19 stanoví, že vedoucí úředníci konceptní a odborní mají právo a povinnost zúčastniti se s hlasem poradním všech schůzí obecního zastupitelstva ..., pokud jde o otázky spadající do oboru služby, pro který byli ustanoveni, nemají-li podle dosavadních předpisů právo hlasovací. — St-l netvrdí, že by v konkrétním případě měl podle dosavadních předpisů právo hlasovací, nýbrž opírá svoji námitku jen o prvou část právě cit. ustanovení; leč z něho nemůže dovozovati nějaké své subj. právo, jež by vytýkaným postupem ob. zastupitelstva mohlo býti porušeno. Ve zmíněném ustanovení se sice praví, že vedoucí úředníci mají právo i povinnost účastniti se s hlasem poradním všech schůzí obec. zastupitelstva atd., z čehož ovšem resultuje, že ob. zastupitelstvo nemůže právem brániti se účasti vedoucího úředníka při takových schůzích ob. zastupitelstva a že na druhé straně má právo účast jeho při takových schůzích žádati. Ale účast vedoucího úředníka při schůzích, jichž dle cit. předpisu má právo i povinnost se účastniti, není podmínkou formální platnosti usnesení na schůzi učiněných. Předpisy, jež určují způsob jednání při schůzích ob. zastupitelstva a stanoví podmínky platnosti usnesení zastupitelstva, obsaženy jsou v § 42 a násl. ob. zř. Ze zák. č. 76/19 nelze nijak dovozovati, že by byl chtěl ustanovením § 9 ony předpisy nějak doplniti nebo měniti, zejména ani, že by se vedoucí úředníci byli stali oním ustanovením členy ob. zastupitelstva. Zákon č. 76/19 sám pak účast vedoucího úředníka na schůzích zastupitelstva pod sankcí neplatnosti nebo vadnosti usnesení na schůzi učiněných nenařizuje. Lze proto předpis § 9 zák. č. 76/19 o účasti vedoucího úředníka ve schůzích ob. zastupitelstva s hlasem poradním chápati jen jako interní předpis organisační. jenž upravuje postavení vedoucích úředníků obecních uvnitř organismu obecního, aniž by měl nějaký reflex na venek vůči osobám, jimž vzhledem k usnesením zastupitelstva přísluší postavení strany. Takový organisační předpis o funkcích vedoucího konc. úředníka nemůže pak zakládati subj. práva třetích osob v tom smyslu, že by strana, jejíchž práv se usnesení ob. zastupitelstva dotýká, pokud se týče volič nebo poplatník měli právní nárok, aby v otázkách, jež spadají do oboru služby vedoucího úředníka, nebylo ob. zastupitelstvem činěno usnesení bez účasti tohoto úředníka, a aby pro tuto neúčast usnesení ob. zastupitelstva pro porušení ustanovení cit. § 9 bylo zrušeno.
Nemá proto nároku takového ani st-l, pokud námitku, že usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925 stalo se bez účasti vedoucího konc. úředníka, vznáší jako zaměstnanec obce, jehož služ. poměr k obci byl cit. usnesením zrušen.
Chce-li však st-l svoji námitkou uplatňovati porušení subj. práva, které mu po jeho názoru z cit. § 9 zák. č. 76/19 plyne jako vedoucímu konc. úředníku na účast v sezeních ob. zastupitelstva, nemohl by se nss vzhledem k předpisu § 5 zák. o ss touto námitkou věcně zabývati, poněvadž o tomto právu nebylo adm. úřady rozhodováno, a také st-l toto svoje právo jako předmět sporu neuplatňoval, nýbrž ze své neúčasti při schůzi ob. zastupitelstva dovozoval toliko neplatnost usnesení ob. zastupitelstva o výpovědi. Další výtka stížnosti, opírající se o ustanovení § 47 obec. zříz. dovozuje neplatnost usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925 z té okolnosti, že ve zmíněné schůzi nepředsedal starosta, nýbrž jeho první náměstek, ač v době konání schůze byl starosta přítomen na obecním úřadě a nebylo tu nijaké překážky, jež by mu účast ve schůzi zabraňovala, a ač dle protokolu o schůzi sepsaného nebylo usnesením zastupitelstva konstatováno, ani že starostovi jest zabráněno schůzi předsedati, ani že první náměstek byl starostou řízením schůze pověřen.
V § 47 obec. zříz. česk. jest stanoveno, že starostovi, nebo, zašlo-li ho něco, jeho náměstkovi přísluší předsedati v zastupitelstvu a nepředsedal-li by v něm, bude sezení neplatné. — Dle toho jest tedy neplatno každé sezení ob. zastupitelstva a pak ovšem i každé usnesení v sezení takovém učiněné, jemuž nepředsedal starosta, nebo zašlo-li ho něco, jeho náměstek, nebo vyjádřeno v jiné relaci, jest plátno i takové zasedání, jemuž předsedal starostův náměstek, ovšem jenom tenkráte, jestliže, jak zákon se vyjadřuje, starostu něco zašlo.
Vzhledem k vývodům stížnosti nahoře uvedeným, jest se zabývati výkladem, jaký význam a dosah mají slova cit. § 47 »zašlo-li ho něco«, jakožto podmínka, jejíž splnění jest předpokladem platnosti zasedání, jemuž místo starosty předsedal jeho náměstek. Užívajíc zmíněných slov, nemá ob. zřízení bližšího ustanovení o tom, jaké překážky má na mysli, aby vzhledem k nim bylo možno mluviti o tom, že starostu ve smyslu § 47 něco zašlo, ani neurčuje, komu přísluší posouditi, nastal-li pro určitou skutečnost případ, kdy starostu něco zašlo. Není v obecním zřízení řešeno zejména, že jsou to jen případy absolutní nemožnosti, ani že jest to ob. zastupitelstvo samo, jež posuzuje, zda starostu něco zašlo, tak aby schůze mohla se konati platně za předsednictví starostova náměstka. Není-li však v obecním zřízení těchto předpisů, jež by určení překážek, které starostu mohou zajíti, tak aby nastal případ, kdy platně může schůzi ob. zastupitelstva předsedati starostův náměstek, postavily mimo vůli a posouzení starosty samého, nutno dojíti k závěru, že za zaneprázdnění, jež starostu zašlo, tak aby jeho absence při předsednictví nebyla na újmu platnosti schůze ob. zastupitelstva, jest pokládati jakýkoliv důvod, pro nějž se starosta do schůze ob. zastupitelstva nedostavil. Z toho pak plyne nutně další závěr, že pro platnost zasedání, konaného za předsednictví starostova náměstka v nepřítomnosti starostově, jest rozhodný jedině fakt, že starosta není v zasedání přítomen, nechť již důvodem této nepřítomnosti jest skutečnost, kterou by bylo možno uznati za překážku objektivní, nebo skutečnost, kterou jako překážku pojímal starosta subjektivně, bez ohledu, zda jde o překážku odstranitelnou či neodstranitelnou a konečně beze zřetele k tomu, zda skutečně tu byla nějaká vnější okolnost, již pojmově by bylo vůbec lze za překážku pokládati, či zda absence starostova byla tu jen proto, že starosta prostě do schůze jíti nechtěl.
Tímto hlediskem nebylo by ovšem odpověděno na všecky shora uvedené námitky stížnosti, a nutno proto o ustanovení § 47 uvážiti ještě toto: Jest ovšem pravda, že právo starostova náměstka, předsedati schůzi ob. zastupitelstva s účinkem, aby zasedání bylo platné, jest závislé na skutečnostech, jež nastanou v osobě starostově a jež — jak právě vyloženo — projeví se na venek již tím, že starosta se do schůze ob zastupitelstva nedostaví, ale na tom právě již závislost zmíněného práva náměstkova přestává, neboť jinými skutečnostmi podle zmíněného § 47 právo to podmíněno není. Jest tedy skutečnost, že starostu něco zašlo, t. j. — projeveno na venek —, že starosta ve schůzi není přítomen, sice podmínkou, jež musí býti splněna, by náměstek mohl zasedání platně předsedati, jest však zároveň podmínkou jedinou v tom smyslu, že za splnění této podmínky vyplyne zástupčí předsednické právo náměstkovo bezprostředně již přímo ze zákona, nejsouc dále závislo ani na vůli starostově, ani na skutečnostech jiných.
Přihlížeje k oběma základním hlediskům, jež takto byla vyložena, mohl nss dospěti k těmto konkrétním závěrům:
St-l netvrdí, že schůze ob. zastupitelstva na den 24. února 1925 byla svolána proti vůli starostově nebo bez jeho vědomí, a uznává, že v zasedání ob. zastupitelstva z 24. února 1925 starosta přítomen nebyl. Vytýká jen, že okolnost ta nebyla v protokole zvláště vyjádřena. Leč je-li protokol o zasedání jen důkazem, a to ještě nikoliv absolutním, o skutečnostech, jež se při zasedání sběhly, a uznává-li st-l sám, že starosta při zasedání přítomen nebyl, jest vytýkaná vada, lze-li ji vůbec považovati za vadu, pro přítomný spor bez veškerého významu, a možno i nss-u vycházeti z předpokladu, mezi stranami nesporného, že k zasedání ob. zastupitelstva dne 24. února 1925 starosta se nedostavil. Je-li tomu tak, pak již tímto faktem, bez ohledu, proč se starosta nedostavil, nastoupilo zástupčí předsednické právo náměstkovo podle § 47 obec. zříz., a to ze zákona a bezprostředně, nejsouc ani vázáno předpokladem, že starosta řízením schůze náměstka pověřil, ani podmíněno požadavky omluvy starostovy nepřítomnosti nebo tím, že zastupitelstvo starostovo zaneprázdnění nebo jeho omluvu vzalo na vědomí. Jest proto lhostejno, zda starosta, o němž stížnost tvrdí, že v době zasedání byl na ob. úřadě, do zasedání se dostaviti mohl či nemohl, a nemůže též rozhodovati, zda náměstek byl či nebyl pověřen předsedati ve zmíněné schůzi, ani zda byla ve schůzi přednesena a vzata na vědomí starostova omluva a náměstkovo pověření. Proto nemůže míti významu ani okolnost, že skutečnosti ty nebyly v protokole zaznamenány. Vše to jest pro posouzení platnosti zasedání ob. zastupitelstva z 24. února 1925 pod předsednictvím starostova náměstka s hlediska § 47 obec. zříz. zcela irelevantní, a netřeba se proto příslušnými námitkami stížnosti, jež vesměs vyvěrají z názoru o právní relevanci těchto skutečností, věcně vůbec zabývati.
Další námitkou vytýká st-l, že v zápisu č. 3 o schůzi ob. zastupitelstva z 24. února 1925, předloženém 3. instanci, tato přehlédla, že zápis není sdělán podle předpisu § 50 obec. zříz., poněvadž není vůbec nikým podepsán, takže výpovědní usnesení v něm obsažené ani není platné. Výtku tuto vznáší stížnost bezdůvodně, ježto okolnost, že protokol, osvědčující usnesení ob. zastupitelstva, není podepsán způsobem v § 50 ob. zř. uvedeným, nezakládá podle ob. zřízení neplatnost nebo vadnost učiněného usnesení. Jest proto vytýkaná vada s hlediska platnosti výpovědi zcela irelevantní.
Další námitku formuluje st-l v ten smysl, že ob. úřad oznámil sice st-li listinou z 25. února 1925, že dle usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925 dává se mu, počínajíc 1. březnem 1925 3měsíční výpověď z jeho dosud zastávaného místa obecního tajemníka, a že vystoupí z ob. služeb jako tajemník dnem 31. května 1925, že však žal. úřad, jemuž tato listina byla předložena, přehlédl, že tato listina, na které se zakládal závazek obce ke st-li a jiným, propustiti st-le z ob. služeb, není vyhotovena podle předpisu § 55 obec. zříz., neboť scházejí na ní podpisy jednoho ob. staršího a dvou údů ob. zastupitelstva, ani není v ní připomenuto, že jest vystavena za obec k-skou, takže nebyla vůči st-li projevena vůle obce, st-le propustiti, a že jest proto již z tohoto důvodu výpověď daná st-li obcí k-skou neplatná. Obsahem st-lovy námitky jest, že žal. úřad měl z úřední povinnosti přihlédnouti k tomu, že listina z 25. února 1925 nevyhovuje náležitostem § 55 obec. zříz., a že pro tento nedostatek listiny měl usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925 jako neplatné z úřední moci zrušiti. Námitka tato jest bezdůvodná, a to již proto, že písemnost z 25. února 1925, jejíž obsah nahoře jest podán, byla pouhým intimátem usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925 o tom, že se st-li z jeho dosavadního služ. poměru dává výpověď, nikoli listinou ve smyslu druhého nebo třetího odstavce § 55 obec. zříz., kteréžto předpisy mají na mysli jenom listiny, jimiž se zakládají závazky obce vůči osobám třetím. Jest tedy již sám opačný předpoklad, z něhož st-l, vznášeje svoji námitku, vychází, mylný, a s ním pak nutně padají i konsekvence, jež z něho st-l vyvozuje. Netřeba proto zkoumati otázku vlivu vytýkaných formálních závad uvedené písemnosti na platnost usnesení ob. zastupitelstva, ani otázku, zda žal. úřad měl k nedostatkům těm přihlížeti a důsledky pro své stanovisko k platnosti usnesení ob. zastupitelstva odvoditi z povinnosti úřední, neboť otázky tyto vznáší st-l na spor jedině v předpokladu, že šlo o listinu ve smyslu cit. § 55, čehož však, jak uvedeno, není.
Pokud v hořejší námitce obsažena jest i výtka, že nebylo patrno, že výměr z 25. února 1925 je vydán jménem obce, hraničí tato výtka již na svévoli, když st-l dobře věděl, že obsahuje oznámení o usnesení ob. zastupitelstva, jež také jako usnesení ob. zastupitelstva napadl.
Zabývaje se obsahem usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925 namítá dále st-l, že dle zápisu o tomto zasedání nestalo se takové usnesení o výpovědi st-lova služ. poměru, jaké bylo st-li oznámeno nahoře uvedeným výměrem ob. úřadu z 25. února 1925, neboť usnesením ob. zastupitelstva z 24. února 1925 a také ani z 2. února 1925 nebylo ani určeno, z čeho se dává st-li výpověď, zda z bytu nebo z místa ob. tajemníka, ani nebylo usneseno, že výpověď jest ¼letní, ani nebyl stanoven počátek nebo skončení výpovědní lhůty nebo doba, kdy má st-l vystoupiti ze služeb obce, takže výpovědní usnesení jest neurčité, neúplné a nesrozumitelné, a jeho nedostatky nemohou býti nahražovány obecním úřadem.
Ani této námitce nebylo lze přiznati důvodnost. St-l čerpá ji jedině z faktu, že v zápise o schůzi ob. zastupitelstva z 24. února 1925 nejsou při usnesení o výpovědi výslovně protokolovány všechny momenty jím vytknuté, nýbrž jest konstatováno pouze, že pro výpověď byl odevzdán určitý počet hlasů a že tím výpověď nabyla platnosti. Usnesení takové, kdyby skutečně nemělo jiného obsahu, než jak jest slovy protokolu vylíčeno, bylo by ovšem neurčité; sluší proto přihlédnouti, zda bližší jeho obsah nepodává se z ostatního spisového materiálu, zejména z ostatního textu protokolu o zasedání ob. zastupitelstva z 24. února 1925.
Tu sluší konstatovati, že předmětem jednání, jak výslovně jest v protokolu z 24. února 1925 uvedeno, byl — a to jedině — návrh obecní rady na výpověď provisorně ustanovenému ob. tajemníku Karlu A. u obce K., a že dále se v protokolu konstatuje, že byl přečten rekurs st-lův proti výpovědnímu usnesení ob. zastupitelstva z 2. února 1925, že dále předsedající konstatoval, že ob. zastupitelstvo má plné právo bez udání důvodů svého provisorně zaměstnaného úředníka nebo zřízence vypověděti, a že rekurs st-lův vztahuje se na závadu v hlasování ve schůzi ob. zastupitelstva z 2. února 1925, načež obecní radní Josef. B. podal znovu návrh na výpověď provisorně ustanovenému ob. tajemníku Karlu A., a to dle usnesení obecní rady z 23. února 1925. Praví-li se pak za vylíčeného stavu v protokolu, že pro výpověď bylo odevzdáno 18 hlasů, při čemž hlasování se zdrželo 11 členů a předsedající, a že tím výpověď nabyla platnosti, jest jasno, že usnesení ob. zastupitelstva o výpovědi mělo za předmět výpověď z místa ob. tajemníka, st-lem dosud zastávaného, nikoli výpověď jinakou, a nebylo třeba, aby v závěru protokolu, kde zaznamenán jest výsledek hlasování o výpovědi a tudíž konstatováno usnesení zastupitelstva o této výpovědi, bylo bližší určení této výpovědi ještě zvláště vyznačováno.
Pokud pak jde o vytýkané nedostatky délky výpovědní lhůty a jejího počátku, budiž v prvém směru poukázáno k tomu, že při přijetí st-le za provisorního úředníka obce K. nebylo o výpovědi nic mluveno, takže ohledně něho platilo ustanovení § 8 zák. č. 443/19, jež pro takové případy samo stanoví výpovědní lhůtu ¼letní, takže v usnesení o výpovědi lhůta výpovědní ani zvláště stanovena býti nemusela, jsouc určena již zákonem; i když tedy ob. zastupitelstvo, usnášejíc se dne 24. února 1925 o výpovědi st-lova provisorního služ. poměru, o délce výpovědní lhůty žádného usnesení neučinilo, nestalo se tím výpovědní usnesení v tom směru nejasným nebo neplatným, kdyžtě délka výpovědní lhůty byla určena zákonem, a mohl pak obecní úřad, intimuje st-li výpovědní usnesení, sám určení výpovědní lhůty, stanovené zákonem, v intimátu vyznačiti, aniž jest možno tvrditi, že v tomto bodě rozhodoval nepříslušně místo ob. zastupitelstva.
Rovněž v druhém směru nelze právem vytýkati výpovědnímu usnesení vadnost proto, že nestanovilo počátku výpovědní lhůty. Neboť je-li pravdou, co st-l tvrdí, že zvláštní počátek lhůty nebyl stanoven, byl počátek její dán sám sebou oním momentem, t. j. dnem, kdy výpověď vůči st-li se stala, tedy dnem, kdy yýpovědní usnesení bylo st-li doručeno. To stalo se, jak st-l výslovně uvádí ve svém rekursu do usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925, dne 26. února 1925, tedy ještě přede dnem 1. března 1925, jejž jako počátek výpovědní lhůty poznačil obecní úřad ve svém výměru, takže ani v tomto bodě nemohl st-l vytýkaným postupem býti zkrácen v nějakých svých právech.
Lze proto již z těchto důvodů označiti výše zmíněnou výtku vadnosti za bezdůvodnou, a netřeba pak již zkoumati, zda skutečně trpí usnesení ob. zastupitelstva z 24. února 1925 nedostatky st-lem vytýkanými.
Tím jsou vyřízeny všechny formální námitky stížnosti, a možno pak přistoupiti k závěrečným námitkám, dovozujícím věcnou nezákonnost cit. usnesení ob. zastupitelstva.
St-l poukazuje tu předem na ustanovení odst. 2 § 8 zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. ve znění zák. č. 443/19, dle něhož, pokud ustanovení obecního úředníka není trvalým, může obecní úředník býti usnesením obecního zastupitelstva propuštěn, a to, nebylo-li při přijetí jeho smluveno jinak, po ¼letní výpovědi, a dovozuje pak, že při jeho přijetí, jež se stalo dle podmínek konkursu, bylo dle tohoto konkursu smluveno, že, osvědčí-li se, bude ustanoven po jednoroční službě prozatímní trvale, takže nabyl z tohoto ustanovení nároku, aby byl, osvědčí-li se, ustanoven trvale, a mohl býti proto propuštěn pouze tenkráte, kdyby se byl neosvědčil, kdežto osvědčil-li se, byla výpověď provisorního poměru vyloučena. Z toho dedukuje st-l dále, že ob. zastupitelstvo, chtělo-li mu dáti výpověď, nemohlo tak učiniti libovolně, bez udání důvodů, nýbrž muselo odůvodniti, že a proč se st-l neosvědčil. Po stránce skutkové dovozuje st-1, že se ve službě osvědčil, a to poukazem na vysvědčení, dané mu ob. úřadem dne 8. dubna 1925, a na pochvalné uznání, jehož se mu dostalo od zem. revisní komise.
K těmto výtkám stížnosti budiž uvedeno:
Jest nesporno, že st-1 byl ustanoven obecním tajemníkem provisorně. Podle 2. odst. § 8 zák. č. 443/19, pokud ustanovení ob. úředníka není trvalým, může obecní úředník býti usnesením ob. zastupitelstva propuštěn, a to, nebylo-li při přijetí umluveno jinak, po ¼letní výpovědi.
Stěžovatel ovšem mylně se domnívá, že výhrada »nebylo-li při přijetí smluveno jinak« v cit. § 8 se týká charakteru služ. poměru nebo zásadní možnosti jeho výpovědi, ač výhrada ta, jak z textace a větného uspořádání jest patrno, má na mysli jen délku výpovědní lhůty, značíc, že nebyla-li při přijetí smluvena jiná výpovědní lhůta, jest výpověď ta vždy ¼letní. Než i za tohoto stavu bylo ovšem možno, aby obec, ustanovujíc st-le provisorním úředníkem, sjednala s ním zvláštní podmínky, jimiž by jeho provisorní služ. poměr doznal určitých modifikací, jmenovitě jimiž by st-l nabyl nároku, aby jeho služ. poměr nebyl za určitých předpokladů obcí rozvázán. Jest proto, třeba st-l právní základ možností těchto modifikací spatřuje mylně v cit. § 8, uvážiti, zda provisorní st-lův poměr nebyl modifikován ve směru, jak jej st-l dovozuje.
Tu sluší uvážiti, že jde o poměr veřejnoprávní, který se zakládá jednostranným aktem obce. Pro posouzení práv, plynoucích st-li z jeho služ. poměru, je směrodatná jedině listina o ustanovení ze 7. července 1924, vydaná podle § 9 zák. č. 35/1908, kterou služ. poměr st-lův byl upraven, a která tvoří základ jeho služ. postavení vůči obci. St-li přísluší vůči obci pouze ta práva, která se z listiny té její interpretací podávají.
Co bylo řečeno v konkursu, jaká ujednání byla snad dříve učiněna mezi obcí a st-lem, je lhostejno, pokud obsah ujednání těch nebyl recipován do uvedeného dekretu ze 7. července 1924. Tento dekret nemá však ve směru dnes sporném jiného ustanovení, nežli že provisorní ustanovení st-lovo nesmí trvati déle jednoho roku. Tím bylo tedy pouze — zcela ve smyslu 1. odst. § 8 zák. č. 443/19 — st-li zajištěno, že po jednoroční službě, bude-li v ní ovšem ponechán, bude ustanoven definitivně, nebylo mu však zajištěno, že po tento rok bude skutečně ve službě ponechán, resp. že bude mu dána výpověď jen tehdy, kdyby se neosvědčil.
Mohlo proto ob. zastupitelstvo kdykoli za trvání provisorního roku služebního dáti st-li výpověď, a nemohlo výpovědí tou porušiti nějaké jeho subj. právo. Mohlo-li však ob. zastupitelstvo tak učiniti bez porušení subj. práva st-lova, nemůže býti ani vadou řízení, že před výpovědí nebyla st-li dána příležitost, aby se k věci vyjádřil, nebo že výpovědní usnesení neuvádí pro výpověď žádných důvodů.
Zbývá pak přihlédnouti již jen k posledním dvěma námitkám, z nichž prvá dovozuje, že jest v rozporu se zásadou dobrých mravů, propustí-li obec bez udání důvodu a z čisté libovůle úředníka, znamenitě se osvědčivšího, a ničí tak jeho existenci, pročež jest usnesení ob. zastupitelstva o výpovědi neplatné ve smyslu § 879 o. z. o.
Zde stačí poznamenati jen tolik, že jde o poměr veřejnoprávní, který nelze posuzovati podle předpisu všeobecného zákonníka občanského, nehledíc ani k tomu, že § 879 o. z. o. prohlašuje za neplatné jen smlouvy, příčící se dobrým mravům, nikoliv akty, jimiž se smluvní poměr ruší, že tedy již z tohoto důvodu nedopadá poukaz st-lův na daný případ.
Pokud pak poslední námitkou uplatňuje st-l, že by porušilo zásadu bezelstnosti, víry a důvěry, kdyby obec jednak ukládala svému úředníku smlouvou povinnosti podle předpisů služ. řádu, na druhé straně však mu chtěla popírati nabytá práva, jest obsahem jejím poukaz na jakousi ekvitu, nikoliv výtka nezákonnosti, již jedině by mohl nss učiniti předmětem svých úvah, pročež lze poukaz ten ponechati bez věcné odpovědi.

Citace:

č. 10015. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 271-273.