Č. 8201.

Občanství státní (Slovensko): Osoby, které majíce právo žádati za přiznání čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 o jeho přiznání nežádaly, nelze již a jen z toho důvodní pokládali za osoby, o nichž jest dokázáno, že ve smyslu § 1 úst. zákona č. 152/26 nabyly si v době podle tohoto zákona rozhodné státního občanství mimo čsl. republiku, a nejsou proto z tohoto důvodu vyloučeny z nároku na udělení čsl. státního občanství podle uvedeného úst. žák.
(Nález ze dne 29. října 1929 č. 16 523.)
Věc: Šimon K., František K. a Olga K. v Košicích proti ministerstvu vnitra stran státního občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Podáními došlými dne 18. prosince 1926 k župnímu úřadu v Košicích zažádali st-lé za udělení státního občanství podle úst. zák. z 1. července 1926 č. 152 Sb. st-l Šimon K. jest otcem dvou druhých st-lů, z nichž František K. se narodil podle spisů v r. 1901 a Olga K. v únoru 1903. Podle zprávy polic. ředitelství v Košicích z 25. března 1927 zdržuje se st-l Šimon K. na Slov. od r. 1898, František a O. K. od svého narození a to stále v Košicích. Podle osvědčení měst. not. úřadu v Košicích z 10. prosince 1926 byl st-l Šimon K. přijat do svazku města Košic usnesením z 9. června 1915. Protokolárně prohlásili st-lé dne 27. srpna 1927 u měst. not. úřadu v Košicích, že žádost za přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 nepodali, poněvadž se považovali za čsl. státní občany podle § 1 cit. úst. zák.
Nař. rozhodnutími nevyhověl žal. úřad žádosti st-lů o udělení čsl. stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26 z těchto důvodů: Podle § 1 cit. zák. mají nárok na udělení čsl. stát. občanství občané býv. Uherska, kteří před 1. lednem 1910 alespoň 4 roky měli nepřetržitě bydliště v některé obci Slov. nebo Podk. Rusi, jestliže od uplynutí uvedených 4 roků do podání žádosti nepřetržitě bydleli na území náležejícím dnes Čsl. republice a není dokázáno, že v této době nabyli státního občanství mimo území republiky čsl. Usnesením města Košic z 9. června 1915 byl st-l Šimon K. přijat do obecního svazku této obce a mohli se st-lé státi čsl. stát. občany, kdyby se byli bývali do 31. prosince 1921, před kterým dnem měli také st-lé František a Olga K. 18 roků věku, podrobili na základě § 9 úst. zák. uznávacímu řízení. Jestliže se však st-lé, jak to sami doznávají, tomuto uznávacímu řízení nepodrobili, nabyli tím státního občanství mimo republiku čsl. a tak nevyhovují náležitostem § 1 odst. 1 úst. zák. č. 152/26.
O stížnostech do těchto rozhodnutí nss uvážil:
Zamítaje žádosti st-lů o udělení čsl. stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26 vycházel žal. úřad z názoru, že st-lé nejsou osobami, jimž přísluší nárok na udělení čsl. stát. občanství podle § 1 cit. úst. zák., poněvadž toto ustanovení dává nárok na udělení čsl. stát. občanství jen těm jednotlivcům, kteří — nehledíc k ostatním podmínkám v § 1 uvedeným — nenabyli v době podle zák. rozhodné stát. občanství mimo republ. Čsl., st-lé pak v době té stát. občanství mimo Čsl. republiku si nabyli a to tím, že získavše na území někdejšího mocnářství rak.-uher., jež náleží nyní Čsl. republice, domovské právo po 1. lednu 1910, nepodali podle § 9 úst. zák. č. 236/20 zadost za přiznání čsl. stát. občanství v propadné lhůtě do 31. prosince 1921, čímž stali se po rozumu 2. odst. čl. 62 mírové smlouvy trianonské ipso facto státními občany státu maďarského, jakožto státu, jenž vykonává svrchovanost nad územím, kde dříve měli právo domovské.
Jest mimo spor, že ustanovení § 1 úst. zák. č. 152/26 dává nárok na udělení čsl. stát. občaství jen osobám, které za splnění ostatních dnes nerozhodných náležitostí nenabyly si v době podle zákona rozhodné státního občanství mimo Čsl. republiku, že tedy osoby, které v této době cizího stát. občanství si nabyly, jsou z nároku na udělení čsl. stát. občanství podle cit. § 1 vyloučeny, a nespornou jest též skutečnost, že st-lé získali dom. právo na nynějším území republiky čsl., dříve rak.-uher. po 1. lednu 1910 a žádosti o přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 nepodali. Dopadá tedy na ně nahoře uvedené ustanovení 2. odst. čl. 62 mírové smlouvy trianonské, jež prohlašuje, že osoby takové stanou se ipso facto příslušníky státu vykonávajícího svrchovanost nad územím, kde měly dříve právo domovské.
Otázkou, o niž jde v dnešním sporu, jest jedině, zda právem možno vycházeti z názoru, že osoby, které způsobem právě popsaným staly se po rozumu cit. 2. odst. čl. 62 mírové smlouvy trianonské příslušníky státu maďarského, jsou osobami, které v době podle úst. zák. č. 152/26 rozhodné nabyly si ve smyslu § 1 právě cit. úst. zák. stát. občanství mimo republiku čsl.
V § 1 úst. zák. č. 152/26 se praví, že státní občané býv. Uherska, kteří přede dnem 1. ledna 1910 aspoň 4 roky měli nepřetržitě bydliště v některé obci na Slov. nebo Podk. Rusi mají nárok na udělení čsl. stát. občanství, mají-li od uplynutí oněch 4 let nepřetržitě do podané žádosti bydliště na území náležejícím dnes Čsl. republice a není dokázáno, že si v této době nabyli státního občanství mimo republiku čsl. Poněvadž podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 jsou již mocí tohoto zák. čsl. stát. občany ti, kdo nejpozději dnem 1. ledna 1910 získali a od té doby nepřetržitě mají dom. právo v území někdejšího mocnářství rak.-uher., jež náleží nyní Čsl. republice, lze pro účel úvah, potřebných pro dnešní spor, souhrn osob, na něž se § 1 úst. zák. č. 152/26 pojmově vztahuje, rozděliti s hlediska dom. práva na dvě části: a) těch, kdo dom. práva na nynějším území Čsl. republiky vůbec nenabyli, b) těch, kdo na tomto území nabyli dom. práva po 1. lednu 1910. Tuto část b) možno rozlišiti opět ve 2 skupiny: 1. osoby, které podle § 9 úst. zák. č. 236/20 (čl. 62 mírové smlouvy trianonské) podaly do 31. prosince 1921 žádost za přiznání čsl. stát. občanství, toto však jim přiznáno nebylo, 2. osoby, které této žádosti nepodaly.
Obě tyto posléze uvedené skupiny 1. a 2. jsou si právě rovny v tom, že na obě vztahuje se předpis 2. odst. čl. 62 mírové smlouvy trianonské, stanovící, že nebylo-li osobami, které obdržely dom. právo po 1. lednu 1910 v území postoupeném touto smlouvou státu čsl. a které podle odst. 1. čl. 62 mohou nabýti čsl. stát. občanství jen tehdy, dostanou-li svolení tohoto státu, o toto povolení žádáno nebo bylo-li povolení odepřeno, stanou se dotyčné osoby ipso facto (de plain droit) příslušníky státu, vykonávajícího právo svrchovanosti nad územím, kde měly dříve právo domovské. Co do účinku, t j. co do nabytí jiného stát. občanství než čsl., není tedy podle cit. ustanovení 2. odst. čl. 62 mezi oběma skupinami rozdílu, takže lze-li míti ve smyslu uvedeného ustanovení za to, že ipso facto nabyli maďarského stát. občanství ti, jimž svolení státu čsl. k nabytí jeho stát. občanství bylo odepřeno, nabyli ho ipso facto právě tak i ti, kteří o ono svolená (do lhůty stanovené vl. nař. č. 601/20) nežádali.
Co do nabytí cizího stát. občanství stojí tedy obě uvedené skupiny vůči úst. zák. č. 152/26 na stejné linii, takže, bylo-li by nabytí cizího stát. občanství podle ustanovení čl. 62 mírové smlouvy trianonské oním nabytím, které má na mysli předpis § 1 úst. zák. č. 152/26 a které z nároku na udělení čsl. stát. občanství vylučuje, byli by z nároku toho vyloučeni nejen ti, kdo o svolení státu čsl. (do lhůty stanovené vl. nař. č. 601/20, t. j. do 31. prosince 1921) nežádali, nýbrž i ti, jimž ono svolení bylo odepřeno. Tím došlo by se k závěru, že pojmové vůbec nemají nároku na udělení čsl. stát. občanství podle § 1 úst. zák. č. 152/26 ti, kdo po 1. lednu 1910 na území čsl. republiky dříve rak.- uher. domovského práva nabyli, tedy celá skupina b) a že by nárok ten mohl pak příslušeti pojmově jen osobám kategorie a), t. j. osobám, které na právě uvedeném území dom. práva vůbec nenabyly.
Tím byla by z dobrodiní úst. zák. č. 152/26 vyloučena celá široká kategorie osob, které proti osomám kategorie a) mají určité plus, a to právě v tom, že na nynějším území republiky čsl. nabyly dom. práva, u nichž tedy, když právě dom. právo jest podle mírové smlouvy trianonské základem pro určení stát. občanství ve státech vzniklých na území býv. monarchie rak., bylo právě o důvod více, aby byly uvedeny ve státoobčanský vztah k Čsl. státu, a z nichž určitá část se o získání čsl. stát. občanství již na základě § 9 úst. zák. č. 236/20 (čl. 62 odst. 1. mírové smlouvy trianonské) pokusila.
Žal. úřad jest, jak patrno z vývodů odv. spisu, názoru, že z nároku na udělení čsl. stát. občanství podle § 1 úst. zák. č. 152/26 není vyloučena celá kategorie b), nýbrž jen ona skupina osob1, jež žádost za přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 nepodaly, přiznává tedy nárok ten jen těm, kteří žádost takovou — ovšem bez úspěchu podali. Právní podklad pro toto rozlišení spatřuje pak žal. úřad v ustanovení § 5 úst. zák. č. 152/26, jež praví, že udělení čsl. stát. občanství podle tohoto zák. nepřekáží, že žadateli bylo uznání nebo udělení čsl. stát. občanství pravoplatně odepřeno přede dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti. Žal. úřad dovozuje, že zákon takto chrání stranu, jež již dříve žádala o uznání čsl. stát. občanství, neměla však úspěchu, z čehož po názoru žal. úřadu plyne a contrario, že naopak vadí straně, jestliže uznání stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/26 se vůbec nedomáhala, lhůtu k tomu určenou nechala marně uplynouti a nabyla tak o své vůli stát. občanství jiného, dříve než úst. zák. č. 152/26 nabyl účinnosti.
S tímto názorem žal. úřadu nelze souhlasiti. Již vpředu bylo ukázáno, že s hlediska 2. odst. čl. 62 mírové smlouvy trianonské co do nabytí jiného stát. občanství než čsl. není rozdílu mezi osobami, které získavše na území Čsl. republiky, dříve rak.-uh., právo dom. po 1. lednu 1910, za přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 nežádaly, a oněmi, jejichž žádost neměla úspěchu, že tedy, kdyby nabytí cizího stát. občanství podle ustanovení čl. 62 mírové smlouvy trianonské bylo oním nabytím, které vylučuje z nároku na udělení čsl. stát. občanství podle § 1 úst. zák. č. 152/26, byly by z nároku toho vyloučeny obě kategorie právě uvedených osob. Pak ovšem, kdyby za tohoto právního stavu byl správný názor žal. úřadu, že osoby, které ve smyslu § 9 úst. zák, č. 236/20 žádost — ovšem bezúspěšnou — podaly, mají přece nárok na udělení, čsl. stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26, plynul by tento jejich nárok teprve z ustanovení § 5 právě cit. zák., čili tvořilo by toto ustanovení výjimku ze všeobecné zásady § 1, jenž nároku jejich neuznal, a bylo by tedy předpisem zakládajícími nárok proti a přes ustanovení § 1.
Leč stanovení cit. § 5 není žádnou výjimkou danou ve prospěch části osob, jejichž celá kategorie byla §em 1 zásadně z nároku na udělení čsl. stát. občanství vyloučena. Plyne to již z toho, že zmíněné ustanovení § 5 praví, že udělení čsl. stát. občanství nepřekáží, že žadateli bylo udělení čsl. stát. občanství před účinností tohoto zák. odepřeno, z čehož jest patrno, že ustanovení to předpokládá zásadní nárok dle předchozích ustanovení a chce jen odstraniti další překážky, jež z jiných hledisek právních mohly by snad nároku na udělení čsl. stát. občanství státi v cestě, totiž právní moc eventuálního dřívějšího rozhodnutí o uznání nebo udělení čsl. stát. občanství, třebas snad ve skutečnosti právní moc takového rozhodnutí státi by tu v cestě nemohla, kdyžtě jde o nárok zcela jiný, zakládající se na nových předpisech právních. Také důvodová zpráva výboru ústavně-právního a rozpočtového (tisk 514) k iniciativnímu návrhu poslance Dra Dérera a spol., z něhož byl text § 5 úst. zák. č. 152/26 doslovně převzat, praví o tomto předpisu, že »samozrejmé ustanovenia tohoto paragrafu boly potrebné k voli jasnosti a cielom vyhnutia sa prípadných iných názorov pri prevadzaní zákona«. Tedy nejde tu o prolomení zásady § 1, nejde tu o výjimku, konstituující nárok na udělení čsl. stát. občanství proti zásadě a přes zásadu § 1, nýbrž o samozřejmost, jakou právě jest to, že právní moc eventuálního dřívějšího rozhodnutí o udělení čsl. stát. občanství podle jiných norem nemůže překážeti udělení toho občanství podle úst. zák. č. 152/26.
Nechce-li však ustanovení § 5 nic jiného než deklarovati tuto samozřejmost a není-li tedy předpisem, konstituujícím nárok na udělení čsl. stát. občanství určité skupině osob Výjimkou ze zásadního hlediska § 1, nemohli by nárok na udělení čsl. stát. občanství, kdyby pojem nabytí cizího stát. občanství v § 1 byl vykládán tak, jak to činí žal. úřad, míti ani ti, jimž jej žal. úřad přiznává, totiž osoby, které žádost za přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 bezúspěšně podaly.
Tím dospěli bychom opět k závěru, že osoby nabyvší na území republiky čsl. dříve rak.-uher. domovského práva po 1. lednu 1910, jsou z nároku na udělení čsl. stát. občanství podle úst, zák. č. 152/26 vyloučeny, ať již žádost podle § 9 úst. zák. č. 236/20 podaly nebo nepodaly, a že tedy osoby ty, ač v momentu, jsoucím v tak úzkém vztahu se stát. občanstvím, totiž v dom. právu, mají určité plus proti osobám, jež na nynějším území dom. práva nenabyly, jsou úst. zákonem č. 152/26 preferovány, kdežto osobám bez dom. práva na nynějším území nárok na čsl. stát. občanství se uděluje.
Tyto úvahy, zvláště pak skutečnost, že přijal-li by se názor žal. úřadu o významu pojmu nabytí v § 1 úst. zák. č. 152/26, byly by z nároku na udělení čsl. stát. občanství podle tohoto zák. vyloučeny všechny osoby, jež na nynějším čsl. území nabyly dom. práva po 1. lednu 1910, a to právě proto, že zde tohoto dom. práva nabyly, že by se tedy jejich vůči jinakým osobám výhodnější postavení změnilo v privilegium odiosum, nutí k závěru, že názor žal. úřadu právě uvedený není v souhlasu s intencemi, jež úst. zákon zamýšlel uskutečniti, a že pojeni nabytí stát. občanství mimo Čsl. republiku nelze vykládati tak, jak to činí žal. úřad, t. j. nabytí ipso facto podle mírové smlouvy trianonské, pokud se týče nabytí ex lege cizího státu.
Je-li tomu tak, pak jest na snadě, že nabytím stát. občanství mimo Čsl. republiku, vylučujícím podle § 1 úst. zák. č. 152/26 z nároku na udělení čsl. stát. občanství, lze rozuměti jen ono nabytí stát. občanství, jež nastalo konkrétním, positivním aktem cizího státu, jsouc zároveň výronem k tomu se nesoucí vůle osoby, o kterou jde. že tomu tak jest, je patrno z toho, že úst. zák. č. 152/26 nepraví prostě: Mají nárok ... mají-li ... bydliště a nenabyli stát. občanství mimo republiku čsl., nýbrž: mají nárok ... mají-li bydliště ... a není dokázáno, že si v této době nabyli ... Dokázati lze pouze konkrétní positivní fakta, skutečnosti, které se sběhly, kdežto o tom, že určitý právní předpis má určitý důsledek, nelze pojmově důkazů vůbec vésti. Že pak pojem »nabýti si« vyjadřuje vůli osoby, o níž jde, nesoucí se k tomu, aby bylo »nabyto«, na rozdíl od pojmu »nabytí«, kde této vůle býti nemusí, jest dostatečně na bílední.
Výsledek úvah výše uvedených lze pak pro přítomný spor shrnouti v právní názor, že osoby, které majíce právo žádati za přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 o jeho přiznání nežádaly, nelze již a jen z tohoto důvodu pokládati za osoby, o nichž jest dokázáno, že ve smyslu § 1 úst. zák. č. 152/26 nabyly si v době podle tohoto zák. rozhodné stát. občanství mimo Čsl. republiku, a nejsou proto z tohoto důvodu vyloučeny z nároku na udělení čsl. stát. občanství podle uvedeného úst. zákona.
Ježto žal. úřad vycházeje v přítomném sporu z názoru opačného, posoudil věc po stránce právní nesprávně, jest jeho rozhodnutí v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 8201. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 314-319.