NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 4839.

Clausula rebus sic stantibus, ujednáno-li výživné manželky před válkou a manželka si nevyhradila nároku na další zvýšení. § 1389 obč. zák. dlužno vykládati v ten rozum, že strany, o smíru jednající, neměly v tuto dobu vůbec příčiny, by myslily na poměry, jež by do jejich práv zhoubně zasáhly, a o nichž mohly důvodně mysliti, že nenastanou.
(Rozh. ze dne 24. března 1925, Rv I 381/25.)
Při dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože v roce 1912 uzavřeli manželé smír, dle něhož zavázal se manžel platiti manželce měsíčně 200 K, bez ohledu na případné zlepšení nebo zhoršení hmotných poměrů manžela, jednou pro vždy a manžel slíbil nezávazně, že dle svého volného uvážení a libovolně, kdyby se jeho majetkové poměry zlepšily, aniž by tímto slibem jakkoli byl vázán, nějaký obnos měsíčně bude žalobkyni přidávati. V roce 1919 bylo manželství rozloučeno. Tvrdíc, že se její majetkové poměry zhoršily, kdežto majetkové poměry manželovy se zlepšily, a poukazujíc na pokleslou kupní sílu peněz, domáhala se manželka na manželi placení výživného měsíčních 5000 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ve věci znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Nemůže býti pochybnosti o tom, že manželství jest podle občanského zákona soukromou smlouvou občanskou a že nárok na její plnění, zejména i nárok na výživné jest právem soukromým, následkem čehož se mohou manželé těchto nároků dle své vůle vzdáti. V tomto sporu brání se žalovaný tím, že se žalobkyně vzdala notářským spisem ze dne 5. února 1912 zvýšení výživného a že žalobní nárok jest důsledkem toho neodůvodněným. Mezi stranami jest nesporno, že v notářském spise bylo ujednáno výživné na 200 K bez ohledu na případné zlepšení nebo zhoršení hmotných poměrů žalovaného jednou pro vždy a že žalovaný slíbil nezávazně, že dle svého volného uvážení a libovolně, kdyby se jeho poměry majetkové zlepšily, aniž byl tímto slibem jakkoli vázán, nějaký obnos měsíčně bude žalobkyni přidávati a že pro případ, že by se poměry majetkové žalobkyně zhoršily, nebylo v notářském spise nic ustanoveno. Ujednaly tedy strany ohledně příspěvku na výživné ve formě notářského spisu smír po rozumu §u 1380 obč. zák. Nelze sdíleti názor odvolacího soudu, že manželka, vzdavší se výživného, nemůže se dovolávati výhrady rebus sic stantibus, poněvadž prý mohla a musila na to mysliti, že by se mohla státi neschopnou k výdělku, když se notář, spisem spokojila jednou pro vždy 200 K měsíčně. Nesmí se přehlížeti, že se smír stal v roce 1912, tedy v době, kdy se nedalo vůbec předvídati, co za hroznou dobu přinesou nejbližší roky (světová válka), a jaké a jak dalekosáhlé a dlouho trvající budou její následky. Kdyby se mělo uznati, že v tomto případě, jak za to má odvolací soud, neplatí výhrada rebus sic stantibus, pozbyla by vůbec smyslu poslední věta §u 1389 obč. zák. a byla by zbytečnou. Dle názoru odvolacího soudu by úplně zdravá manželka musila za všech okolností si vyhraditi zvýšení výživného, jelikož by musila počítati s tím, že po letech se stane práce a výdělku neschopnou a že snad ujednané výživné pak nestačí; podobně by se musilo počítati i s jinými skutečnostmi pro hospodářské poměry zhoubnými, jako s vypuknutím války a jejími strastnými následky. Než tímto způsobem nelze poslední větu §u 1389 obč. zák. vykládati. Tato věta se musí vykládati tak, že strany o smíru jednající, neměly v tuto dobu vůbec příčiny, by myslily na poměry, jež by do práv jejich zhoubně zasáhly, o nichž mohly důvodně mysliti, že nenastanou. S tohoto hlediska — nehledíc ani k §u 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. — dlužno i v tomto sporu posuzovati shora uvedený notářský spis. To tím více, když z nesporného přednesu stran, jímž žalovaný, ovšem nezávazně, slíbil dobrovolně zvyšovati žalobkyni vyživovací příspěvek, možno dovozovati, že nebylo asi ujednané výživné stanoveno za všech okolností nezměnitelně. Jelikož nižší stolice při právním posouzení věci nevycházely z tohoto hlediska, neměly ovšem příčiny, aby se zabývaly majetkovými poměry manželů, jak v době míru, tak v době žaloby, zejména, měly-li snad majetkové poměry žalobkyně nějaký vliv na ujednání v notářském spisu. Jest tudíž řízení, v němž nebyly provedeny důkazy v tomto směru nabídnuté, neúplným.

Citace:

č. 4839. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 592-593.