Č. 429.

Vyživovací příspěvek: I. Bezdůvodnost nároku strany na vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 (§ 4 zák. z 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n.) má v zápětí i bezdůvodnost nároku na formální vyřízení odvolání jejího ze zamítavého usnesení okres. vyživov. komise. — II. Okolnost tvrzená teprve ve stížnosti k nejv. správ, soudu, že strana na doručence uvedla omylem chybné datum, vzhledem k němuž bylo odvolání její zamítnuto pro opožděnost, nemůže přivoditi zrušení tohoto rozhodnutí nejv. správ. soudem, nýbrž může býti jen důvodem k podání žádosti za obnovu ob noviter reperta.
(Nález ze dne 31. května 1920 č. 1022.)
Věc: Marie Bišická v Městci Králové proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžovatelka žádala, aby jí a jejím dvěma dětem byl přiřknut vyživovací příspěvek za jejího muže Viléma Bišického, který byl dne 1. října 1914 povolán k vykonávání vojenské povinnosti. Žádosti nebylo vyhověno rozhodnutím okresní vyživovací komise v Poděbradech ze dne 24. října 1917 čís. 4054 a odvolání bylo zamítnuto zemskou vyživovací komisí v Praze dne 1. října 1919 č. 47 515 z důvodu, že bylo opožděně podáno.
O stížnosti potírající rozhodnutí II. stolice uvážil nejvyšší správní soud toto:
Pokud stížnost uplatňuje právo na vyřízení odvolání domáhajícího se vyživovacího příspěvku proti státu československému za dobu před 28. říjnem 1918, jest třeba míti na mysli, že dnem 1. listopadu 1919 nabyl účinnosti zákon ze dne 23. září 1919 čís. 530 sb. z. a nař. Ten předpisuje v § 4, že vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 nepřísluší. Důsledkem této kogentní normy má bezdůvodnost nároku na vyživovací příspěvek proti státu československému za dobu před 28. říjnem 1918 v zápětí také bezdůvodnost nároku na formální vyřízení opravného prostředku, týkajícího se tohoto materielního nároku meritorně bezdůvodného. —
Pokud by se snad stěžovatelce jednalo o výrok, že jí přísluší právo na vyřízení odvolání ohledně vyživovacího příspěvku proti bývalému státu rakouskému, pak by nejvyšší správní soud k projednání nároku toho byl nepříslušným, poněvadž výše citovanou normou byla veškerá judikující činnost úřadů československých vůbec a tedy i nejvyššího správního soudu o nárocích na vyživovací příspěvek proti bývalému státu rakouskému a tedy i o právu na vyřízení opravných prostředků tohoto vyživovacího příspěvku se domáhajících od 1. listopadu 1919 zakázána.
Stížnosti nelze však přiznati oprávněnosti ani potud, pokud navrhuje zrušení naříkaného rozhodnutí, jež zamítlo jako opožděné odvolání uplatňující snad nárok na vyživovací příspěvek za dobu od 28. října 1918, a to z následujících úvah:
Nejvyšší správní soud zřetelem na ustanovení prvého odstavce § 6 zák. o správním soudě je vázán skutkovým zjištěním správních úřadů a může je přezkoumati dle druhého odstavce téže zák. normy jen v tom směru, zda neodporuje spisům, zda je úplné a zda nebyly při jeho získávání porušeny podstatné formy administrativního řízení. Že by řízení bylo stíženo některou vadou, jak je na mysli má § 6 leg. cit., nejvyšší správní soud neshledal. Naříkané rozhodnutí zjišťuje, že usnesení okresní vyživovací komise ze dne 24. října 1917 čís. 4054 bylo stěžovatelce doručeno dne 15. února 1918 a že proto odvolání expedované až 10. května 1918 na poštu podáno bylo již po uplynutí 60denní lhůty, stanovené §em 7 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z., opírajíc se při tom o duplikát potvrzenky stěžovatelkou podepsané, tedy o průvod, dostatečný k tomu, aby na jeho podkladě správní úřad, aniž by dříve zkoumal, zda potvrzení strany odpovídá pravdě, když dle spisů pro pochybnosti nějaké neměl žádného podnětu, mohl si utvořiti úsudek o okolnosti na váhu padající, kdy rozhodnutí I. stolice bylo stěžovatelce doručeno.
Stěžovatelka tvrdí ovšem ve stížnosti, že datum doručení bylo s její strany mylně na duplikátu potvrzenky udáno a že jest s to, aby omyl dokázala jednak originálem rozhodnutí okresní vyživovací komise, jenž za účelem doručení stěžovatelce došel až 12. března 1918 na obecní úřad v Králové Městci, a jenž také toto praesentatum obecního úřadu nese, jednak záznamy svého právního zástupce, jemuž ihned potom, jakmile se jí rozhodnutí I. stolice dostalo do rukou, za den doručení sdělila 16. březen 1918, a jenž si ho také ve svých spisech jako den doručení zapsal. Tyto okolnosti, podle kterých stěžovatelka dodatečně svůj omyl zjistila, mohly by snad jako »noviter reperta« býti stěžovatelce podnětem k tomu, aby v administrativním řízení domáhala se obnovy řízení, nejvyšší správní soud však zřetelem na ustanovení prvého odstavce § 6 zákona o správním soudě nemůže je jako procesní novoty vůbec vzíti v úvahu, když v administrativním řízení před vydáním naříkaného rozhodnutí nebyly uplatňovány a tudíž netvoří součást skutkové podstaty rozhodnutí tomu za základ vzaté.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 429. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 353-355.