NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6451.

Církevní věci. — Administrativní řízení: I. * Opatření státní správy kultové podle § 54 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. není vázáno na řádný postup instanční. — II. * Před opatřením státní správy kultové podle cit. § 54 jest nutno, aby patron byl slyšen. — III. * K opatření uvedeného způsobu nestačí, že jsou tu přebytky konkrétního kostelního jmění za delší řadu let, nýbrž je také třeba, aby v době, kdy opatření se činí, bylo jisto, že jmění toho není k vlastním účelům plně zapotřebí ani po uhrazení nákladů v době onoho opatření již nutných.
(Nález ze dne 4. dubna 1927 č. 6508.)
Věc: Rada hlav města Prahy v zastoupení obce Pražské jako patrona Pražského městského záduší (adv. Dr. Otakar Schmitt z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. taj. Dr. Zdeněk Materka) o použití přebytků jmění kostela »Povýšení Sv. Kříže« k doplnění kongruy faráře u sv. Rocha v O.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Přípisem z 5. listopadu 1924 obrátila se zsp v Praze — ve věci převzetí doplňku kongruy faráře Ferdinanda Š. u sv. Rocha v O. na jmění kostela »Povýšení sv. Kříže« tamže — na arcibiskupskou konsistoř v Praze, uvádějíc, že podle výkazu běžných výsledků hospodářských vykazuje fond kostela »Povýšení sv. Kříže« v O. za léta 1922 a 1923 průměrný roční přebytek cca 3087 Kč. Při tom nebylo přihlíženo ke kromobyčejným vydáním, která se každým rokem neopakují. Za rok 1922 vykazuje jmenovaný fond proti roku 1923 schodek, který lze vysvětliti tím, že příjem za zvonění dosáhl v roce 1922 pouze výše 4046 Kč, kdežto v roce 1924 činil 12334 Kč. Přihlíží-li se k přebytku za rok 1923 per 8228 Kč a k tomu, že příjem kostela za rok 1924 se ještě zvýší tím, že se vyúčtují tentokrát již plně úroky z komunálních dlužních úpisů per 103700 Kč nom., má zsp za to, že fond kostela »Povýšení sv. Kříže« může bez újmy vlastních potřeb převzíti k placení doplněk kongruy faráře v O., Ferdinanda Š., v roční částce 1148 Kč 97 h od 1. prosince 1917 počínaje. Zsp žádala proto konsistoř, aby, vyslechnouc radu hl. m. Prahy, udělila k tomuto účelu církevní souhlas.
Rada hl. města Prahy prohlásila k vybídnutí arcibisk. konsistoře podáním z 5. prosince 1924, že nemůže souhlasiti s tím, aby doplněk kongruy faráře u sv. R. per 1148 Kč 97 h ročně byl od 1. prosince 1917 převzat k placení ze jmění kostela »Povýšení sv. Kříže«, poněvadž není dosud definitivně projednána otázka úpravy poměru jmění jmenovaných kostelů, která byla již svého času navržena, k níž však nedošlo pro odpor bývalé obce Ž-ské proti převzetí patronátu nad kostelem sv. Prokopa tamže a poněvadž kostel »Povýšení sv. Kříže«, který je vlastně kostelem farním, je ve stavu tak desolátním, že by na nutnou opravu jeho vlastní jmění, ztenčené placením doplňku kongruy, naprosto nestačilo, takže by obec Pražská jako patron musila nedostávající se peníz hraditi sama ze svého. Rovněž není možno hraditi doplněk kongruy ze jmění určeného na postavení tamní farní budovy, poněvadž jmění to jest tak nepatrné, že postačí sotva na položení základů, a povinnost obce Pražské, jakožto patrona, hraditi nedostávající se náklady, by se zmenšením tohoto jmění značně zvětšila. Konečně připomněla rada městská, že doplněk kongruy jmenovaného faráře nemůže býti převzat k placení ani na jmění kostela sv. Rocha, poněvadž všechno jmění tohoto kostela musí býti ponecháno na úhradu nákladu jeho stavebních oprav, které i přes opravy již provedené jsou značně velké a nezbytně nutné, aby nenastala opět obci Pražské povinnost hraditi ze svého náklady tyto nebo jejich část.
Arcibisk. konsistoř předložila toto podání zsp, přimlouvajíc se, aby tato doplněk kongruy faráři u sv. Rocha vyplácela z nábož. matice.
Min. škol. nař. rozh. schválilo podle § 54 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., aby Ferd. Š., faráři v Praze-O., vyplácen byl doplněk kongruy ročních 1148 Kč 97 h od 1. listopadu 1917 recte od 1. prosince 1917 počínaje po dobu, po kterou přebytky kost. jmění k tomu účelu budou postačovati, z fondu kostela »Povýšení sv. Kříže« v Praze-O. Zároveň uložilo min. zsp-é další opatření, aby částky jmenovanému faráři podle min. výn. z 23. září 1919 zálohou z nábož. matice vyplacené byly tomuto fondu neprodleně refundovány.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss takto: 1. Stížnost vytýká, že nebyl zachován předepsaný instanční postup, neboť, jelikož jde o věc kongruovou, náleželo ve smyslu § 3 zák. z 19. dubna 1885 č. 47 ř. z. rozhodnutí v I. instanci zsp-é a nikoliv přímo min. Tuto námitku neshledal nss důvodnou.
V daném případě jde o opatření podle § 54 zák. o zevních poměrech církve katolické ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. Tento předpis dává za předpokladů tam uvedených (o nichž ještě doleji bude řeč), »státní správě kultové právo, opatřiti, aby části některého círk. jmění, odpovídající přebytkům jmění toho, bylo použito k jinému círk. účelu.« Zákon na uvedeném místě nepraví, který úřad, náležející do organisace státní správy kultové má opatření zmíněného způsobu učiniti. Zákon mluví na různých jiných místech výslovně o rozhodování stát. úřadů kultových »v řádném postupu instancí« (srovnej na př. §§ 33 a 34 — patronátní spory, § 55 — plnění k účelům kutlovým, § 57 — stav. konkurence), a vyhrazuje výslovně na jiných místech určité úkony správy kultové určitým úřadům kultovým, po případě zmiňuje se o inst. postupu k úřadům nadřízeným (srovnej na př. § 6 odst. 1, 3, 4, — obsazení círk. úřadů, § 11 uprázdnění círk. obročí, § 12 — prodloužení lhůty pro znovuobsazení círk. úřadů, § 16 pastýřské listy, § 47 — círk. nadace). Jestliže tedy naproti tomu zákon v § 54 nemluví o určitém úřadu stát. správy kultové ani se nezmiňuje o postupu instančním, nemínil patrně stanoviti státní správě kultové při výkonu práva daného jí §em 54 zák. č. 50/1874 v tomto směru žádného omezení. Poněvadž pak není ani jiného předpisu, který by opatření podle § 54 zák. č. 50/74 vyhrazoval určitému úřadu kultovému, nelze shledati nezákonnost nebo vadnost v tom, že v daném případě učinilo nař opatření přímo min. škol. (srovnej nál. býv. rak. ss-u Budw. 3935 A).
Na tom nemohou nic měniti kompetenční předpisy zákonů kongruových, a to ani stížností dovolávaný § 3 odst. 1. zák. z 19. dubna 1885 č. 47 ř. z., ani předpis § 3 odst. 1 zák. kongruového z 19. září 1898 č. 176 ř. z., platného v době vydání nař. rozhodnutí, poněvadž tu nejde o rozhodování podle zák. kongruového, nýbrž právě o opatření státní správy kultové podle § 54 zák. č. 50/1874, k němuž věc kongruová toliko zavdala podnět. 2. Dále namítá stížnost, že postup při určování výše přebytků kostelního jmění není správný, neboť min. přihlíželo — jak vidno z výnosu zsp-é z 5. listopadu 1924 — jenom k hospod. výsledkům za léta 1922 a 1923, kdežto podle § 54 cit. zák. musí tu býti přebytky po delší řadu let, při čemž podle rozhodnutí býv. ss-u z 15. února 1888 č. 182 nutno za delší dobu let pokládati nejméně 3 roky. O této námitce uvážil nss takto:
K opatření podle § 54 cit. zák. může stát. správa kultová přikročiti jenom, jsou-li tu »po delší řadu let« přebytky z důchodů některého círk. majetku. St-lka vykládá — dovolávajíc se nál. býv. rak. ss-u z 15. února 1888 č. 182 (srovnej též nál. téhož soudu Budw. 3066 A) — slova »po delší řadu let« tak, že tu musí býti aspoň přebytky za tři roky, a vytýká, že v daném případě bylo hleděno jen k hospodářským výsledkům roku 1922 a 1923.
Nař. rozhodnutí bylo vydáno na základě zprávy zsp-é ze 21. ledna 1925, podle níž podle výkazu běžných výsledků hospodářských fondu farního kostela »Povýšení sv. Kříže« v O. za léta 1917 až 1923, sestaveného účetním oddělením zádušním při zsp-é, jeví se v tomto období průměrný roční přebytek cca 3501 Kč. Žal. úřad tedy sice při svém opatření hleděl k výsledkům »delší řady let« totiž roku 1917 až 1923. Toto stanovisko žal. úřadu, resp. uvedený podklad jeho nebyly však stěžující si obci jako patronu vůbec sděleny, takže st-lka neměla možnosti k tomuto podkladu zaujmouti ve stížnosti na nss stanovisko.
Opatření podle § 54 zák. č. 50/74 jest mimořádným opatřením stran správy cirk. jmění, v daném případě stran správy jmění kostela »Povýšení sv. Kříže«, který je ve správních spisech označován jako kostel farní. Správa majetku farních kostelů přísluší podle § 42 zák. č. 50/1874 společně faráři, farní obci a patronu. Je-li však patron spolusprávcem tohoto majetku, nesmí ovšem opatření podle § 54 zák. č. 50/1874, které zákon výslovným předpisem vyhrazuje stát. správě kultové, se státi, aniž patronu byla poskytnuta možnost, aby k zamýšlenému opatření podle § 54 zaujal stanovisko (srovnej nál. býv. rak. ss-u, Budw. A 6793 a Budw. 11573). Opak nelze naprosto vyvoditi snad z toho, že § 54 cit. zák. výslovně žádá jenom »slyšení ordinariátu«; neboť povinnost stát. správy kultové, slyšeti před opatřením podle § 54 ordinariát, znamená jenom další, zákonem výslovně nařízenou kautelu, neznamená však nikterak, že by zákonní správcové dotyčného círk. jmění (v daném případě také obec pražská jako patron) slyšeni býti nemusili.
V daném případě sice patron slyšen byl, a to prostřednictvím arcibisk. konsistoře v Praze na základě přípisu zsp-é ze dne 5. listopadu 1924, jak v úvodě jest uvedeno. K tomuto přípisu zaujala st-lka také skutečně stanovisko podáním rady městské z 5. prosince 1924. V cit. přípise zsp-é z 5. listopadu 1924 však nebylo vůbec řeči o oněch výsledcích za léta 1917 až 1923, nýbrž jenom o — zcela jinak vypočtených — výsledcích za rok 1922 a 1923 a mimo to o — tehdy, v listopadu 1924 teprve očekávaném, tedy nikoliv jistém — výsledku za rok 1924.
Třebas tedy úřad skutečně svému rozhodnutí položil za základ výsledky správy majetku z let 1917 až 1923, jeví se námitka uvedená shora sub 2 přes to důvodnou, poněvadž vůči st-lce bylo v říz. správ. poukazováno jenom na výsledky z roku 1922 a 1923 a na očekávaný výsledek za rok 1924, tedy nikoliv na zjištěné již výsledky za aspoň tři roky, a poněvadž výsledky za roky 1917—1923 nebyly vůči st-lce ani zmíněny, tím méně jí sděleny. V tomto postupu úřadu nutno tudíž shledati podstatnou vadu řízení.
3. Stížnost konečně vytýká, že podle § 54 zák. č. 50/1874 musí, má-li dojíti k opatření tam uvedenému, býti »jistota«, že jmění postačí úplně k úhradě vlastních potřeb kostela; takovéto jistoty zde však prý není, naopak jmění kostela »Povýšení sv. Kříže« nepostačí k úhradě nutných výloh spojených s nutnou opravou jeho a se stavbou farní budovy a bude obec Pražská jako patron nucena velmi značným penízem přispěti k úhradě těchto nákladů. Dále uvádí stížnost, že posouzení oprávněnosti této jistoty nepodléhá sice přezkoušení žádné instance, že však podle znění § 54 musí tato jistota býti dána, kdežto naopak v daném případě jest jisto, že vlastní jmění jmenovaného kostela na jeho potřeby v budoucnosti rozhodně nepostačí. Ostatně není prý vůbec možno odhadnouti výši jmění jmenovaného kostela a proto také ani výši každoročních přebytků, poněvadž není dosud projednána otázka úpravy poměru tohoto kostela a kostela sv. Rocha v O.
V tomto směru uvážil nss takto:
a) Námitku, že není vůbec možno odhadnouti výši jmění kostela »Povýšení sv. Kříže« a proto ani výši každoročních přebytků, poněvadž není dosud projednána otázka úpravy poměru tohoto kostela a kostela sv. Rocha v O., vznesla stěžující si rada městská již ve svém vyjádření z 5. prosince 1924, jehož obsah byl shora uveden. Touto námitkou popírá stěžující si rada měst. vůbec možnost jakéhokoliv zjišťování přebytků z jmění kostela »Povýšení sv. Kříže«, čímž je popřena také správnost výpočtů, o které nař. rozhodnutí je opřeno. Ačkoliv tu tedy jde o podstatný předpoklad pro opatření podle § 54 zák. č. 50/1874 a ačkoliv rada měst. — jak uvedeno — obdobnou námitku vznesla již v řízení správním, nař. rozhodnutí přec věcí touto se vůbec nezabývá a na námitku onu nijak nereaguje; tím je ovšem také nss-u vzata možnost, aby mohl důvodnost této námitky přezkoumati, takže i v tomto směru nutno nař. rozhodnutí shledati v podstatném směru vadným.
b) Co do ostatního obsahu námitky shora uvedené jest pak uvésti toto: — — — —
Podle § 54 cit. zák. může k opatření tam zmíněnému dojíti jenom tehdy, jestliže »podle přebytků, kterých se dosahuje po delší řadu let z důchodů některého írk. majetku, jest s jistotou míti za to, že tohoto majetku není zplna zapotřebí k onomu círk. účelu, ke kterému jest majetek onen věnován.«
Z tohoto předpisu jde jednak, že tu musí býti po delší řadu let přebytky, jednak že podle těchto přebytků jest s jistotou míti za to, že ono jmění nejen stačí ku svým vlastním účelům, nýbrž že ho k nim není ani celého třeba. Z tohoto znění zákona a z povahy zvýšené ochrany, poskytované jmění círk. podle §§ 38 a násl. zák. č. 50/1874 plyne, že předpokladem opatření podle § 54 zák. jest zjištění, že onoho círk. majetku není k vlastnímu účelu zapotřebí ani po uhrazení oněch výloh, které na jmění to připadají, tedy zejména též výloh stavebních, jdoucích k tíži tohoto majetku, pokud výlohy takové jsou již v době opatření podle § 54 cit. zák. nutný, třebas dosud k realisaci nedospěly (srovnej nál. býv. rak. ss-u Budw. 8579).
Nestačí tedy — jak úřad, soudě podle shora cit. zprávy zsp-é z 21. ledna 1925, patrně má za to — pouhá skutečnost, že za minulá léta jsou tu přebytky, nýbrž kromě toho je ještě zapotřebí, aby bylo jisto, že i po uhrazení nákladů k tíži jmění tohoto jdoucích a v době rozhodné již nutných, jmění onoho nebude k vlastním účelům jeho plně třeba.
V daném případě obec pražská ve svém podání z 5. prosince 1924 namítala, že kostel »Povýšení sv. Kříže« je ve stavu tak desolatním, že by vlastní jeho jmění nestačilo na nutnou opravu jeho, tedy na účel, který podle § 57 zák. č. 50/1874 a starších předpisů platných v Čechách o nákladech stav. atd. při kostelech farních spadá — pokud tu není osob ze specielního titulu právního zavázaných — v prvé řadě na vlastní jmění farního kostela (srovnej dekr. dvor. kanc. ze 14. března 1822 č. 6358, Jaksch svazek 7 č. 129, nál. býv. ss-u, Budw. 8392 a Mayrhofer, Handbuch, svazek IV. str. 289).
Obec již v řízení správním tvrdila, že je jisto, že jmění to na svoje vlastní účely nestačí a že tedy z přebytků za minulá léta o sobě ještě neplyne jistota, již požaduje § 54. K tomuto tvrzení st-lky žal. úřad v nař. rozhodnutí vůbec stanoviska nezaujal, aniž zjistil, zda tvrzená nutnost nákladů takových je skutečně dána. V tomto směru zůstala tedy skutková podstata neúplnou a to patrně proto, že žal. úřad měl za to, že pro opatření podle § 54 zák. stačí již ta okolnost, že v době, kdy opatření se činí, ono círk. jmění vykazuje po několik roků přebytky, třebas snad jmění to jest zatíženo náklady, jejichž nutnost již v době opatření podle § 54 cit. zák. jest zjištěna. Jelikož však tento názor podle toho, co právě bylo uvedeno, je nesprávný, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6451. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 643-648.