Č. 2392.

Školství: Nejsou porušena práva učitele veřejné školy národní, jemuž jako svobodnému byly dříve přiznány drahotní přídavky podle II. třídy rodinné, tím, že úřad výhodu tu mu opět odejme, a to ani tehdy, stalo-li se odnětí to při příležitosti jeho přeložení z moci úřední na jiné služební místo.
(Nález ze dne 23. května 1923 č. 8819).
Prejudikatura: Boh. 1273 a 1404 adm. Věc: Eugen Sch. v H. (adv. Dr. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (za zúčastněnou stranu — moravský zemský výbor — adv. Dr. Viktor Freisler z Brna) stran výměry drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li, jako definitivnímu učiteli obecné školy v Brně, byl výměrem něm. okr. školní rady pro město Brno z 30. září 1920 s výhradou schválení zškr-ou počínajíc 1. lednem 1920 přiznán drahotní přídavek a ošacovací příspěvek podle 2. rodinné třídy.
Když se st-1 stal zrušením svého místa v Brně přespočetným a byl prozatímně ze služebních důvodů přikázán do G., byly mu poukázány drahotní přídavky toliko podle 1. třídy rodinné; jeho žádosti, aby mu byly ponechány podle 2. třídy, zškr výnosem z 31. ledna 1921 nevyhověla, poněvadž st-1 v nynějším svém působišti nežije již ve společné domácnosti se svými rodiči.
Rekurs jeho byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zškr-y.
Stížnost neuznal nss důvodnou.
V době, kdy st-li byly drahotní přídavky podle 2. rodinné třídy přiznány, byly pro určení rodinných tříd a zařazení do nich za účelem požitků drahotních přídavků učitelstva podle čl. II. zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb., pak čl. IX § 1 zákona ze 7. října 1919 č. 541 Sb.,
vlád. nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb., pokud se týče zákona z 9. dubna 1920 č. 214 Sb., rozhodnými předpisy min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z.
Tímto nařízením stanoven byl pro státní zřízence nárok na přídavek k služebním platům dle stavu rodiny a byli do 1. tř. zařazeni svobodní zaměstnanci a ovdovělí zaměstnanci bezdětní, do 2. tř. ženatí zaměstnanci bezdětní a ovdovělí zaměstnanci s 1 dítkem.
Dle odst. 5. §u 4 byli ovdovělí státní zřízenci na roveň postaveni ženatým, udržují-li svou domácnost pro své děti a to tak dlouho, dokud by ještě některé z dětí nedovršilo 12 roků života, článkem II. vlád. nař. ze dne 23. června 1919 č. 348 Sb. rozšířen nárok ten na družky života, jež jsou matkami nemanželských dětí státního zaměstnance, jakož i na nemanželské dítky, schovance, pokud žijí ve společné domácnosti se zaměstnancem a na nemanželské děti státního zaměstnance s jeho svolením v matrice jemu připsané, které sice nežijí s ním ve společné domácnosti, k nimž však on plní vyživovací povinnosti.
Dalšího právního nároku uvedené předpisy nestanovily.
V odst. 6. §u 4 cit. nař. č. 333/1918 praví se, že svobodní státní zřízenci, jež žijí ve společné domácnosti s prarodiči, rodiči nebo se sourozenci, mohou býti na roven pokládáni zřízencům ženatým, bezdětným, uhražují-li důsledkem právního nebo mravního závazku prokazatelně převážnou částí výživu těchto příbuzných pro jejich nuznost.
Z tohoto posléz cit. ustanovení jest nade vši pochybnost zjevno, že v těchto případech ponecháno na uváženou správnímu úřadu, zda žádosti svobodného státního zřízence o zařadění do 2. stupně drahotních přídavků vyhoví nebo ne, že však zřízenec sám na toto zařadění právního nároku nemá.
Z toho plyne, že st-1 v době, kdy mu drahotní přídavky podle 2.
tř. rodinné byly přiznány, měl právní nárok toliko na drahotní přídavky dle 1. t ř. rodinné a že přiznání přídavků podle 2. tř. bylo dáno do uvážení úřadu.
I v době, kdy zškr moravská výměrem z 31. ledna 1922 nevyhověla žádosti st-lově za ponechání přídavků dle 2. tř. rodinné, platily v tomto směru shora uvedené předpisy, jelikož zákon z 29. prosince 1921 č. 496 Sb. v tomto poměru změnu neučinil.
Něměl tedy st-1 nároku na přiznání drahotních přídavků dle 2. tř. a nemohlo proto odmítavé vyřízení zškr-y ani je potvrzující výrok žal. úřadu porušiti nějaké subjektivní právo st-lovo, pro které jedině by podle §u 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 bylo možno s úspěchem dovolávati se kognice nss-u. I v té době bylo zařazení st-lovo do vyšší třídy než prvé ponecháno úvaze úřadu, a mohl tedy úřad zařazení do 2. třídy odepříti i bez udání zvláštních důvodů; vzhledem k tomu není co do otázky porušení subjektivních práv st-lových důvod, o který úřad svoje rozhodnutí opřel, vůbec podstatným a netřeba se proto zaměstnávati vývody stížnosti směřující proti důvodu úřadem uvedenému.
Na věci nemění ničeho ani § 16 mor. zák. o právních svazcích učitelstva ze dne 24. ledna 1870 č. 18 z. z., který praví, že každý učitel musí se podrobiti přesazení nařízenému zškr-ou, pokud mu tím neubude příjmů. Neboť jednak bylo by po případě možno odvoditi z uvedeného předpisu toliko to, že učiteli z důvodu jeho přeložení nesmí vzniknouti újma na požitcích, v tomto případě však snížení požitků s 2. na 1. třídu rodinnou není právním důsledkem jeho přeložení, nýbrž toliko v nahodilé souvislosti s tímto přeložením, jednak zahrnuje nárok dle §u 16 uved. zákona podle povahy věci jenom ony požitky, na které učitel má zákonný nárok (služné, místní přídavek, drahotní přídavky podle třídy dle zákona jemu příslušející), nikoliv však požitky, které učiteli nad jeho zákonný nárok byly přiznány. Že tomu tak, plyne zejména z úvahy, že i kdyby st-1 byl zůstal v dřívějším svém působišti, mohla mu zškr odníti opět výjimečně přiznanou výhodu (poskytování drahotních přídavků dle 2. třídy), aniž v tom podle toho, co shora rozvedeno, bylo možno spatřovati nezákonné porušení jeho práv. Nelze proto takové porušení spatřovati ani v tom, když toto snížení nastalo při jeho přeložení na jiné služební místo.
Pokud konečně stížnost míní tvrditi, že by drahotní přídavky přiznané nad zákonný nárok výměrou vyšší nemohly býti povšechně kdykoliv zase sníženy na míru, na kterou zákon dává nárok, tedy nelze námitku tu uznati důvodnou, poněvadž úřad výhodu, kterou zaměstnanci poskytl ze své volné úvahy nad rozsah jeho nároků, aniž při tom stanovil dobu, na kterou výhoda tato se poskytuje, může kdykoli zaseodvolati.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2392. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 111-113.