Č. 10094.

Advokacie (Slovensko): Svolení min. sprav, k zápisu do seznamu advokátů potřebuje podle § 4 zák. č. 40/22 jen ten advokát, který v době od 28. října 1918 provozoval advokacii mimo území čsl. republiky.
(Nález ze dne 25. října 1932 č. 15823.)
Věc: Dr. Hugo V. v Nitře (adv. Dr. Otto Lebenhart z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o zápis do seznamu advokátů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení. Důvody: St-1 podáním de pres. 14. prosince 1920 žádal advokátní komoru v Turč. Sv. Martině o zápis do listiny advokátů se sídlem v N. a v žádosti této, resp. v pozdějším curriculum vitae uváděl, že od roku 1912 do konce února 1915, t. j. do nastoupení své vojenské služby, provozoval praksi advokátní v N., koncem února 1915 vstoupil do vojenské služby, kterou konal do měsíce března 1918, v dubnu neb v květnu 1918 přeložil svoji advokátní kancelář z N. do Budapešti, zde provozoval praksi po několik měsíců a odtud se »po čas převratu« přestěhoval do Vídně, kde žil z počátku jako soukromník, od 2. června 1920 pak byl činný jako vedoucí obchodní firmy a v roce 1927 přestěhoval se do Nitry a zaměstnává se vedením hospodářství. Žádost tuto postoupila advokátní komora žal. min., kteréž nař. rozhodnutím neudělilo svolení podle § 4 zák. z 31. ledna 1922 č. 40 Sb., aby st-1 byl zapsán do seznamu advokátů působících v zemi slovenské.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím nesvolil žal. úřad k zápisu st-le do seznamu advokátů, dovolav se § 4 zák. č. 40/22. Stížnost vytýká rozhodnutí tomu vady a nezákonnost. Vady vidí v tom, že rozhodnutí to není pouhým dovoláním § 4 cit. zák. dostatečně odůvodněno, že vychází ze skutkové podstaty spisy nedoložené, jako by st-1 byl měl v době od 28. října 1918 sídlo mimo území republiky čsl. Nezákonnost nař. rozhodnutí vidí pak v tom, že žal. úřad záležitost tu posuzoval s hlediska § 4 cit. zák., ač st-1 v době od 28. října 1918 nikdy a nikde, tedy také ne mimo území čsl. republiky, advokacii neprovozoval, neměl tedy své »sídlo« ve smyslu tohoto zákona mimo toto území, třeba ovšem mimo republiku bydlel a jinému povolání než advokacii se věnoval.
V odvodním spise navrhuje žal. úřad odmítnutí stížnosti jako nepřípustné, poukazuje k tomu, že st-li z ustanovení § 4 cit. zák. neplyne subjektivní nárok před nss stihatelný na svolení, jež nař. rozhodnutím bylo mu odepřeno.
Jádrem sporu je především otázka, zda ustanovení § 4 cit. zák. se na st-le vůbec vztahuje. Podle tohoto ustanovení potřebuje svolení min. sprav. k zápisu do seznamu advokátů jen ten advokát, který v době od 28. října 1918 měl sídlo mimo území čsl. republiky. Že při tom musí vykazovati všecky náležitosti zákonem vyžadované, předpisuje ovšem § 4 také, ale o to v tomto sporu vůbec nejde. Sídlem rozumí pak zřejmě zákon nikoli pouhé bydliště osoby o zápis se ucházející, nýbrž provozování advokacie mimo území republiky čsl. Na témž stanovisku stojí i žal. úřad. Z toho plyne, že žal. úřad jen tehdy právem na st-le použil ustanovení cit. § 4 a s hlediska toho o zápisu st-le mohl rozhodnouti, když bylo zjištěno, že v době po 28. říjnu 1918 provozoval advokacii mimo území čsl. republiky. To však st-1 ve stížnosti popírá. Otázka, provozoval-li st-1 v době po 28. říjnu 1918 praksi advokátní mimo území čsl. republiky, je otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění je součástí skutkové podstaty, z níž úřad vycházel. S hlediska § 6 odst. 2 zák. o ss je zkoumati, zda úřad pro kladné zodpovědění její měl ve spisech dostatečný podklad, není-li v rozporu se spisy a netrpí-li šetření, na jehož podkladě úřad dospěl ke kladnému zodpovědění, podstatnou vadou. Úřad kladné zodpovědění otázky té zakládá zřejmě jen na tom, co st-1 uvedl ve svých podáních a přílohách k nim.
Po názoru nss-u však v podáních těch a přílohách k nim není dostatečného podkladu pro zjištění, z něhož vychází žal. úřad, že totiž st-1 po 28. říjnu 1918 jako advokát měl své sídlo, t. j. provozoval advokacii mimo území čsl. republiky. St-1 po této stránce uvedl, že v dubnu nebo v květnu 1918 přeložil svou advokátní kancelář z Nitry do Budapešti, že tam potom několik měsíců praksi provozoval, ale »počas převratu« odstěhoval se do Vídně, kde žil s počátku jako soukromník, později jako obchodně činný. Z této okolnosti nelze naprosto s bezpečností určití, že st-1 po 28. říjnu 1918 advokátní praksi provozoval v Budapešti a není nikde opory pro to, že by tento výraz st-lův, »počas převratu« vykládán mohl býti tak, jak uvádí odvodní spis, totiž, že to znamená státní převrat v Maďarsku, který stal se, jak jest prý notoricky známo, po 28. říjnu 1918, a nikoli převrat nastalý na nynějším území čsl. republiky. Taktéž není podkladu pro úsudek, že st-1 provozoval po 28. říjnu 1918 v Budapešti advokátní praksi, v dovolávaném potvrzení policejního ředitelství ve Vídni z 26. listopadu 1927, ve kterém jest potvrzeno, že st-1 od 24. dubna 1918 do 7. října 1918 bydlel ve Vídni, kterýžto den odhlášen jest do Budapešti, a z Budapešti dne 12. dubna 1919 přihlásil se opět k pobytu ve Vídni. Listina ta dosvědčuje pouze, že st-1 po ten čas v Budapešti se zdržoval, naprosto však není důkazem o tom, že v tom čase tam advokátní praksi provozoval. Z ostatního obsahu podání st-lových a příloh k nim pro zodpovědění otázky té vůbec nic neplyne.
Není tedy úsudek žal. úřadu o tom, že st-1 po 28. říjnu 1918 provozoval praksi advokátní mimo území republiky čsl., dostatečně doložen obsahem spisů, a poněvadž ta skutečnost jest rozhodnou pro posouzení, zda při zápisu st-le do seznamu advokátů podle cit. § 4 vůbec postupováno býti může, bylo nutno rozhodnutí, kteréž pouze na ustanovení tohoto § spočívá, zrušiti pro vadu řízení.
Otázkou, zda strana má subj. nárok, aby dostalo se jí souhlasu v § 4 zmíněného, a zda nař. rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, nelze se ovšem v tomto stadiu zabývati, poněvadž napřed nutno řešiti otázku, zda použití § 4 bylo vůbec na místě, a pro řešení této otázky je nezbytno, aby skutková podstata ve směru, svrchu uvedeném bezvadně byla zjištěna.

Citace:

č. 10094. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 445-447.