Čís. 6601.

Ten z automobilů, jenž jel po nesprávné straně silnice a nevyhýbal se automobilu, jedoucímu po správné straně silnice, takže tento automobil byl nucen vyhnouti se na nesprávnou stranu, zavinil sám srážku automobilů, k níž došlo tím, že se sám v poslední chvíli vyhnul na správnou stranu.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1926, Rv I 799/26.)
Jde tu o touž srážku automobilů, jako v předchozím rozhodnutí. V tomto sporu domáhal se vlastník automobilu (firma Julius F.), jenž jel původně po nesprávné straně silnice, náhrady škody na vlastníku (Janu M-ovi) a řidiči (Ladislavu B-ovi) protijedoucího automobilu. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud uznal žalobní nárok po právu jednou čtvrtinou. Nejvyšší soud k dovolání žalovaných obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolatelé napadají rozsudek soudu odvolacího, pokud jím bylo uznáno právem, že nárok žalobcův jest důvodem po právu jednou čtvrtinou, dále pokud výrok o útratách sporu prvé stolice vyhražen byl konečnému rozhodnutí a pokud dovolatelé byli odsouzeni k náhradě jedné čtvrtiny útrat řízení odvolacího. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci a činí tak právem. Ve sporu jde o nárok vlastníka automobilu na náhradu škody ze srážky jeho automobilu s automobilem prvého žalovaného, jehož automobil tehdy řídil druhý žalovaný jako jeho šofér, a proto jest posuzovati věc podle ustanovení obecného práva občanského, hledíc také ku předpisu §u 8 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. (§ 3 odst. prvý až třetí tohoto zákona). Vina strany — Čís. 6601 —
1899
žalující — přesněji řečeno vina Artura S-a, který tehdy automobil žalobcův řídil, a Štěpána H-a, jenž při tom jako zkoušený řidič vedle něho seděl — není v řízení dovolacím napadena a jde tedy jen o to, přičítá-li odvolací soud právem spoluvinu na srážce žalovanému šoféru Ladislavu B-ovi. Podle tvrzení strany žalující záležela vina tohoto šoféra v tom, že jel nepřiměřenou rychlostí a že se nesprávně, t. j. proti platným předpisům vyhnul na stranu pravou. Podle skutkových zjištění prvého soudu, jež i soud odvolací převzal za základ svého rozhodnutí, jelo auto strany žalující proti autu strany žalované po nesprávné, totiž po pravé straně státní silnice, kdežto auto strany žalované jelo správně po levé straně. Když obě auta se k sobě značně přiblížila a řidič B. viděl, že auto strany žalující zůstává na téže straně, po které jel on, uhnul se na na pravou stranu do silnice, avšak v posledním okamžiku uhnulo i auto strany žalující v tutéž stranu (tedy na levo ve směru své jízdy) a v tom okamžiku se obě auta srazila. Auto strany žalované jelo do kopce a před srážkou zmírňovalo rychlost, auto strany žalující jelo s kopce a rychleji než ono auto. Jak z předchozích skutkových zjištění zřejmo, byla srážka automobilů zaviněna v první řadě tím, že Artur S., který se tehdy teprve učil auto říditi a zkoušky pro řízení automobilu neměl, jel proti předpisu po pravé straně silnice, a že Štěpán H., jenž jako zkoušený řidič vedle S-a seděl, to trpěl, dále pak tím, že náhle a neočekávaně změnili tito svůj nesprávný směr jízdy, když už bylo pozdě, totiž teprve v tom okamžiku, kdy Ladislav B. ve snaze, by předešel hrozící srážce, vyhýbal už sám na stranu pravou. Za situace vytvořené neodbornou jízdou Artura S-a předpokládal B. důvodně, že se mu auto strany žalované nevyhne, a již pud sebeochrany nutil ho k tomu, by se vyhnul sám, a to s přiměřenou rychlostí, neboť jinak hrozilo nebezpečí srážky zrovna na straně levé, po které správně jel. Tím, že se vyhnul v pravo, neporušil předpisu silničního řádu, podle něhož veškeré povozy se mají vyhýbatí v levo, neboť i silniční řád dovoluje výjimku z tohoto pravidla, je-li toho ze zvláštních důvodů třeba (§ 2 vyhlášky místodržitelství pro Čechy ze dne 21. června 1886, čís. 54 z. zák.). Takový zvláštní důvod tu byl, neboť B. na levo, kde byl silniční příkop, vyhnouti se nemohl. Byl-li dobře uvážený a tehdejší situaci odpovídající pokus B-ův, srážce zabrániti, zmařen tím, že auto strany žalující v posledním okamžiku, když už bylo pozdě, zabočilo na levou stranu, po které už před tím mělo správně jeti, nelze to přičítati k vině B-ovi, poněvadž to byl pouhý důsledek dřívější nesprávné jízdy S-ovy a viny H-ovy, záležející v tom, že H., přenechav řízení auta S-ovi jako osobě v tom nezkušené а k tomu neoprávněné, nepostaral se včas o to, by S. opustil nesprávný směr jízdy a zabočil v levo. Času měl k tomu dosti, neboť podle své vlastní výpovědi svědecké viděl auto strany žalované přijížděti na vzdálenost 200 až 300 m. Pro úsudek soudu odvolacího, že B. mohl počítati s tím, že auto žalující strany v nepatrné vzdálenosti před ním se vyhne na levou stranu své jízdy, není ve skutečnostech ve sporu zjištěných opory. Vždyť Artur S. se vůbec nechystal autu strany žalované se vyhnouti a zabočilo jeho auto na levo, když už bylo pozdě. Oproti dalšímu úsudku soudu odvolacího, že B. měl svůj pohyb na pravo provésti rychlostí tak značně zmírněnou a tak opatrně, by mohl ihned zastaviti, kdyby naproti jedoucí auto v touž stranu zabočilo, poukazuje dovolací soud na to, že B. jel správně po levé straně a setrval v tomto směru jízdy tak dlouho, pokud mohl očekávati, že druhé auto zabočí podle předpisu na druhou stranu silnice. Pokus vyhnouti se na stranu pravou učinil teprve v posledním okamžiku, když musil důvodně předpokládati, že protijedoucí auto není řízeno odborníkem. Tu pak musil jednati s přiměřenou rychlostí, poněvadž jinak byl v nebezpečí, že toto auto právě na straně levé, po které B. dosud jel, s jeho autem se srazí. Že B. jel rychlostí nepřiměřenou, nebylo ve sporu dokázáno, a že se v osudném okamžiku vyhnul na pravo, nelze mu přičítati k vině, protože k tomu byl donucen nesprávnou jízdou Artura S-a přímo proti němu jedoucího, takže se na levo vyhnouti nemohl. Že by konečně byl pochybil jinak, nebylo stranou žalující ani tvrzeno. Dovolací soud souhlasí tudíž se závěrem prvého soudu, že vinu na srážce automobilů a na škodě z ní vzešlé jest přičítati výhradně Arturu S-ovi a Štěpánu H-ovi, a nese tedy žalobce škodu jejich vinou způsobenou sám (§ 8 prvý odstavec automobil. zák.). Pro dělení škody ve smyslu §u 1304 obč. zák. není tu ani skutkových ani právních předpokladů a proto bylo rozsudek druhé stolice změniti, jak se stalo.

Citace:

č. 6601. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 862-864.