NPD documents search: Všehrd, 5 (1924) - John Maynard Keynes: A tract on monetary reform

— Čís. 7501 —
Čís. 7501.

Pro zařazení válečné daně do konkursních tříd jest rozhodnou její splatnost, nikoliv doba vzniku daňové povinnosti.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1927, Rv I 227/27.)
Československý erár domáhal se na správci úpadkové podstaty Adolfa T-а, by bylo uznáno právem, že pohledávka eráru na válečné dani z roku 1918 požívá pořadí druhé třídy úpadkových věřitelů. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: jádro sporu tkví jedině v tom, jak sluší vykládatí ustanovení § 52 konk. ř. o splatnosti daní a jiných veřejných dávek. V tom ohledu stojí odvolatel na stanovisku, že pro posouzení otázky, zda patří válečná daň do 11. třídy úpadkových věřitelů, je jedině srněrodatno, kdy se daň ta stala splatnou, bez ohledu na to, na kterou dobu se vztahuje. K tomuto výkladu dochází odvolatel na základě zákonných předpisů o splatnosti daní vůbec a o dani válečné zvláště. Podle těchto předpisů, jak odvolání praví, jsou daně splatny zpravidla ve čtyřech rovných částkách vždy 1. ledna, 1. dubna, 1. července a 1. října předem (§ 1 čís. 1 zákona ze dne 16. března 1921, čís. 116 sb. z. a n.). Z tohoto pravidla činí zákon mimo jiné výjimku — Čís. 7501 —
také u dané válečné (§ 1 čís. 3 odstavec (5) téhož zákona), která je splatna z polovice do 30 dnů a z polovice do 3 měsíců po doručení platebního příkazu (§ 22 zákona ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. zák. a čl. V. zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 79 sb z. a n.). Tento výklad, který dává odvolání ustanovení § 52 konk. ř., odpovídá sice slovnému znění zákona, nikoliv však i jeho duchu, neboť, mluví-li uvedený předpis o splatných daních místo o daních zadrželých, jak to činí § 43 (4) starého úpadkového řádu z r. 1869, nechtěl tím nikterak udělati průlom do stěžejní zásady práva úpadkového a exekučního; že jen tříleté daně a veřejné dávky požívají přednostního práva, nýbrž chtěl tím jen uvésti znění zákona v soulad s praxí, která, vycházejíc s hlediska, že pro splatnost některých druhů daní jsou stanoveny určité termíny, jež nezůstávají bez vlivu na tříletou lhůtu § 52 konk. ř., se rozhodla pro užívání výrazu, že daně jsou splatné a nikoli zadrželé. Jako nemůže udělati z daně, jež dospěla do vyhlášení úpadku, dluh podstaty ve smyslu ustanovení § 46 konk. ř. skutečnost, že daň byla vyměřena teprve po vyhlášení úpadku, právě tak nemůže se z daně starší než tříleté státi daň mladší jen proto, že byla vyměřena v posledních 3 letech před vyhlášením úpadku. Kdyby měl názor odvolatelův obstáti, vedlo by to nevyhnutelně k tomu, že by se druhá třída musila přiznati na př. i daním za šest posledních let, kdyby jen daně ty byly vyměřeny v posledních třech letech před vyhlášením úpadku. Že něco takového se však nedá se zákonem srovnati, je na bíledni a netřeba se o tom blíže šířiti. Poněvadž je nesporno, že úpadek na jmění Adolfa T-а byl vyhlášen dne 18. dubna 1923, nepochybil soud procesní nikterak, nepřiznav válečné dani z roku 1918, i když byla předepsána teprve v roce 1922, pořadí, které odvolatel pro ni požaduje.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvodу:
Dovolání, jež se opírá o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. a odporuje tomu, že nebylo přiznáno pohledávce státu na válečné dani za rok 1918 s úroky pořadí druhé třídy úpadkových pohledávek, nelze upříti oprávnění. Podle zjištění byl platební příkaz na tuto daň doručen úpadci v roce 1922. Úpadek byl vyhlášen 18. dubna 1923. Podle § 52 konk. ř. náležejí daně do druhé třídy úpadkových pohledávek, pokud se nestaly splatnými dříve než tři léta před vyhlášením úpadku. Zákon o splatnosti přímých daní státních ze dne 16. března 1921, čís. 116 sb. z. а n. nevztahuje se podle § 1 odstavec první čís. 5, na daň válečnou a podle § 22 zákona ze dne 16. února 1918, čís. 56 ř. z., ve znění čl. V. zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 79 sb. z. a n. jest daň z válečných zisků nebo válečná splatna ve dvou lhůtách, prvá polovina do třiceti dnů po doručení platebního rozkazu, druhá polovina do dalších tří měsíců. Podle toho, ježto od doručení platebního rozkazu do vyhlášení úpadku neuplynula lhůta tří let, jest splněn předpoklad § 52 konk. ř. pro zařazení přihlášené válečné daně za rok 1918 v částce 10 000 Kč — Čís. 7502 —
s úroky do druhé třídy úpadkových pohledávek a bylo této dani toto pořadí napadeným rozsudkem odepřeno neprávem. Nelze přisvědčiti odvolacímu soudu v názoru, že pro zařazení válečné daně do některé ze tříd úpadkových pohledávek, není rozhodna splatnost válečné daně podle zákona čís. 66/18 ř. zák., pokud se týče zákona čís. 79/20 sb. z. a n., že nezáleží na vyměření této daně ani na doručení platebního rozkazu, nýbrž že rozhodna jest pro zařazení doba vzniku daňové povinnosti, tedy v souzeném případě, že rozhodným jest den 1. ledna 1919. Toto stanovisko odvolacího soudu nemá opory v zákoně a zejména nelze je srovnati s ustanovením § 52 konk. ř., § 22 zákona čís. 66/18 ř. zák., pokud se týče čl. V. zák. čís. 79/20 sb. z. a n. o válečné dani. Lze připustiti, že při propočtu tříleté lhůty podle § 52 konk. ř., t. j. ode dne splatnosti mohou přijití do druhé třídy úpadkových věřitelů i pohledávky na daních starších než tři léta, ale tato možnost není bez omezení, jest tu hranice v promlčecí lhůtě pro daně (§§ 1 až 3 zákona ze dne 18. března 1878, čís. 31 ř. zák., § 25 zák. čís. 66/18 ř. zák.). Nic tedy nemění a významu pro rozhodnutí nemají možnosti, na něž poukazuje odvolací soud v napadeném rozsudku a žalovaný v dovolací odpovědi a ku kterým po případě dojde při propočtu lhůty stanovené v § 52 konk. ř. podle splatnosti válečné daně.

Citace:

č. 7501. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 490-492.