NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Č. 6771.

Pozemková reforma: Nárok podle § 20 zák. příd. nutno uplatniti ve lhůtě §u 3 zák. náhr.
(Nález ze dne 4. října 1927 č. 20138.)
Prejudikatura: Boh. 5323/26 adm.
Věc: Otto H. v J. proti státnímu pozemkovému úřadu stran nároku dle § 20 zákona přídělového.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáními došlými stpú-u dne 6. března 1926 a dne 12. března 1926, žádal st-l, aby mu dle §u 20 zák. příd. ponechány byly lesní komplexy —
Stpú nař. výměrem zamítl tyto žádosti jako opožděné.
O stížnosti vlastníka do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Náhled žal. úřadu, že nárok vlastníka zabraného majetku dle §u 20 zák. příd. lze jen tehdy pokládati za uplatněný včas, jestliže dotyčné podání vlastníka stalo se ve lhůtě § 3 zák. náhr., sdílí i nss a poukazuje v tom směru na důvody obsažené v nál. Boh. 5323/26 adm., jež jsou v souhlasu s odůvodněním nař. rozhodnutí.
Stížnost se domnívá, že lhůta pro uplatnění nároku dle § 20 zák. příd. vůbec nemá opory v zákonech o poz. reformě, a že jedinv základ pro ni je, aby vyhověno bylo skutečné potřebě lhůty takové pro provedení poz. reformy a zabránění tomu, aby vlastník pozdními návrhy svými provádění její nemařil. Tento náhled je však mylný. Stpú ovšem konstatuje potřebu, aby i nárok vlastníka dle §u 20 zák. příd. byl vázán na určitou lhůtu, jako je vázán jeho nárok dle §u 11 zák. záb., avšak z této samotné potřeby ještě lhůtu onu nekonstruuje, nýbrž zkoumá, vzal-li zákon sám zřetel na tuto potřebu nějakým svým ustanovením a shledává ustanovení to v § 3 zák. náhr., a to v sankci, jež je stanovena pro případ, že vlastník nepodá včas vyjádření, k němuž byl vyzván. Tato sankce »jinak bude se míti za to, že souhlasí se zamýšleným převzetím vylučuje nejen pozdější uplatnění nároku dle §u 11 zák. záb., nýbrž i nároku dle § 20 zák. příd., neboť po marném uplynutí 30 denní lhůty § 3 zák. náhr. může stpú na základě této sankce při dalších svých úkonech vycházeti z bezpečného předpokladu, že vlastník zabraného majetku souhlasí s tím, aby zabrané nemovitosti, jichž převzetí mu bylo oznámeno, byly skutečně státem převzaty. Nestanoví tedy stpú sám nějakou lhůtu a neosobuje si úlohu zákonodárce, nýbrž shledává, že lhůta ona má svůj základ v ustanovení §u 3 zák. náhr., jež ve svrchu uvedeném smyslu pouze vykládá.
Poukazuje-li stížnost na to, že stpú v jiných případech uznal nároky dle §u 20 zák. příd. uplatněné po zmíněné lhůtě, nemá tato okolnost pro zákonnost nař. rozhodnutí žádného významu, neboť jedná se jedině o to, zda v tomto případě postupoval správně.

Citace:

č. 11379. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 134-135.