Č. 9919.

Vodní právo. — Železnice: O kompetenci úřadů vodoprávních po případě železničních při konsentování vodního díla dotýkajícího se též tělesa železničního.
(Nález ze dne 25. května 1932 č. 4572.)
Věc: Československý stát (železniční správa) (komisař fin. prok. Dr. Vlád. Kubeš a rada stát. drah Jar. Vrba) proti ministerstvu zemědělství (odb. r. Dr. Lad. Strnad) o adaptaci železničních mostů v důsledku úpravy dolního toku Doubravky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Nálezem bývalého okr. hejtmanství v P. z 24. srpna 1903 uděleno bylo vodnímu družstvu pro úpravu dolního toku Doubravky od Č. a H. ve V. vodoprávní povolení k úpravě dolního toku Doubravky od Č. k H., při čemž bylo stanoveno, že v km 12:1 železniční trati N.—M. má býti provedena přestavba stávajícího objektu dráhy (mostu) ze 4 m na 9 m světlosti, a že objekt v km 11:1 téže dráhy nutno nahraditi novým mostem o světlosti 9 m. Proti nálezu tomuto podalo ředitelství býv. severozápadní dráhy odvolání. Dříve než odvolání toto bylo vyřízeno, podalo zmíněné vodní družstvo v únoru 1923 návrh na částečnou změnu původního projektu, t. j. návrh na pouhou adaptaci obou klenutých mostů v km 12:1 a 11:1 spolu s návrhem na úpravu koryta Dolní Doubravky v sousedství obou objektů a žádalo za pro- vedení vodoprávního řízení.
Provedši vodoprávní řízení, v jehož průběhu zástupcové ředitelství státních drah v Hradci Králové projevili nesouhlas s pouhou adaptací obou klenutých mostů v km 11:1 a 12:1 a trvali vzhledem k tomu, že regulace Doubravky až na oba železniční mosty byla jinak již provedena, na přestavbě obou objektů na světlost 9 m, vydala osp, expositura v Nymburce, vodoprávní nález z 28. dubna 1923, jímž zmíněnému družstvu uděleno bylo vodoprávní povolení: 1. k úpravě dna klenutého mostu železničního na trati Nymburk—Ml. Boleslav v km 12:1, pozůstávající (mimo jiné) jednak v zajištění nynějšího dna betonovou deskou nebo vyztuženou dlažbou, zabezpečenou oboustranně prahy a štětovicemi, jednak ve zvětšení průtoku tím, že bude z něho odstraněn masivní chodník, 2. ke změně původního projektu v km 11:1 záležející v tom, že nynější stav objektu zůstane nezměněn, 3. k provedení úpravy koryta Doubravky v sousedství obou objektů. V důvodech bylo na podkladě vyjádření státního technika v podstatě dovozováno, že, i když se vezme v úvahu množství vody odváděné regulovanou již tratí řeky Doubravky (regulace Doubravky jinak již byla provedena), a i když se připustí jisté vzdutí před objekty, při zabezpečení dna a boků objektů vzhledem na zvýšenou rychlost protékající vody objekty ty postačí v dosavadním stavu po provedení pouhých adaptací, a že netřeba je přestavovati. Odvolání, které z tohoto nálezu bylo podáno ředitelstvím státních drah v Hradci Králové, a v němž bylo vzhledem k provedené již regulaci — Č. 9919 —
Doubravky poukazováno na to, že dosavadní objekty železniční nestačí k odvedení vod regulované trati Doubravky, bylo zamítnuto rozhodnutím býv. zsp-é v Praze z 29. dubna 1928, jímž současně vzhledem k prohlášení jmenovaného vodního družstva, že odvolává část původního projektu z r. 1903, pokud odporuje lnovému projektu na pouhou adaptati obou železničních mostů, bylo vysloveno, že pro zsp-ou není příčiny, aby se dále zabývala i odvoláním býv. ředitelství severozápadní dráhy ve Vídni z rozhodnutí býv. okr. hejtmanství v P. z 24. srpna 1903.
Další odvolání ředitelství státních drah v Hradci Králové bylo nař. rozhodnutím zamítnuto. Podstatný obsah nař. rozhodnutí je tento: Byl jím jednak v cestě instanční potvrzen vodoprávní konsens politické expositury v N. z 28. dubna 1923, jímž schváleny byly některé změny původního projektu na regulaci Dolní Doubravky, pokud šlo o železniční objekty v km 12:1 a 11:1 a na úpravu nejbližšího okolí, jednak bylo jím vysloveno, že odvolání ředitelství státních drah, podané proti původnímu konsensu z r. 1903 se stalo v důsledku této částečné změny projektu a odvolání dotyčné části původního projektu bezpředmětným.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí železniční správou státní, uvažoval nss následovně:
Řešení sporu na nss vzneseného je podmíněno v prvé řadě ujasněním vzájemného poměru příslušnosti úřadů vodoprávních se strany jedné a úřadů železničních se strany druhé, neboť vodoprávní konsens, nař. rozhodnutím potvrzený, týká se dvou objektů železničních, a to tím způsobem, že jednak výslovně povoluje vodnímu družstvu jakožto podnikateli regulace dolního toku Doubravky jistou úpravu dna klenutého železničního mostu, jednak mění podmínku vodoprávního konsensu z 24. srpna 1903 jmenovanému vodnímu družstvu uděleného v ten smysl, že se upouští od přestavby dvou železničních mostů, která byla řečeným konsensem vodnímu družstvu jako podmínka schválení regulačního projektu uložena.
Mosty železniční sluší jako součástky tělesa železničního považovati za stavby železniční, jejichž změny, stejně jako jejich zřízení, podléhají speciálním normám, zejména §§ 6 a 10 želez. zák. koncesního ř. z. č. 238/1854, pak §§ 2, 4, 15, 16, 17, 18, 19 a j. min. nař. ř. z. č. 19/1879, jakož i nař. ř. z. č. 97/1904 (mostního řádu), podle nichž jakož i podle nař. ř. z. č. 16/1896 o organisaci správy železniční je ke všelikým stavbám železničním, tedy také ke všelikým změnám železničního tělesa zapotřebí povolení úřadu železničního. Kompetence úřadu železničního je podle cit. norem výlučná a postihuje stavby železniční i tehdy, mají-li zároveň znaky, jež je kvalifikují jako stavby nebo díla, k nimž podle norem vodoprávních je zapotřebí i konsensu úřadu vodoprávního. (Srov. Budw. A 427, 9273, s nimiž nál. A 958 není v rozporu).
Úřady vodoprávní a v poslední stolici žal. min. zeměd. byly by zajisté překročily hranice své příslušnosti, kdyby si byly osobily rozhodovati o otázce vyhražené kompetenci úřadu železničního. Formulace nař. rozhodnutí a výroku nižších stolic jím potvrzených nevyjadřuje sice zcela přesně právní dosah a význam uděleného vodoprávního konsensu, nss však nicméně nenalezl v nich překročení zákonných mezí přísluš- — Č. 9919 —
nosti úřadů vodoprávních a nezákonný zásah do příslušnosti úřadů železničních, a to nejen proto, že žal. úřad pojal do svého rozhodnutí výslovnou výhradu, že pokud jde o povolenou úpravu železničního mostu v km 12:1 »je věcí dráhy, aby provedla příslušné řízení podle železničních předpisů v té příčině platných«, nýbrž a hlavně proto, že nař. rozhodnutím byl potvrzen akt, který podle svého obsahu a smyslu jeví se jako ryzí konsens vodoprávní. Neboť akt tento neobsahuje v podstatě nic jiného než stanovení podmínky vodoprávního konsensu, který byl vodnímu družstvu pro úpravu dolního toku Doubravky udělen. Podmínka tato byla vodnímu družstvu ovšem udělena v zájmu bezpečnosti tělesa železničního a smysl její je ten, že projekt regulační smí býti proveden toliko za šetření této podmínky konsensní. Stanoviti podmínky konsensu vodoprávního jsou však vodoprávní úřady podle §§ 43, 78, 79, 86, 87 čes. vod. zák. zcela nepochybně povolány. Majíce při povolování vodoprávního projektu zabezpečiti ochranu zájmů veřejných, jakož i práv interesentů z vodoprávních norem plynoucích, jsou povinny postarati se i o zabezpečení tělesa a provozu železničního, je-li těleso železničním projektem vodoprávním dotčeno. Ukládajíce za tímto účelem podnikateli vodního díla neb vodní stavby příslušné podmínky, jsou vodoprávní úřady povolány posouditi, kterých podmínek je k zabezpečení tělesa a provozu železničního zapotřebí. (Souhlasně Budw. A 7142). Tyto podmínky vodoprávního konsensu mohou po případě záležeti také v tom, že provedou se jisté úpravy na železničním tělese samém. Než i takovéto podmínky zůstávají podmínkami konsensu vodoprávního, jež podnikatele vodní stavby v podnikání jeho omezují, nenahražují však povolení, jehož podle norem práva železničního je k úpravám a změnám tělesa železničního zapotřebí, a jež vyhraženo je úřadu železničnímu, není-li snad podle zvláštního předpisu, jakým jsou na př. poslední odstavec § 13 vodocestného zák. č. 66/1901 ř. z., zkoušení a konsentování díla po všech jeho stránkách a ve všech relacích soustředěno v úřadě jediném. Ukládá-li konsens vodoprávní podnikateli vodní stavby jako podmínku konsensní i úpravu tělesa železničního, je věcí podnikatelovou, aby se postaral o to, by podmínka tato byla splněna, tedy aby se jednak postaral o to, by podnik železniční splnění podmínky této nekladl odpor, jednak aby získal i potřebného povolení úřadu železničního. Provedl-li podnikatel vodní stavby schválený projekt, neučiniv konsensní podmínce stanovené v zájmu bezpečnosti tělesa železničního zadost, není provedená vodní stavba vodoprávním konsensem kryta a je vydána právním důsledkům, kterými zákon stíhá provedení vodních staveb úředně nepovolených.
Pokud tedy vodoprávní úřad předepisuje jisté úpravy tělesa železničního jen na adresu podnikatele vodního díla, stanoví toliko, čeho je v zájmu bezpečnosti tělesa železničního zapotřebí, aby projekt vodoprávní mohl býti uskutečněn, nepředbíhá však stanovením takovýchto podmínek vodoprávního konsensu nijak rozhodnutí příslušného úřadu železničního, jehož věcí jest, aby přípustnost úprav tělesa železničního vodoprávním úřadem podnikateli vodní stavby předepsaných se svého stanoviska posoudil a po případě odepřením svého povolení řečených úprav nepřímo i provedení vodní stavby, třebaže vodoprávním úřadem — Č. 9919 —
byla již konsentována, zamezil, i kdyby mu ustanovení § 99 želez. řádu provoz. č. 1/1852 ř. z. neposkytovalo přímý právní prostředek, jímž lze vodní stavbě v blízkosti tělesa železničního zabránili.
Z těchto úvah vyplývá, že vodoprávní úřad, předepsav jisté úpravy železničního tělesa jakožto podmínku vodoprávního konsensu k regulaci dolního toku Doubravky, nepřekročil tím mezí své příslušnosti, čemuž ostatně, jak již bylo poznamenáno, aspoň žal. úřad, jako poslední stolice rozhodovací, výslovně dal výraz, vyhradiv úřadům železničním projednání věci »podle předpisů železničních«. Tím žal. úřad ve věci vyhověl rekursní námitce ředitelství státních drah v Hradci Králové, že odstranění lávky z mostu v km 12:1 smělo by se státi jen na podkladě výsledků politické pochozí komise, třebaže námitku tuto formálně odmítl pro praeklusi, což se ovšem nesrovnává ani s povahou námitky uplatňující příslušnost jiného úřadu.
Po předeslaném objasnění otázek kompetenčních bylo lze přistoupiti k ostatnímu obsahu stížnosti.
Stížnost vyvozuje nejprve z původního vodoprávního konsensu z 24. srpna 1903 právní nárok podniku železničního na to, aby vodní družstvo provedlo ony úpravy železničních objektů (mostů), které byly vodnímu družstvu v podobě konsensní podmínky uloženy a jež záležeti měly v rozšíření světlosti obou dotčených železničních mostů na 9 m. Ve stížnosti hájí se názor, že je-li jinak vodoprávní konsens projektované regulace vodní ve své podstatě v platnosti zachován, nemůže podniku železničnímu nárok z původní konsensní podmínky vzešlý, dodatečnou změnou této podmínky býti odňat.
V zásadě nelze zajisté pochybovati, že z vodoprávního konsensu, který nabyl moci práva, mohou vzejíti právní nároky nejenom pro příjemce vodoprávního konsensu, nýbrž i pro jiné účastníky konsensního řízení. Uděluje vodoprávní konsens, má vodoprávní úřad podle §§ 84, 86, 87, 88 čes. vod. zák. rozhodnouti i o námitkách interesentů, tedy také o námitkách, jež interesenti proti regulačnímu projektu vznesli, uplatňujíce svůj právní nárok, plynoucí z § 43 čes. vod. zák., aby projektovaná stavba vodní nebyla na újmu jejich právům. Námitkou takovou vznáší účastník před vodoprávní úřad spor, a rozhodnutím vodoprávního úřadu upravuje se u vyřízení tohoto sporu právní poměr mezi podnikatelem konkrétního projektu a účastníkem. Takovéto rozhodnutí úřadu vodoprávního nemůže ovšem, nabylo-li právní moci, býti jednostranně proti vůli účastníka, jenž si v podobě podmínky vodoprávního konsensu vydobyl příznivého rozhodnutí o svém právu, ani odvoláno, ani měněno, ledaže by snad podnikatel od provedení svého konsentovaného projektu upustil a nahradil jej projektem podstatně jiným, vůči němuž by rozhodnutí o námitkách účastníkových bylo bezpředmětným.
Dovolávajíc se podmínky vodoprávního konsensu z 24. srpna 1903, vznáší tedy stížnost v podstatě námitku věci rozsouzené, jež podle vývodů stížnosti brání stanoviti nové a odchylné podmínky konsensní, ježto nová podmínka byla by novým rozhodnutím o vzájemném poměru řečené regulace vodní s jedné strany a podniku železničního s druhé strany. Než námitka věci rozsouzené podle pojmu svého předpokládá, že o téže věci bylo již judikátním výrokem jednou rozhodnuto a že vý- — Č. 9919 —
rok tento nabyl právní moci. Ale ani stížnost sama neuvádí nic, z čeho dalo by se souditi, že dotčená podmínka vodoprávního konsensu z 24. srpna 1903 má povahu judikátního výroku vodoprávního úřadu o námitce železničního podniku, vznesené proti projektu regulačnímu na obranu práv podniku železničního (§ 43 vod. zák.). Stížnost právě naopak sama výslovně přiznává, že řečená podmínka původního konsensu bylo vodoprávním úřadem stanovena z »důvodů veřejných« a ze správních spisů je dokonce patrno, že rozšíření světlosti obou železničních mostů na 9 m, které bylo vodnímu podnikateli v podobě konsensní podmínky uloženo, bylo již podnikatelem samým do projektu regulačního pojato. Za této situace nelze podmínku tuto právně hodnotiti jako judikátní výrok úřadu vodoprávního ve sporu mezi podnikatelem regulace a súčastněným podnikem železničním vynesený, takže námitce věci rozsouzené nedostává se jejího nezbytného podkladu, a to tím spíše, když vodoprávní konsens z r. 1903 následkem trvající pendence rekursu proti němu železničním podnikem podaného právní moci nenabyl, což stížnost sama přiznává, nepokusivši se ani zdaleka o důkaz, že konsens tento snad aspoň v některých kusech, zejména pokud jde o onu relevantní podmínku konsensní, právní moci nabyl.
Nestojí-li však změně sporné podmínky konsensní v cestě námitka věci rozsouzené, nýbrž byla-li předmětná podmínka do původního konsensu pojata jen z moci úřední a dokonce k návrhu samého podnikatele, pak nelze nalézti procesněprávní překážky, která by bránila jednak podnikateli domáhati se povolení změny příslušné modality původního konsensu, jednak vodoprávnímu úřadu o změně této de piano pojednati. Při tom je nerozhodno, z jakých příčin se podnikatel změny této domáhá, takže stížnost bezdůvodně vytýká, že jediným motivem, ze kterého družstvo o změnu původní konsensní podmínky usiluje, je snaha zmenšiti náklad na úpravu železničního tělesa, jež mu byla v původním vodoprávním konsensu uložena. Než právě proto, že o vlivu regulace vodního toku na bezpečnost tělesa a provozu železničního za změněných modalit projektu může a má býti provedeno nové řízení vodoprávní, je podnik železniční oprávněn brániti se proti nově navržené modalitě regulačního projektu, nikoli sice námitkou rei judicatae, ale veškerými myslitelnými námitkami jinými, zejména materielně právními a bráti v odpor modifikaci původní podmínky konsensní, nepokládá-li ji za dostatečnou ochranu práv podniku železničního, i prostředky opravnými.
Vývody těmito dostává se odpovědi oněm bodům stížnosti, v nichž se uplatňuje domnělé právo železničního podniku vyvozované z původní podmínky konsensní, a v nichž se namítá, že není přípustno znovu rozhodovati o věci již jednou rozhodnuté.
S tím vnitřně souvisí další bod stížnosti, který se obrací proti tomu, že žal. úřad odepřel rozhodnouti o pendentním rekursu železniční správou již proti původnímu vodoprávnímu konsensu podaném, prohlásiv rekurs tento za bezpředmětný. Podle toho, co svrchu bylo vyloženo, může podnikatel vodní stavby, nebrání-li mu překážky procesněprávní povahy, jichž v daném případě nebylo lze nalézti, i přes odpor účastníka navrhnouti změnu modalit svého původního projektu. Stanou-li se pak tyto modality, nastupující na místo modalit projektu pů- — Č. 9919 —
vodního, předmětem nového řízení vodoprávního, stává se rozhodování o rekursu namířeném proti původním modalitám vskutku bezpředmětným, podobně jako by se stalo bezpředmětným rekursní rozhodnutí o projektu, který ve stadiu rekursním byl podnikatelem vůbec odvolán. Je sice pravda, že strana, která v řízení správním podala přípustný prostředek opravný, nabývá tím zásadně nároku na formální vyřízení svého prostředku opravného. Ale je-li projekt, který k podání opravného prostředku zavdal podnět, buď v celku anebo aspoň v oné části, které se podaný opravný prostředek týkal, podnikatelem odvolán aneb novým nahražen, odpadá předmět řízení rekursního, a nepříčí se zásadám procesním, jestliže úřad rekursní řízení opravné i formálně zastaví. Nic jiného však žal. úřad neučinil, prohlásil-li rekurs železniční správy podaný proti konsensu z r. 1903 bezpředmětným.
Nelze tedy nalézti nezákonnost v tom, že vodoprávní úřady o modalitě původního projektu vodním družstvem navržené zahájily nové řízení a meritorně rozhodly, nepřihlížejíce ani k tomu, že v původním konsensu vodoprávním byla již jednou předepsána přísnější konsensní podmínka na ochranu železničního tělesa, a že v době nového řízení bylo ještě formálně pendentní řízení o rekursu podaném železniční správou proti původnímu konsensu.
Zbývá tedy již jen v rámci stížnosti zkoumati, zdali žal. úřad, potvrdiv vodoprávní povolení úchylky od původního projektu, jež se týká zabezpečení tělesa a provozu železničního proti škodlivým účinkům regulace dolního toku Doubravky, postupoval jak po stránce formální, tak po stránce mentální ve shodě se zákonem. Námitky, které stížnost v té příčině vznáší, jsou následovní:
1. Žal. úřad nebyl oprávněn pro preklusi odmítati námitku, že min. želez. podle výn. ze 17. listopadu 1926 nemůže upustiti od rozšíření oněch dvou železničních objektů, ježto námitkou touto byla jen blíže prováděna námitka o nedostatečnosti obou objektů železničních, a tato námitka byla uplatněna včas.
2. Nebylo vyšetřeno, zda předpoklady pro rozšíření průtočního profilu obou mostů na 9 m podle konsensu z roku 1903 byly zjištěny správně, a nebyl odstraněn rozpor mezi konsensem z roku 1903, stanovícím průtočný profil na 9 m, a nař. rozhodnutím, stanovícím nyní beze změn ostatních částí projektu za postačitelný dosavadní profil 4 resp. 5 m s jistou adaptací mostu v km 12:1.
3. Žal. úřad nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, že rozšířením řečiště před železničními mosty a ponecháním těchto mostů v původní světlosti způsoben byl škodlivý vliv toku říčního na těleso dráhy, a že provedenou regulací se odvádějí pouze koncentrované střední vody, jež podmínky stanovené k zabezpečení železničních objektů jediné mají na zřeteli, ačkoli dráha musí býti zabezpečena i proti následkům velkých vod. Toho se však docílí jen tím, že budou průtočné profily těchto objektů dimensovány i pro velké vody. Mosty byly svého času železniční správou vskutku dimensovány i pro největší vody, ovšem při starém neregulovaném stavu Doubravky, kdy počítáno bylo s menším stavem — Č. 9919 —
vody a s menší rychlostí, kdežto pro odvádění velkých vod po regulaci toku Doubravky a při větší jejich odtokové rychlosti mosty o dosavadní světlosti nepostačí.
4. Úřad nevyšetřil okolnost, uvedenou v rekursu st-lčině, že následkem většího přívodu vody v regulované trati byly oba mosty v roce 1926 poškozeny.
O námitkách právě pod č. 1—4 uvedených uvažoval nss souborně — a to následovním způsobem:
Nejprve sluší povšechně poznamenati, že není právního předpisu, jenž by podniku železničnímu dával právní nárok na to, aby u příležitosti provádění regulačního podniku vodního byla na účet tohoto podniku zvýšena bezpečnost tělesa a provozu železničního. Z ustanovení § 43 čes. vod. zák. dá se však odvoditi právní nárok železn. podniku, aby regulační stavbou vodní bezpečnost železn. tělesa nebyla nikterak zhoršena. Nárok tento přísluší železn. podniku proti podnikateli stavby vodní i tehdy, jestliže projektovaná stavba vodní je toliko bezprostřední příčinou zhoršení bezpečnosti tělesa železn., a je po této stránce lhostejno, že ohrožení tělesa železn. způsobuje projektovaná stavba vodní jen ve spojení s účinky jiné již dříve po právu existující regulace vodního toku (na př. v horní jeho části). S hlediska podniku železničního je rozhodno, že potentielní ohrožení nebo zhoršení bezpečnosti tělesa železničního projevilo se teprve následkem vodní stavby později projektované.
K jednotlivým námitkám stížnosti budiž uvedeno toto:
K námitce č. 2: Otázka, zda při ponechání objektů v km 11:1 a 12:1 v dosavadních rozměrech s adaptací objektu posléze zmíněného se bezpečnost tělesa železničního nezhorší, resp. zda nebude těleso železné dráhy vydáno nebezpečí poškození vodami v důsledku regulace dolního toku Doubravky, po případě jakých opatření je třeba, aby těleso železné dráhy bylo proti eventuelním škodám zabezpečeno, není otázkou právní, nýbrž skutkovou, jejíž posouzení je podmíněno znalostmi odbornými, takže správní úřad musí svůj úsudek založiti na dobrém zdání znaleckém.
Podle § 6 zák. o ss je nss povolán zkoumati úsudky skutkové povahy jen po stránkách vytčených v druhém odstavci § 6 cit. zák. Omezuje takto své zkoumání, neshledal nss vady řízení v tom, že žal. úřad nepřezkoušel (ad 2) poměr znaleckého posudku podaného v řízení nově provedeném se znaleckým posudkem z r. 1903 a že neodstranil rozpor mezi oběma posudky, neboť zmíněná znalecká otázka může býti zodpověděna zcela nezávisle a bez ohledu na obsah konsensu z roku 1903, ježto i v tom případě, že znalci tehdy slyšení uznali nutnost rozšíření obou železničních objektů na světlost po 9 m, není starší znalecké dobré zdání pro úřad závazné, bylo-li novým znaleckým posudkem zcela bezvadně zjištěno, že ani při ponechání obou železn. mostů v dosavadních rozměrech s adaptací mostu v km 12:1 nejsou zájmy státní dráhy ani poškozovány ani ohrožovány.
K námitce č. 1. je-li však pro zodpovědění otázky, je-li přípustno ponechati oba řečené železn. objekty v dosavadním stavu s pouhou adaptací mostu v km 12:1, směrodatným odborný znalecký posudek — Č. 9919 —
podaný v provedeném řízení, nemá pro tuto otázku významu, že min. žel.,trvá na tom, aby oba objekty byly rozšířeny na světlost 9 m, ježto vystupovalo-li min. žel. jako zástupce podniku železničního, mělo jen postavení strany se všemi důsledky této právní posice a tedy i s tím důsledkem, že prohlášení jeho nemá v řízení vodoprávním povahy znaleckého důkazu, kdežto chtělo-li snad vystupovati jako úřad železniční, nebylo pro tuto jeho funkci v řízení vodoprávním místa. Pak ovšem nelze shledati porušení práv st-lčiných ani v tom, že žal. úřad poukaz na cit. výnos min. žel. ze 17. listopadu 1926 odmítl pro nastalou praeklusi, neboť i když námitku tuto nelze uznati za prekludovanou, nemůže míti pro výsledek sporu významu, ježto se týká okolnosti nerozhodné.
Jsou tedy námitky č. 1 a 2 bezdůvodny.
K námitkám č. 3 a 4. Žal. úřad zamítl odvolání ředitelství státních drah v Hradci Králové jednak z důvodu rozhodnutí II. stolice, a ježto i rozhodnutí II. stolice se odvolalo na důvody rozhodnutí politické expositury v Nymburce z 28. dubna 1923, recipoval žal. úřad důvody rozhodnutí obou nižších stolic. Mimo to připojil žal. úřad i své vlastní odůvodnění. Než toto odůvodnění, které žal. úřad sám připojil, je jednak v rozporu s odůvodněním I. stolice převzatým do nař. rozhodnutí, jednak nemá opory ve znaleckém posudku za účasti stěžující si železniční správy získaném.
Důvodnost této výtky ukazuje následovní rozbor:
Podle posudku, jejž .podal státní technický znalec při vodoprávním řízení z 27. března 1923, a o nějž opírá se rozhodnutí politické expositury v Nymburce z 28. dubna 1923, přicházejí k objektu č. 1 (v km 12:1) o světlosti 4 m vody propuštěné inundačním objektem u St. o světlosti 3,85—4 m, nevalně zvětšené přítokem srážkových vod a melioračním odpadem o maximální kapacitě 2 m3, při čemž srážkové povodí, ze kterého voda k objektu č. 1 stéká, měří 163,6 km2, z něhož resultuje maximální přítok velkých vod ca 20 m3.
K objektu č. 3 (v km 11:1) (o světlosti 5 m) přicházejí vody, které propouští objekt č. 1 a odpadní vody z rybníka V.-ského. Srážkové povodí pro tento objekt měří 172.7 km2 a maximální přítok činí ca 21 m3. Hledě k těmto možnostem a připouštěje jisté vzdutí před objekty a počítaje se zabezpečením dna a boků objektů vzhledem na zvýšenou rychlost protékající vody, soudil státní technický znalec, že objekty tyto postačí v dosavadním stavu a že není třeba je přestavovati, při čemž poukázal též na to, že objekty tyto i za dosavadního stavu při neopevněném dnu a bocích nebyly přívalovými vodami poškozovány, ač průtočný profil u objektu č. 1 byl zúžen stávajícím chodníkem o 1 m. Týž znalec prohlásil, že vzdutí, které eventuelně před objekty nastane, zájemníky nepoškodí. Tento znalecký posudek byl pojat do nálezu I. stolice a (v důsledku jeho recepce žal. úřadem) i do nař. rozhodnutí. Kromě toho bylo ovšem v komis. protokole z 27. března 1923 (str. 5) konstatováno, že oba objekty mají dostatečnou výši, takže katastrofální vody nedosáhnou ani k patkám kleneb. Zjištění toto nebyvší do nálezu I. stolice pojato, nebylo položeno tomuto nálezu za základ. — Č. 9919 —
V nař. rozhodnutí uvádí naproti tomu žal. úřad, že střední velká voda u mostu v km 11:1 o průtočném množství 21 m3 sek., na kterou je dimensována družstevní úprava Doubravky, proteče tímto objektem při vypočteném vzdutí 18 cm, takže nad vzdutou hladinou v objektu zbývá v patce (k patce?) klenby dostatečná bezpečnostní výška 1,15 m, pročež průtočnou světlost tohoto objektu lze považovati za zcela postačitelnou pro úpravu odtokových poměrů, jež je regulačním projektem sledována. Nutnost zvětšení mostu na světlost 9 m z důvodu prováděné regulace není podle mínění žal. úřadu nikterak prokázána.
Pokud jde o most v km 12:1, získá se podle mínění téhož úřadu od- straněním lávky a úpravou dna objektu aktivní průtočná plocha téměř 2 m2, která vykazuje při průtoku střední velké vody 20 m3, na kterou je v tomto úseku družstevní regulace projektována, průtočnou kapacitu 4 m3/sek. Nad vzdutou hladinou uvažované velké vody o kotě 197,46 zůstává k patce klenby ještě dostatečná bezpečnostní výška 70 cm podle nákresu projektu. Je tedy vzdutí hladiny velké vody v adaptovaném objektu přípustné a není z důvodu provádění družstevní regulace nutno rozšiřovat most na 9 m; při tom žal. úřad zdůrazňuje, že o bezpečnost základů adaptovaného objektu bude postaráno zajištěním dna a štětovými stěnami nad i pod objektem, aby bylo čeleno důsledkům zvětšené rychlosti. U adaptovaného objektu v km 12:1 nenastane po názoru žal. min. zhoršení odtokových poměrů na Doubravce, které by ohrožovalo těleso dráhy a její provoz, ježto vodoprávně projednaná regulace se vztahuje na koncentrované odvádění pouze středních velkých vod častěji se dostavujících, pro jejichž průtok je světlý otvor obou mostů po adaptaci mostu v km 12:1 postačitelný. Naopak bude těleso dráhy z regulace míti prospěch, poněvadž nebude vydáno tak častým záplavám jako před regulací. Při větších povodních rozleje se voda po okolních pozemcích, ovšem v míře poněkud menší než dosud, a míra ohrožení dráhy bude záviseti obdobně, jako tomu bylo při neregulované Doubravce, na rozdílu hladin rozlité vody nad a pod dráhou, která inundační území protíná. Jsou-li mosty dráhy dostatečně dimensovány pro abnormální povodně, nebylo sice zjištěno, ale i při takovýchto povodních přivodí regulační zásah spíše zlepšení rozdílu hladin exundovaných vod, proti stavu před regulací, nevyskytnou-li se nahodilé překážky odtoku v mostech (zatarasení otvorů předměty vodou odplavenými). Nelze tedy po názoru žal. min. povšechně ani při větších vodách, než jaké stačí pojmouti regulační profil, očekávati, že by následkem regulace nastalo zhoršení odtokových poměrů, jež by těleso a provoz dráhy ohrožovalo.
Všecky tyto i následující vývody žal. úřadu, na nichž nař. rozhodnutí je založeno, mají povahu úsudků skutkových, jejichž věcnou správnost není nss povolán sledovati. Zůstávaje v hranicích vytčených kognici jeho v § 6 zák. o ss, shledal nss toto:
Podle technické zprávy doprovázející návrh na změnu regulačního projektu, projednaný při vodoprávním řízení dne 27. března 1923, činí kapacita profilu Doubravky upravené nad objektem č. 1 (km 12:1) 17 128 m3 (kapacita kunety 1 497 m3). Jde o množství velké vody, které se regulací Horní Doubravky k objektu č. 1 přivádí, a o žádné větší — Č. 9919 —
množství. Pro toto množství velké vody 17 128 m3 bylo v technické zprávě vypočteno vzdutí u objektu v km 12:1 číslicí 26 cm (rychlost vody v mostě 2,18 m), u objektu v km 11:1 pak číslicí 18 cm. I při vodoprávním řízení, konaném dne 27. března 1923 (str. 5. komis. protokolu), bylo počítáno s kapacitou profilu upraveného toku Doubravky nad objektem č. 1 (km 12:1) 17 128 m3 a se vzdutím 26 cm, u objektu č. 3 (km 11:1) se vzdutím 18 cm. Při tomto řízení zjistil státní technický znalec při povodí 163,6 km2 u objektu č. 1 maximální přítok vod 20 m3, při objektu č. 3 pak při povodí 172,7 km2 maximální přítok 21 m3.
Naproti tomu vychází žal. min. ze zjištění, že průtočně množství střední velké vody činí 21 m3, resp. 20 m3, dále že družstevní úprava je dimensována na toto střední množství (21 m3, resp. 20 m3), a že vzdutí 18 cm u mostu v km 11:1 odpovídá tomuto průtočnému množství 21 m3.
Zjištění tato jsou však v rozporu s výpočty obsaženými ve svrchu zmíněné technické zprávě a se zjištěními státního technického znalce při komis. řízení z 27. března 1923, o něž se opřel úřad I. stolice. Je to patrno již z toho, že kapacita profilu upravené Doubravky měří podle komis, zjištění 17 128 m3 sek., kdežto podle vývodů žal. úřadu 20, resp. 21 m3 sek., dále z toho, že technický znalec pokládá množství vody 20, resp. 21 m3 za maximální přítok, kdežto žal. úřad je kvalifikuje jako střední velké vody, a konečně z toho, že vzdutí 18 cm odpovídá dle znaleckého posudku množství vody 17 128 m3, kdežto žal. úřad je před- pokládá při průtočném množství 21 m3.
Pokud pak žal. úřad se vyslovuje o účincích větších povodní (čímž vzhledem k tomu, že žal. úřad průtočná množství 21, resp. 20 m3 pokládá za střední velké vody, mohou býti míněna množství větší, než 21, resp. 20 m3), nemají vývody a úvahy tyto ve spisech správních podkladu v žádném znaleckém posudku, získaném za účasti st-lčiny.
Kromě toho nezaujalo žal. min. stanovisko k námitce st-lčině, obsažené v jejím min. rekursu, že následkem většího přívodu vody v regulované trati byly oba mosty v roce 1926 poškozeny, ačkoli námitkou touto bylo reagováno na tvrzení, obsažené v rozhodnutí zsp-é z 29. dubna 1928, podle něhož dlouholeté zkušenosti na Doubravce z valné části již regulované přes to, že chodník i s čelem v propustku dosud trvají, nenasvědčují tomu, že by bylo nutno propustek rozšířiti.
Rozbor právě podaný potvrzuje výtku k námitkám stížnosti č. 3 a 4 svrchu vyslovenou. Procesní závady rozborem tímto zjištěné musil nss uznati za podstatné vady řízení, pročež slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 9919. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 44-53.