NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8528 —
Č. 8528.

Legionáři. — Zaměstnanci veřejní: I. Místa policejních strážníků obecních spadají pod předpis § 4 zák. č. 462/19. — II. Obec je povinna vyhlásiti vypsání míst takových v Úředním listě. — III. Obsadila-li obec dvě zároveň vypsaná místa polic. strážníků, nešetříc předpisů zákona č. 462/19, nemůže min. vnitra prohlásiti za neplatné obsazení obou míst.
(Nález ze dne 31. března 1930 č. 3738.)
Prejudikatura: Boh. A 6769/27, 8148/29.
Věc: Městská obec H. proti ministerstvu vnitra o obsazení dvou míst policejních strážníků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud prohlásilo obsazení obou míst policejních strážníků za neplatné, aniž ponechalo obci volbu, které z obou míst chce obsaditi nelegionářem, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Konkursem z 11. dubna 1928 vypsala městská rada v H. provisorní obsazení dvou míst policejních strážníků s tím, že žádosti uchazečů, kteří pro místa ta jsou tělesně i duševně zdatní a 35. rok věku svého nepřekročili, mají býti podány do 28. dubna 1928. Bylo poznamenáno, — Č. 8528 —
že žadatelům s praksí v úřadech samosprávných bude dána přednost, pokud by snad nebylo stejně kvalifikovaných legionářů. Konkurs ten byl vyvěšen v době od 12.—28. dubna 1928 a byl dán mno (kancelář legií) na vědomí. Ve schůzi měst. zastupitelstva v H. ze 7. května 1928 bylo schváleno, že měst. rada ustanovila na rok na zkoušku dva strážníky a to Josefa K. a Bruno P.
Když legionář Jan P. podáním z 15. července 1928 oznámil, že místa dvou policejních strážníků v H. byla obsazena nelegionáři, ačkoli se o místa ta ucházeli legionáři, prohlásil žal. úřad nař. rozhodnutím podle § 14 zák. č. 462/19 obsazení obou míst za neplatné a nařídil, aby Josef K. a Bruno P., jimž místa ta byla propůjčena, byli do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí propuštěni.
O stížnosti uvažoval nss takto: — — — —
Stížnost namítá především, že místa policejních strážníků nepatří mezi místa sluhů a dohlížitelů ve smyslu § 4 zák. č. 462/19. Tím tedy namítá stížnost, že zákona tohoto na daný případ použíti nelze. Námitku tuto neshledal však nss důvodnou.
Konkursem měst. rady stěžující si obce z 11. dubna 1928 byla vypsána obě místa policejních strážníků jako místa zřízenecká. Nešlo tedy o místa úřednická. V nál. Boh. A 6769/27 vyslovil pak nss právní názor, že místa policejních strážníků jsou pokládána za místa zřízenecká a že tedy spadají pod předpis § 4 zák. č. 462/19. Na názoru tom trvá nss i v dnešním případě. Právem proto subsumoval žal. úřad místa, o něž jde, pod ustanovení § 4 zák. č. 462/19.
V dalším namítá stížnost, že obec nebyla povinna ohlašovati uprázdněná místa v »Úředním listě čsl. republiky«, ježto zák. č. 462/19 povinnost takovou neukládá a čl. 13 vl. nař. č. 151/20 nemůže býti pro obec závazným, zejména když § 20 zák. č. 76/19 nebyl ještě proveden. I tato námitka jest bezdůvodná.
Již v nál. Boh. A 8148/29 vyslovil nss právní názor, že čl. 13 vl. nař. č. 151/20, pokud nařizuje, že povinné veř. vyhlášení míst vyhražených legionářům se děje v Úředním listě čsl. republiky, je kryt předpisem § 9 odst. 1 zák. č. 462/19. Pak ovšem byla obec povinna, pokud šlo o obsazení místa legionářům vyhraženého, soutěž vyhlásiti v Úředním listě čsl. republiky a nelze uznati, že vyhlášení vypsaného místa tím způsobem, že konkurs byl v obci vyvěšen, vyhovuje předpisu § 9 zák. č. 462/19. Na tom nemění nic ani okolnost, zda § 20 zák. č. 76/19 byl proveden či nikoli, ježto, dokud výkon policie bezpečnostní přísluší obci, a dokud v důsledku toho obec místa policejních strážníků obsazuje, jest povinna dbáti předpisů v té příčině platných a tedy i předpisu § 9 zák. č. 462/19.
Namítá-li stížnost dále, že lhůta konkursem stanovená byla přiměřeně dlouhá, přehlíží, že podle čl. 13 vl. nař. č. 151/20 lhůta konkursní nesmí zásadně býti kratší čtyř neděl ode dne vyhlášení a že kratší lhůtu, ne však pod 14 dní musí úřady, ústavy nebo závody místo zadávající vždy náležitě odůvodniti. Stížnost tvrdí ovšem v této souvislosti, že podrobnosti, nařízené článkem 13. vl. nař. č. 151/20, nemohou býti pro obec — Č. 8528 —
závazné, ježto ze zákona přímo neplynou; tím chce obec patrně dovoditi, že ani stanovení minimální lhůty čtyřnedělní nemá v zákoně opory. Leč, jak již v nál. Boh. A 8148/29 bylo dovozeno, zákon chtěl se postarati o to, aby o uprázdněných místech, jež jsou legionářům vyhražena, zvěděl přímo a bezprostředně co největší počet oprávněných legionářů a měla tedy předpisem § 9 cit. zák. býti zabezpečena co největší publicita uprázdněných a legionářům vyhražených míst. Požadavku tomuto odpovídá i požadavek, aby lhůta stanovená k podání žádostí byla přiměřeně dlouhá. Stanovilo-li tedy cit. vl. nař. ve čl. 13., že lhůta konkursní nesmí býlí zásadně kratší čtyř neděl a že lhůtu kratší, ne však pod 14 dnů musí úřady místo zadávající vždy náležitě odůvodniti, pak nemohl nss shledati, že by se ustanovení toto příčilo zákonu nebo že by v něm nemělo opory. Že by pak kratší lhůta, kterou stanovila obec, byla v soutěži řádně bývala odůvodněna, stížnost netvrdí, a neplyne to ani ze spisů správních.
Z předeslaného plyne, že žal. úřad právem shledal porušení předpisů o obsazování míst legionáři v tom, že zamýšlené obsazení míst legionářům vyhražených nebylo uveřejněno v Úředním listě čsl. republiky a že lhůta k podání žádostí stanovena byla kratší čtyř neděl. Stěžující si obec byla by se mohla vyhnouti povinnostem uloženým jí v § 9 odst. 1 zák. č. 462/19 jenom tenkráte, kdyby z uvolněných a legionářům vyhražených míst byla udělila jedno legionáři (arg. § 9 odst. 2 cit. zák.). Nestalo-li se tak, pak platila povinnost normovaná v odstavci 1 cit. § 9 plnou měrou, a jest zcela nerozhodno, zda legionář Jan P., který se o místo to ucházel — třebaže obec předpisů § 9 odst. 1 cit. zák. nešetřila — podmínkám konkursu vyhovoval či nikoliv. Pak ovšem není ani vadou řízení, že žal. úřad nekonal šetření o způsobilosti legionáře toho.
Stížnost však namítá ještě, že posledním odstavcem § 4 cit. zák. vyhražuje se legionářům pouze 50% vypsaných míst, tedy v daném případě ze dvou vypsaných míst místo jedno, a že nař. rozhodnutím porušen byl zákon, když obsazení obou míst bylo prohlášeno za neplatné a nařízeno, aby oba strážníci byli propuštěni. Námitce této musil nss dáti za pravdu.
V daném případě šlo o obsazení dvou míst policejních strážníků. Z těchto míst bylo dle § 4 posl. odst. zák. č. 462/19 legionářům vyhraženo toliko místo jedno. Byla tedy stěžující si obec, obsazujíc dvě místa policejních strážníků, povinna toliko při obsazení jednoho nebo druhého místa zachovati se dle zák. č. 462/19. Obsadila-li tedy obec jedno místo polic. strážníka nelegionářem, nelze jí v tomto směru činiti žádných výtek. Žal. úřad překročil tedy meze dozorčího oprávnění, jež mu § 14 cit. zák. dává, prohlásiv obsazení obou místa za neplatné a nařídiv, aby jak Josef K. tak Bruno P. byli propuštěni; neboť tím odňal obci možnost, aby jedno místo obsadila volně a aby zákonu vyhověla tím, že by propustila jen jednoho z polic. strážníků, o něž jde. Přísluší-li obci volnost výběru při obsazení jednoho uprázdněného místa polic. strážníka, pak musí jí býti ponechána i volnost v tom směru, kterého z obou strážníků chce propustiti (srov. Boh. A 6769/27). — Č. 8529 —
Bylo proto zrušiti dle § 7 zák. o ss nař. rozhodnutí, pokud prohlásilo obsazení obou míst polic. strážníků za neplatné, aniž ponechalo obci volbu, které z obou míst chce obsaditi nelegionářem; v ostatním však zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 8528. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 603-606.