NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Č. 9868.

Zaměstnanci veřejní: * Ani na základě usnesení ministerské rady ze 4. června 1920 není státní úředník povinen, aby při služebních cestách použil autobusu, který nemá zvláštních oddělení roztříděných podle jakosti.
(Nález ze dne 2. května 1932 č. 15189/30.)
Prejudikatura: Boh. A 6172/26, 4096/24, 7072/28, 7136/28, 7972/29, 9222/31.
Věc: Ing. Lev M. v Užhorodě proti ministerstvu zemědělství o náhradu cestovních výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud je stížností bráno v odpor, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Při úpravě cestovních účtů st-lových za služební cesty přiznal zemský úřad v Užhorodě v několika případech st-li 1. místo jízdného železnicí podle II. třídy vozové a příjezdného k nádraží resp. od nádraží — jízdné autobusem bez příjezdného ke stanici autobusu nebo od ní, 2. odepřel st-li náhradu za příjezd k zastávce autobusu nebo za odjezd od zastávky autobusové i v těch případech, ve kterých st-l autobusu skutečně použil.
O námitkách, které st-l proti oněm úpravám cestovních výloh podal, rozhodl žal. úřad nař. rozhodnutím tak, že 1. přiznal st-li nárok na příjezdné k nádraží v Mukačevě dne 20. března 1929, 2. pokud jde o použití vlaku místo autobusu, stížnosti nevyhověl, poněvadž adjustující účtárna postupovala podle stávajících předpisů, přihlížejíc k tomu, že se jedná v daném případě o státní autobus jako levnější dopravní prostředek, 3. pokud jde konečně o přiznání příjezdného při jízdě státním autobusem, nevyhověl stížnosti, poněvadž podle prozatímní úpravy cestovních požitků státních zaměstnanců, schválené usnesením min. rady ze 4. června 1920 st-l na ně nároku nemá. Konečně podotkl žal. úřad pro případ, že by st-l chtěl uplatňovati nárok na náhradu skutečných služebních výloh, které mu při jízdě státním autobusem vzešly, že by mu mohla býti náhrada těchto výloh přiznána, kdyby je příslušnými doklady řádně prokázal.
O stížnosti uvažoval nss takto: — Č. 9868 —
Stížnost brojí jen proti výrokům svrchu sub 2. a 3. uvedeným. St-l namítá, že podle min. nař. ze 16. června 1887 č. 80 ř. z. jsou sice státní úředníci povinni použíti při služebních cestách parní tramvaje nebo elektrické dráhy místo povozu, že však není v předpise tom stanoveno, že by byli povinni použíti autobusu místo vlaku; smysl tohoto ustanovení nelze po názoru st-lově hledati v tom, že by státní úředník byl povinen použíti III. vozové třídy jakožto levnějšího dopravního prostředku místo II. vozové třídy, a že by státní úředník byl povinen použíti dopravního prostředku, který nemá zvláštního oddělení II. třídy, místo dopravního prostředku, který toto oddělení má. Státní autobus, jezdící mezi Užhorodem a Mukačevem, nemá oddělení II. třídy a nutno tedy jízdní lístek státním autobusem považovati za jízdní lístek III. třídy, který jest pak dražší než lístek III. třídy vlakem.
Smysl této námitky je především ten, že st-l nebyl po názoru stížnosti povinen na místo jízdy vlakem ve voze II. třídy použíti autobusu, ježto autobus nemá II. vozové třídy. O námitce této uvážil nss:
Nehledí-li se ani ke starším předpisům, jimiž byla vyslovena zásada, že služební cesty státních úředníků mají býti zpravidla konány povozem (poštou), byla min. nař. z 10. března 1849 č. 158 ř. z. vyslovena zásada, že při služebních cestách, které zcela nebo z části mohly býti vykonány po železnici, má býti přiznáno úředníkům podle hodn. třídy jízdné podle I. resp. II. třídy, úředním sluhům pak podle nejnižší třídy. Stejná ustanovení má v této příčině i min. nař. ze 16. června 1887 č. 80 ř. z., jímž bylo stanoveno, že ve všech případech, kde státní úředníci atd. na celé cestě, kterou jest vykonati, nebo toliko na některé její části, mohou použíti parní tramvaje nebo elektrické dráhy, smějí na povozném účtovati toliko útraty použitím těchto dopravních prostředků skutečně vzešlé, a to tam, kde jsou toliko dvě vozové třídy, jízdné dle první třídy; kde však je více tříd vozových nežli dvě, tedy státní úředníci až včetně do sedmé třídy hodn. směli účtovati jízdné podle první, ostatní pak úředníci státní, elevové atd. podle třídy druhé. Sluhové směli pak při služebních cestách účtovati jízdné poslední třídou vozovou, resp. kde mohlo býti použito koňských drah, omnibusů a dostavníků, měl služební personál vykonati jízdu po nich a zapravené jízdné účtovati místo chodného.
Z ustanovení těchto a zejména z výslovného ustanovení prvého odstavce min. nař. ze 16. června 1887 č. 80 ř. z. plyne sice dále, že státní úředníci jsou při služebních cestách povinni použíti oněch dopravních prostředků, které, nejsouce na újmu cestovnímu účelu, jsou pro erár nejméně nákladnými, leč cit. předpisy normována jest současně i další zásada, že státním úředníkům (na rozdíl od zřízenců) nelze ukládati za povinnost, aby při služebních cestách po železnici, parní tramvají nebo elektrickou drahou použili vlaků, ve kterých jezdí jen vozy jedné třídy vozové (srov. Boh. A 6172).
Uváží-li se dále, že státní úředníci i v případech, kde při služebních cestách měli použíti pošty, měli podle výnosu min. fin. z 27. října 1873 č. 22206, Věstník min. fin. č. 44 str. 279, nárok na poštovné za zvláštní — Č. 9868 —
jízdy a rychlé jízdy, a že jim tedy nebylo ukládáno použíti pošty společně s jinými cestujícími, dospěje se k závěru, že podle předpisů platných před převratem i při šetření zásady, že při služebních cestách jest použíti dopravního prostředku pro stát nejméně nákladného, nebyli státní úředníci povinni používati hromadných dopravních prostředků, ve kterých nebyly zařazeny aspoň dvě třídy vozové.
Jest tedy otázka, zda po převratu v tomto směru nastaly nějaké změny. Usnesením min. rady ze 4. června 1920 schválen byl návrh min. fin. na prozatímní úpravu cestovních požitků státních zaměstnanců. Podle tohoto usnesení (odst. II. 2) zůstávají dosavadní předpisy o používání hromadných prostředků dopravních nezměněny, ale povinnost používati případně takových dopravních prostředků rozšířena byla i na ony z nich, jež nemají oddílů roztříděných podle jakosti (vlaky s vozy jen 3. třídy, pouliční dráhy, poštovní autobusy a pod.). Tím tedy stanovena byla i pro státní úředníky povinnost použíti při služebních cestách autobusů, i když nemají oddílů II. třídy. Jde pak jen o to, zda předpis tento mohl platně změniti dosavadní právní stav, za něhož státní úředníci, jak svrchu dovozeno, nebyli povinni používati hromadných dopravních prostředků, v nichž nebylo oddílů I. resp. II. třídy.
Podle § 58 odst. 2 služ. pragm., jenž byl zrušen teprve §em 214 plat. zák. č. 103/26, řídí se nárok na normální diety, na náhradu cestovních a substitučních výloh při služebním upotřebení mimo služební místo . . . »podle předpisů o tom vydaných«. Služ. pragmatika zachovala tedy »dosavadní předpisy« o náhradě cestovních výloh v platnosti. Předpisům těm zachována byla platnost i na území republiky čsl. zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. Předpisy ve smyslu § 58 odst. 2 služ. pragm. pak sluší rozuměti nejen zákony a nařízení v technickém slova smyslu, nýbrž i pouhé výnosy (srov. Boh. A 4066/25). Z toho však ještě neplyne, že by i právní norma, mající platnost zákona nebo nařízení náležitě publikovaného, mohla býti změněna pouhým úředním výnosem nebo usnesením min. rady, zejména postrádá-li výnos nebo usnesení náležité publikace. Ježto pak povinnost státních úředníků, použíti při služebních cestách povozu (poštovních koní) byla stanovena dekretem dvorské komory z 21. května 1812 č. 71 Sb. zák. polit., a ježto z této povinnosti stanoveny byly výjimky jen ve příčině použití železnic (min. nař. z 10. března 1849 č. 158 ř. z.), parolodí (min. nař. z 8. března 1851 č. 62 ř. z.), parních tramvají a elektrických drah (min. nař. ze 16. června 1887 č. 80 ř. z.), nemohou tyto normy dosud platné v neprospěch státních zaměstnanců býti změněny pouhým, nadto nepublikovaným usnesením min. rady; nemůže tedy usnesení min. rady ze 4. června 1920 rušiti nárok na cestovní požitky, založený na starší normě (zákonu nebo nařízení) řádně publikované.
Pokud tedy cit. usnesení min. rady oproti platným předpisům dosavadním ukládá státním úředníkům za povinnost použíti při služebních cestách autobusů i v tom případě, když autobusy nemají zvláštních oddělení roztříděných podle jakosti, jest usnesení to právně neúčinné, a opřel-li se žal. úřad o ně, nemá výrok jeho opory v zákonné normě. Slušelo proto nař. rozhodnutí, pokud na místo jízdného vlakem II. třídy přiznává st-li jízdné autobusem, zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo potřebí, aby se nss zabýval i další otázkou, ve stížnosti nadhozenou, zda jízdné autobusem je dražší či levnější než jízdné III. třídy vlakem.
Leč stížnost brojí i proti oné části nař. rozhodnutí, v níž st-li i v těch případech, kde skutečně použil při služební cestě státního autobusu, bylo odepřeno příjezdné ke stanici autobusu resp. od ní. Stížnost nenamítá, že by st-l ani v těchto případech nebyl býval povinen státního autobusu použíti, a nemůže se proto ani nss v těchto případech otázkou tou zabývati. Stížnost jenom namítá, že příjezdné přísluší i k zastávkám státního autobusu. Otázkou na spor vznesenou zabýval se však nss již v nál. Boh. A 4300/25, v němž vyslovil právní názor, že nárok na odškodné podle bodu 6. oddílu II. usnesení min. rady ze 4. června 1920 přísluší také za cestu ke stanovišti autobusu, bylo-li tohoto hromadného prostředku dopravního jako nejméně nákladného a účelu cesty jinak vyhovujícího použito. Na názoru tomto trvá nss i v případě dnešním. Pak ovšem nemá nař. rozhodnutí ani v této části opory v zákonné normě a slušelo je proto i v této části zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9868. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 872-875.