Č. 2413.

Školství: I. Není nezákonné, vysloví-li ministerstvo školství
nucený nájem místnosti pro školu menšinovou podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. »na tak dlouho, dokud toho je třeba, prozatím na 5 roků« — II. Jinak věty jako u Boh. 840, 841-I., 1023-11., 1140-II. adm.
Řízení před nss-em: Nss zkoumá toliko konkrétní rozhodnutí neb opatření správního úřadu, a to ono, které stížnost sama za svůj předmět označuje, nemůže však působiti k tomu, aby úřad rozhodnutí neb opatření učinil.
(Nález ze dne 26. května 1923 č. 9148.)1
Prejudikatura: Boh. 840, 841, 1023, 1140 adm.
Věc: Spolek Deutscher Schulverein ve Vídni (adv. Dr. Karel Prager z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o nucený nájem budovy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. rozhodnutím byl, aby se zabezpečilo umístění obecné školy s českým jazykem vyučovacím v N., převzaté od 1. ledna 1921 podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. do správy žal. úřadu, a bydlení jejích učitelů podle § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 a 9. dubna 1920 č. 295 a § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292, vysloven nucený nájem celé budovy č. — s příslušenstvím v N. ve smyslu protokolu ze dne 18. března 1922. Při tom mezi jiným vysloveno, že tento nucený nájem bude platiti na tak dlouho, pokud toho je třeba, zatím nejdéle na dobu pěti let, a bylo žal. úřadu vyhrazeno, dáti čtvrtletní výpověď v obvyklém termínu kdykoliv; pro případ, že bude po uplynutí pěti let nuceného nájmu místnosti ještě zapotřebí, vyhradil si žal.
úřad právo, rozhodovati o nuceném nájmu těchto místností i na další řadu let; kdyby učitel, pro něhož byt se zabírá, byl jinam přeložen, zemřel, nebo z jiné příčiny bytu nepotřeboval, jest žal. úřad oprávněn ubytovati v něm jinou osobu učitelskou, ustanovenou na škole v N.
O stížnosti uvážil nss toto:
1. Stížnost nejprve namítá, že podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. platí analogicky ustanovení zákona z 18. února 1878 č. 36 ř. z. Tam předepsané komisionelní řízení nebylo však konáno a nebyly také způsobem v místě obvyklým den a místo komisionelního jednání vyhlášeny, ani nebyli zájemníci pozváni.
Budova jest zabrána již od 1. října 1920. O tom však ani stěžující si spolek jako majitel, ani spolek Deutscher Kulturverband v Praze, který této budovy užívá a kterému spolek D. Sch. tuto budovu jako všechny jiné školní budovy v čsl. republice pronajal za účelem vyučování, nebyli vyrozuměni, ani pozváni k nějakému komisionelnímu jednání. O protokolárním zápisu z 18. března 1922 spolek tento neví, poněvadž k jednání, při kterém byl zápis sepsán, nebyl pozván ani on, ani spolek D. K.
Vzhledem k této námitce nutno nejprve zdůrazniti, že předmětem rozhodování nss-u může podle §§2 a 18 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 býti toliko rozhodnutí neb opatření správního úřadu, které stížnost sama za svůj předmět označuje.
Stížnost v tomto případě směřuje výslovně proti rozhodnutí min. škol. z 14. dubna 1922 č. —. Může se proto nss stížností a jejími námitkami zaměstnávati toliko potud, pokud směřují proti uvedenému rozhodnutí a nemůže tedy předmětem rozhodování nss-u býti věc, o níž nař. rozhodnutí nejedná. Proto se nemůže nss zaměstnávati umístěním české školy v budově, které se stalo před nař. rozhodnutím, ani námitkami stížnosti proti tomu směřujícími.
Mimochodem budiž jen podotknuto, že umístění to od počátku školního roku 1920/21 stalo se, pokud ze spisů lze souditi, na základě rozhodnutí místopředsedy zškr-y v Praze z 25. srpna 1920, kterým podle zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. byla zřízena česká škola v N. a vysloveno, že bude zatím umístěna v budově dosavadní německé školy
v N.; proti tomuto rozhodnutí však, pokud ze spisů lze souditi, opravný prostředek stěžujícím si spolkem podán nebyl.
Posuzuje-li se shora zmíněná námitka s hlediska prve vyloženého, tedy možno se zabývati jen onou její částí, která tvrdí, že nebyly zachovány předpisy zákona č. 30 ř. z. z roku 1878 a že stěžující si spolek neví o protokolárním zápisu z 18. března 1922, poněvadž ani on ani spolek D. K. nebyly k řízení pozvány.
Prvá část této námitky není důvodná, neboť, jak nss již opětně, tak zejména v nálezu Boh. 841 a 1023 adm. vyslovil a blíže odůvodnil, není třeba, aby v řízení podle § 7 zákona č. 189 ex 1919 zachovány byly předpisy §§11 až 21 zákona č. 30 ex 1878 a to proto, poněvadž zákon č. 189 ex 1919 v § 7 výslovně praví, že toliko pro řízení vyvlastňovací platí obdoba zákona z 18. února 1878 č. 30 ř. z., a to § 22
a následujících, takže jest zřejmo, že nechtěl zákonodárce na tento případ uplatniti anlogii ostatních předpisů zákona z roku 1878, tedy zejména také ne § 11 a násl. — — —
2. Dále namítá stížnost, že podle § 7 zák. č. 189 ex 1919 má býti vydán v každém případě nález a to min. škol. v dohodě s min. vnitra a mimo to musí býti za vyvlastnění resp. pronájem žádáno oprávněnou osobu; v tomto případě zvláštní nález vydán nebyl a k dohodě s min. vnitra nedošlo.
Posuzuje-li se námitka tato se stejným omezením, jako uvedeno bylo sub 1), tedy jest zřejmo, že námitka tato jest lichá, neboť o nuceném nájmu vydán byl nález žal. úřadu a to právě nař. rozhodnutí, které, jak stížnost sama udává, stěžujícímu si spolku bylo sděleno výměrem osp v Třeboni ze 17. května 1922.
Ze správních spisů kromě toho jest zřejmo, že min. vnitra dne 14. dubna 1922 projevilo souhlas s nař. rozhodnutím, takže i v tom směru ustanovení zákona jest vyhověno. Pokud by po případě ve vyřízení, které stěžujícímu si spolku bylo doručeno a které ve spisech není, poukaz na tuto dohodu s min. vnitra obsažen nebyl, šlo by tudíž toliko o nedopatření intimační, kterým však se za uvedeného stavu věci právům stěžujícího si spolku újma nestala.
3. Dále namítá stížnost, že nař. rozhodnutí odporuje čl. 267 mírové smlouvy Saint-Germainské, podle které má, býti vlastnictví rakouských státních občanů iim vráceno nezkráceně; spolek má postavení rakouského státního občana a nemá tedy jeho majetek býti podroben omezení.
Ani tuto námitku neuznal soud důvodnou, trvaje v tomto směru na právním názoru, vysloveném již v opětných svých nálezech, zejména v nálezu Boh. 840 adm., že totiž ustanovení cit. článku mírové smlouvy není na překážku, aby byl vysloven nucený nájem podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 v příčině budovy, jejímž vlastníkem jest stěžující si spolek, poněvadž stěžující si spolek jako knihovní vlastník uvedené budovy má z titulu práva vlastnického stejná práva a závazky, jako příslušník tuzemský, i nemůže z titulu své příslušnosti k cizozemskému státu požadovati pro sebe nějakých výsad (§ 33 o. z. o.), takže i cizozemský spolek jako vlastník nemovitostí v tuzemsku jest právě tak, jako každý tuzemský vlastník podroben omezení vlastnického práva plynoucího z § 7 zákona č. 189.
4. Dále namítá stížnost, že nucený nájem může nastati jenom pro podnik veřejný, který k svému účelu potřebuje soukromého majetku. Budova ta jest však určena k veřejným účelům, totiž vyučování, pročež nemůže býti podrobena nucenému nájmu. Budova byla pronajata spolku Deutscher K. k účelům školským, německé školství však jest právě tak důležitý veřejný účel, jako školství české.
Tato námitka není důvodná, neboť, jak nss již v opětných svých nálezech, tak v nálezu Boh. 841 adm. vyslovil a blíže odůvodnil, je nucený nájem podle § 7 zákona č. 189 přípustný ohledně každé reality (budovy) bez ohledu na to, zda slouží soukromému nebo veřejnému účelu a zda jest ve vlastnictví soukromém, nebo ve vlastnictví právnické osobnosti veřejnoprávní, s tou ovšem výhradou, že nuceným nájmem nebude ohrožen účel, kterému budova tato připadne jest věnována. V tomto směru jest zřejmo, že německé školství, kterému budova ta byla určena, nuceným nájmem ohoženo není, neboť v budově té německá škola v době, kdy nař. rozhodnutí bylo vysloveno, se nalézala. Proti tomu pak, že kdysi tam umístěná škola německá po přivtělení obce k čsl. republice, byla přeměněna ve školu českou, stížnost ani nesměřuje, nehledě ani k otázce, zda by stěžujícímu si spolku legitimace k takové stížnosti vůbec příslušela.
Pokud pak stížnost namítá, že stěžující si spolek pronajal budovu spolku D. K. a že tento spolek jí potřebuje pro účely německého školství, tedy jest námitka tato nepřípustná, poněvadž v řízení, které s výslovným označením předmětu dne 18. března 1922 v N. bylo konáno, přítomný zástupce stěžujícího si spolku notář Dr. Adolf M. o odevzdání budovy spolku Kulturverband vůbec zmínky neučinil. Kromě toho ostatně ani spolek D. K. v budově té školu neměl.
5. Konečně namítá stížnost, že neodůvodněn byl další výrok nař. výnosu o trvání nuceného nájmu a rozšíření nuceného nájmu na třetí osoby, poněvadž i kdyby nucený nájem byl odůvodněn, mohlo by platiti jen zákonné ustanovení o trvání nájmu.
Námitka tato není důvodnou.
Pokud jde o onu čásí nař. rozhodnutí, kterým vysloveno bylo trvání nuceného nájmu, a stížnost namítá, že by, i kdyby nucený nájem byl odůvodněn, mohlo platiti jen zákonné ustanovení o trvání nuceného nájmu, tedy jest námitka ta zřejmě bezdůvodná, neboť podle § 7 zák. č. 189 ex 1919 jest nucený nájem přípustný tehdy, je—li nutno školu menšinovou umístiti. Že tomu v tomto případě tak jest, stížnost ani nepopírá; nějaké omezení co do trvání nájmu zákon však kromě této všeobecné podmínky nestanoví. Nelze proto spatřovati nezákonnost v tom, když nař. rozhodnutí vyslovuje nucený nájem na tak dlouho, dokud toho jest třeba, to jest dokud tedy bude nutno tímto nuceným nájmem zabezpečiti umístění škol a bydlení jejich učitelů. Stejně není nezákonným, omezuje-li minsterstvo tento nájem prozatím na dobu pěti let a vyhražuje-li si právo výpovědi, při čemž se v posledním směru poukazuje podle § 44 j. ř. na odůvodnění nálezu tohoto soudu
Boh. 1140 adm., aniž je nezákonným, vyhražuje-li si úřad po uplynutí doby pěti let právo, rozhodovati znovu o nuceném nájmu, neboť bude pak právě věci jeho budoucího rozhodování, proti němuž ovšem st-li bude možno dovolati se tohoto soudu, aby bylo zkoumáno, zda i pak podmínky nuceného nájmu budou splněny. Pokud dále tato námitka vytýká »rozšiřováni nuceného nájmu na třetí osobu«, tedy nemohl se nss touto námitkou, která není nijak blíže rozvedena ve smyslu § 18 svého zákona zaměstnávati.
Pokud konečně stížnost dovolává se toho, že žádost stěžujícího si spolku za zaplacení nájemného za dobu od 1. října 1920 dosud není vyřízena, nemůže se nss, který, jak již shora rozvedeno, zkoumá toliko konkrétní rozhodnutí neb opatření správního úřadu, touto věcí zaměstnávati, jelikož právě rozhodnutí neb opatření správního úřadu co do placení nájemného se ještě nestalo.
Jelikož tudíž všecky námitky stížnosti byly shledány bezdůvodnými, bylo stížnost zamítnouti.

Stejně nálezy pozdější na př. nál. z 2. června 1923 č. 9675.

Citace:

č. 2413. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 146-150.